VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Život je plný paradoxů, říká žák Jana Patočky

Liberecký kraj - Ve svém bytě plném knih, obrazů, grafik a fotografií stále překládá z francouzštiny. Na svém kontě má už desítky titulů. Je také citlivým fotografem, moudrým vypravěčem a také štědrým mecenášem. Kapli svaté Barbory na Grabštejně pořídil osvětlení za domeček, který zdědil po své sestře. Je stále plný života. V březnu oslavil 90 let. Dlouholetý profesor libereckého gymnázia, pan Josef Tomíček.

1.7.2012
SDÍLEJ:

JOSEF TOMÍČEK. Učitel, překladatel, muzikant, výtvarník a také skvělý fotograf, s širokým záběrem a účastí na mnoha výstavách. Na snímku s manželkou Libuší.Foto: archiv

Nedělní malíř

Procházím předsíní panelákového bytu do malého pokoje a zastavuji se u obrazů, kterých je byt plný. Reprodukce slavného Brožíkova výjevu Mistr Jan Hus před kostnickým kostelem mě nenechá na pochybách, že pan profesor se celý život věnoval kromě hudby, překladů, psaní a focení hlavně dějepisu. „To jsem dělal já. Jsem takový nedělní malíř," říká skromně před neuvěřitelně věrnou reprodukcí mistra Brožíka a oči se mu smějí.

„Nechodil jsem za holkama ani do hospody, místo toho jsem maloval. Myslím, že to není špatná záliba. Navíc tak poznáte umění zevnitř. To je jako s hudbou. Nikdy jsem zvlášť neměl rád poslech Bacha, Janáčka, ale teprve když jsme ve sboru zpívali jeho Glagolskou mši najednou jsem tu hudbu vnímal jinak, zevnitř a to je úplně něco jiného. Člověk by měl všechno dělat víc „zevnitř," zamýšlí se.

Výčet všech talentů, kterými byl tento člověk obdařen, by vydal na dlouhý seznam. Vedle francouzštiny vládne také italštinou, němčinou a samozřejmě latinou. Hraje na kytaru a řadu dalších nástrojů a byl také dlouholetým předsedou Smíšeného pěveckého sboru Ještěd. Tam poznal i legendu v podobě sbormistra Josefa Pazderky, o němž napsal vynikající monografii.

„Moje první seznámení s hudbou bylo, když jsem tahal ze stěny drahé housle. Maminka se bála, že je rozbiju, a v leknutí mě s nimi vzala přes záda," směje se pan profesor a dodává, že drahý nástroj vzal samozřejmě za své. „Po válce jsem hrál v kapele na tancovačkách a to mě živilo na studiích," dodává.

O jistotě domova

Každý, kdo libereckým gymnáziem v uplynulých letech prošel, pana profesora Tomíčka poznal. Za katedrou strávil víc než tři desítky let. Učil desítky známých osobností. A nejen dějiny. Vedl totiž také divadelní kroužek. „Třeba spisovatelka Iva Hercíková to byla hvězda mého souboru!" dodává.

Narodil se v Podkrkonoší, ve vesničce Mříčné nedaleko Jilemnice. Je to zvláštní kraj, který své drsné podnebí a kamenitou půdu lidem vynahrazuje vnímavějším pohledem na svět. Vždyť i jeho sestra byla kronikářkou v Mříčné. „A to přitom měla jen obecnou školu," vrací se o mnoho desítek let zpátky profesor Josef Tomíček. Do malého domku, který si jeho maminka sama a za své postavila, přestože peněz nebylo nazbyt. Tatínek byl stavební dělník a putoval s firmou, pro niž pracoval celý rok, po stavbách, o tři děti se starala hlavně maminka, která si ke starosti o domácnost a výchovu přibrala ještě „heftování" čili obrubování šátků pro místní textilku.

Latiník pod celtou

„Studovat tehdy nebylo běžné jako dnes. Já nosil lepší vysvědčení než moje sestry, tak mě maminka na školu dala. Jedinou dvojku jsem měl z chování a trojku ze zpěvu," vypravuje muzikant a dlouholetý předseda renomovaného sboru. „Hrozně jsem se totiž styděl a když mě pan učitel vyzval, abych na stupínku zazpíval, nevydal jsem ze sebe ostychem ani hlásku. Jenže on si myslel, že nic neumím," pokračuje.

„Ve třetí měšťance jsem ale už měl samé jedničky. Maminka musela mít velikou radost, ale nikdy to nedala najevo. Dřív se city neprojevovaly tolik jako dnes, ale přestože jsme se doma nikdy neobjímali ani nelíbali, člověk s jistotou věděl, že ho mají rádi. Sounáležitost rodiny byla velmi silná.

