Přes vlastní zkušenost dětem připomínala, jaké zvířectvo dokázal v lidech probudit jeden člověk. Vůdce, který udeřil na strunku frustrace a nenávisti a tisíce lidí mu naslouchali…

Když jí bylo 11, putovala i se svými rodiči a bratrem do Terezína. Už to samotné slovo na nás působí ve spojen s válkou hrůzně. Zemřely tam tisíce lidí. Přesto paní Marta, rázná žena, které nechyběl ani smysl pro ironický humor, říkala: „proti Osvětimi to byl ještě hotel. Do vyhlazovacího tábora putovala celá rodina o čtyři roky později. Když dorazili v dobytčím vagónu, Němci je hned rozdělovali.

„Dívala jsem se do očí Mengelemu, který si k pokusům vybíral své oběti. Maminka, které se tehdy patnáctiletá Marta držela za ruku, putovala rovnou do plynu. Stejně jako její otec. „Ten den přijely asi dva tisíce lidí. Naživu nás zůstalo z celého transportu padesát," vzpomínala.

Po celou dobu prý vůbec rozumem nedokázala pojmout, že ten dým, co se denně valil z komína, jsou její rodiče. „Jak může dneska vůbec někdo říct, že tohle neexistovalo, když dodnes žijí očití svědci těch hrůz? Když dodnes stojí v Osvětimi ty komíny?" kladla si po celý zbytek života otázku.

Toužila stát se dětskou lékařkou. Místo toho učila celý život děti k úctě k lidskému tvoru. Aby se už nikdy a nikde nestalo žádnému člověku to, co sama prožila. Za svou celoživotní činnost ji byl propůjčen Řád republiky II. stupně od prezidenta republiky. Tento pátek jí měla být v rámci Česko-německých dnů udělena Medaile města Liberec. Obdrží ji in memoriam.. Ve čtvrtek 22. června se s ní veřejnost rozloučí na židovském hřbitově v Liberci-Ruprechticích.