Ve čtvrté měšťance, to už jsme měli i francouzštinu a účetnictví, chtěla maminka, abych přešel na gymnázium. Jenže tam už se rok učila latina, a tak jsem se musel učit přes prázdniny. Když jsem později dělal zkoušku na Univerzitu Karlovu a měl přeložit pasáž z Kosmovy kroniky, připomněl jsem si, jak jsem seděl celé léto pod stanem a sestra hlídala, abych se opravdu učil. Maturoval jsem přesně před sedmdesáti lety. V době, kdy nacisté likvidovali Lidice…

Válečná léta

Josef Tomíček, ročník 1922, patřil k těm, které čekalo totální nasazení. „Lékař naštěstí upozornil na potíže se srdcem a dostal jsem odklad. Mezitím jsem byl zaměstnán u Zeměměřičského ústavu v Praze. Museli jsme předělávat rakousko-uherské mapy, v nichž se nadmořská výška měřila od hladiny Jaderského moře, do německého systému, který měřil hodnoty od hladiny Baltu."

Trvalo to dva roky, pak musel přejít do Semil a jako kurýr převážel repasované součástky do stíhaček Messerschmitt. Zažil konec války, kdy lidé z pohraničí utíkali před blížící se ruskou frontou, a vstoupil do studentské legie v Jilemnici.

„Tehdy nás nasadili do německých vesnic jako českou správu, hrozilo totiž nebezpečí, že by Němci mohli škodit republice. Všude panovalo mnoho zmatku, ještě v srpnu jsem potkal německého horala, který vůbec netušil, že už válka v květnu končila a zdravil nás Heil Hitler."

Nejsme jako oni

Ale následné události včetně odsunu Němců na východě Čech podle něj neprobíhaly nějak dramaticky. „Byli jsme hrdí, že nejsme jako oni a chováme se k nim slušně. Nikdy nepadlo vůči nikomu jediné křivé slovíčko, ponižování, nedej Bože, abychom někomu ublížili. Obyčejní Němci považovali odsun za svůj samozřejmý úděl, jako důsledek válečné prohry. Zlobí mě, když se dnes vytahují pouze křiklavé příklady divokých odsunů. Takzvané Rudé gardy byly smečky lidí, kterých by se měl člověk bát kdekoli a kdykoli."

Při soupisu lidí, kterých se odsun týkal, mi pomáhala stará paní, pracovnice úřadu. Protože byla sama Němka, věděla, že i ona musí odejít. Bylo mi jí hrozně líto, ale tehdy byl člověk mladý a neuvědomil si pocit ztráty domova v plné míře."

Setkání s Janem Patočkou

Ke studiu se Josef Tomíček mohl vrátit až na podzim roku 1945.

„Nevěděl jsem pořádně, co bych dělal, ale protože jsem měl rád historii, přihlásil jsem se na dějepis a filozofii.

Netušil jsem, že budu chodit na přednášky věhlasného Jana Patočky a dějiny umění že nám bude přednášet profesor Zdeněk Kalista. Byl to profesor, který se do nás kromě vědomostí snažil naočkovat lásku ke kumštu, literárnímu i múzickému.

Jednou jsme jeli na nějaký zámek a pan profesor Kalista si po historickém výkladu sedl za varhany a zahrál Bacha. Něco takového člověk nezapomene. Byli to neuvěřitelní lidé. Bohužel museli brzy odejít a nahradili je marxisté. To už ale přednášky nestály za nic," vzpomíná na své učitele Josef Tomíček.

Když přišel přípis, že republika potřebuje učitele v pohraničí, přihlásil se do Liberce. Ještě před tím ho ale povolali na základní školy v Semilech a Železném Brodě.

„Vždycky jsem trpěl velkým ostychem. Nerad jsem recitoval a zrovna já si vybral dějepis, předmět, kde přednášku nenahradí žádné pokusy, musíte to pěkně odklábosit. No ale odříkaného chleba největší krajíc. A já si tedy ukousl pořádný!"

V této souvislosti připomíná plachý pan profesor ještě jednu zábavnou historku. „Vždycky jsem se hrozně děsil, že budu muset někde řečnit. Rozumějte, když člověk přednáší látku a má v ruce pravítko, je to něco jiného, než když má někde mluvit „o ničem". A jednou , když jsem dělal předsedu pěveckého sboru Ještěd, to přišlo. Pečlivě jsem se připravil, celou dobu seděl jako na trní. Měl jsem hrozné nervy, a představte, že na můj příspěvek nakonec vůbec nedošlo! Hrozně se mi omlouvali, ale já byl nakonec rád. I když jsem si říkal: „Podívej, každá dojička už někde vystoupila s projevem, jen ty nikdy!"

Dokud člověk žije, má se to učit

Na libereckém gymnáziu učil 28 let a poznal tam i svou ženu Libuši, profesorku francouzštiny a absolventku francouzského lycea. „Mrzí mě jen, že jsme spolu víc nekonverzovali, ale bál jsem se, že umím méně než ona a žádný mužský si před ženou nechce zadat," usmívá se dnes pan profesor shovívavě nad marnivostí a pýchou mladých let.

„Překlady mi šly vždycky líp než mluvená řeč," dodává, když si prohlížím dlouhou řádku titulů.

„Měl jsem je dělat pro jedno nakladatelství, ale jejich projekt se neujal, a tak teď překládám jen pro sebe. Říkám si, že to snad poslouží aspoň studentům. Třeba o to bude mít někdo zájem. Člověk musí něco dělat. Jakmile by jen tak seděl a přemýšlel, zemřel by, protože nic jiného by mu už nezbylo. A na něco takového já nemám čas," ukazuje na rozpracovaný překlad o Ludvíku XIV. „Tohle je teď moje nedělní malování," usmívá se očima. „Je to zábava, která mě udržuje při životě. Dokud člověk žije, učme se žít, říkal Seneca. A je to pravda."

Světlo pro Grabštejn

„A jak to bylo s tím Grabštejnem?" ptám se. „Slíbil jsem vám, že budu mluvit o paradoxech svého života a tohle je jeden z nich. Před dvěma lety jsem zdědil po sestře malý domek, který jsem prodal, a také jsem měl na straně peníze, které jsem neutratil. Nemám děti, nikoho, kdo by po mně dědil. Má to spolknout stát? Chtěl jsem peníze dát na něco užitečného a tehdy jsem se dozvěděl, že Luděk Vele, náš bývalý žák, zachraňuje pomocí beneficí hrad, který většina lidí ani pořádně nezná. V době, kdy se každý snaží získat jen něco pro sebe. Vydal jsem se na Grabštejn, abych viděl, co se tam udělalo a zjistil, že tam je nádherná kaple. Úplný šperk v tom nehostinném hradu. Potřebovala ale nutně nové osvětlení. A tak jsem jim ho pomohl pořídit.

Víte, to je právě ten paradox. Já, který jsem bez vyznání, který jsem jako dítě zažil ponížení, když mě farář při katechismu nutil modlit se, přestože jsem to neuměl, protože rodiče využili v roce 1923 možnost vystoupit z církve.

Já, který jsem jako dítě zažil to, že ten samý farář odmítl pohřbít našeho milovaného učitele na hřbitově, protože i on vystoupil z církve, tak právě já věnuji peníze na církevní objekt. A nejen to, ještě jsem posílal peníze na školu pro malého chlapce z Haiti v projektu, který zprostředkovala arcidiecéze?! Řekněte, není v tom určitý paradox? A věřte mi, přesto v sobě necítím vnitřní rozpor, že bych dělal něco, co není správné."

Svého přátelství s někdejším studentem si Josef Tomíček velmi váží. Nesmírně ho proto dojal koncert, který na Grabštejně Luděk Vele uspořádal k jeho 90. narozeninám jako poděkování.

„Člověk, který dostal Cenu Thálie za své umění, uspořádá pro mě, obyčejného učitele, koncert a je pro něj schopen zazpívat biblické písně. Bylo mi z toho do breku… Život se někdy tak zvláště motá. Něco vám vezme, někdy ublíží, a na druhou stranu zase přihraje takových krásných věcí. Nezaslouženě."

Autor: Jana Švecová

1.7.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Na Jedlovou už jen rychlíkem

Radek Baborák se na festivalu osobně představí v sobotu 28. října v Novém Boru se svou Orquestrinou a účastníky populární StarDance.

Baborák: Lípa Musica oživuje region, do kterého mě to už řádu let táhne

ON-LINE: Odvolili političtí lídři, hokejista i 103letá Českolipanka Anna Hejná

Liberecký kraj – Ve 14.00 hodin se otevřely dveře 583 volebních místností v kraji. Po čtyřech letech lidé volí své zástupce v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Bojuje se o 8 poslaneckých míst v Libereckém kraji. 

Historickou podobu Lípy promítnou ve 3D

Česká Lípa - K Mezinárodnímu dni archeologie si v českolipském Vlastivědném muzeu a galerii na sobotu připravili pestrý program, který obsáhne takřka celé historické centrum města.

Kam za sportem na Českolipsku

Českolipsko - Pozvánky na sportovní víkend u nás na okrese.

Kvůli úniku plynu muselo 60 lidí na ulici

Česká Lípa - Hasiči evakuovali panelový dům na sídlišti Sever v České Lípě. Byl zamořený oxidem uhelnatým. Po důkladném vyvětrání se lidé mohli vrátit domů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení