Psychosomatika rozšiřuje úhel pohledu, říká lékařka Barbora Branna

Opravdu? Mluví se o ní každopádně hodně.
Dnes je slyšet hlavně o známých jménech, která psychosomatice dělají obrovskou popularitu, někdy bohužel i nechvalnou. Pracují v nezdravotnických zařízeních a mluví o tom, co národ chce slyšet. Navíc mají pro pacienta dostatek času, na rozdíl od klasických lékařů. Mám mnoho klientů, kteří nemají problém zajet si do Prahy k těm slavným, ale vracejí se zmatení. Zaplatí mnoho peněz a dozvědí se: „Jo jo, máte to jen v hlavě, to bude dobré. Musíte na sobě pracovat“. A tak jedou domů, čtou motivační knížky, poslouchají podcasty a mají výčitky, že si za všechno můžou sami, protože jim není lépe – anebo je, ale jen chvíli. A pak přijdou ke mně a pracujeme na jejich potížích třeba rok a půl.

Krotitel metastáz. Mladý Čech je velkou nadějí pro nemocné rakovinou

Lidé se obecně obtížně orientují v tom, od koho se nechat léčit…
Jako laik nedokážete posoudit, jestli je lékař dobrý nebo špatný. Představte si například špičkového ortopeda, který je protivný, mluví s vámi na půl úst, vy máte pocit, že nejste slyšená a ani viděná. Může přitom být vynikající diagnostik i operatér! Ale jak to poznáte, pokud se vám problémy stále vracejí, na rentgenu i jinde je vše v pořádku, medicína neví, co s vámi, a lékař vám řekne, že se jen moc řešíte? Budete se cítit uražená a půjdete hledat pomoc jinam. Velmi často právě mimo zdravotní systém. Přitom by stačilo citlivě říct, že pro vás už nemůže víc udělat, že je skvělé, že jste vlastně zdravá, a že byste to mohla zkusit s psychosomatikou. To, co by se ze strany lékařů mělo v medicíně změnit, je právě to, aby obor psychosomatika byl akceptovaný. Ne nadřazený nebo vše řešící, ani kritizující, spíše rozšiřující další možnost léčby.

Jak si představit práci psychosomatického lékaře?
Pojem hezky definovala Světová zdravotnická organizace, která psychosomatiku popsala jako bio- -psycho-sociální přístup. Nejprve si zmapuji to tělesné – zejména na základě zpráv od kolegů specialistů se ujistím, že byla provedena všechna potřebná vyšetření k vyloučení nějaké nemoci. To je to BIO. Pak zjistím, co se děje ve vztazích – PSYCHO. Nakonec přijde i to SOCIO – to v jaké životní etapě se nacházíme. Například krize středního věku nebo začátek stárnutí, pracovní přetížení nebo třeba žena, která se celý život starala o děti a manžela, kteří teď odešli a ona zůstala v prázdném hnízdě. Psychosomatika tak umožňuje dívat se zároveň na tři oblasti lidského života, kde se něco odehrává. Ty pak vzájemně vylaďujeme.

Kdo je vaším typickým pacientem? Jsou to lidé, u kterých klasická medicína neodhalí příčinu?
U dospělých to bývají lidé, kteří mají potíže mírné, ale vleklé, i mnoho let. Často se proměňují a jedna potíž přechází v druhou. Ale také to mohou být akutní potíže, například náhlá bolest ramene, kterou nikdy dřív neměli, prošli všemi vyšetřeními, ale nic se neukázalo, mají za sebou rehabilitaci, ale ani ta nepomohla. A jsou zoufalí. Pak si řeknou, že zkusí něco nového. Třeba psychosomatiku, o které někdy někde četli. U dětí je to přestřelené opačně. Dnešní maminky jsou velmi citlivé, chtějí všechno dělat dobře, je velký tlak na správné mateřství, výchovu, zdravý způsob života, a k nám přicházejí s dětmi, které mají jen rýmu nebo atopický ekzém v kojeneckém věku nebo jsou po nástupu do školky nebo školy často nemocné. Tedy běžné dětské nemoci, které k vývoji patří. Ale ony chtějí udělat pro svoje dítě něco navíc. Mají pocit, že by to psychosomatika vyřešila. Na druhou stranu, pokud to jsou opravdu psychosomatické potíže, velmi dobře se s takovými rodinami pracuje.

Rastislav Maďar: Čeká nás zátěžová zkouška. Měli bychom se vrátit k respirátorům

Když přijde dítě s psychosomatickými problémy, pracuje se jen s ním?
Já si zvu rovnou celou rodinu. To je rozdíl oproti dětským psychologům, kteří nejčastěji chtějí vidět děti nebo děti s mámou a scházejí se každý týden nebo co 14 dní. Já se vidím s rodinou jednou za měsíc. Je důležitá jak naše společná práce, tak i prostor mezi tím, čas, kdy se může skutečně něco změnit. Kdyby to bylo častěji, byl by to velký tlak na rodinu a pak to nefunguje. Ale může se stát, že v průběhu spolupráce přijde někdo sám, protože témata, která vyplouvají, třeba nepatří do uší dospívajících dětí – jsou to problémy v partnerské rovině, nejsou v té rodičovské. A naopak někdy je potřeba intimní prostor pro dospívající děti. Rodiče jsou třeba přesvědčení, že za bolestmi břicha jejich dospívající dcery stojí jejich partnerský nesoulad – jim doporučím párového terapeuta. A když poskytnu intimní prostor té slečně, ukáže se, že to, co ji trápí, nejsou máma s tátou, protože ti už se hádají několik let, ale trápí ji, že se nelíbí klukům, že se cítí nejistá, je se sebou nespokojená. Je zatížená starostmi o sebe a rodiče vůbec neřeší.

Může mít psychosomatické problémy i mimino?
U nejmenších dětí jde často o úzkosti maminek. Stává se, že ženy, které během svého dospívání nedostaly ve vývoji to, co potřebovaly, mají problém s rodičovstvím. Naučí se s tím fungovat, není to znát v práci, ve vztazích, ale najednou se jim narodí dítě a ten deficit někde vyplave. Právě třeba v nejistotách a touze po dokonalosti. Ty maminky jsou pod tlakem. Vždyť přece miminko nakrmí, přebalí a ono má spát a být hodné. A není! Přicházejí koliky, bolesti bříška, problémy s krmením, poruchy denního a nočního režimu. V pozdějším věku se ta úzkost v rodinném systému změní třeba na různé rituály nebo tanečky kolem jídla. Mámy honí děti kolem stolu s plnou lžičkou a ony stejně nejedí nebo si vybírají nebo je jídlo zdržuje, nemají čas se zastavit. Jídlo a společné stolování je velký fenomén.

To by mě zajímalo, protože moje sedmiletá dcera je z té kategorie „nejí nic“, zatímco její dva mladší bráchové nemají s jídlem problém…
Kdybych s tím měla pracovat, pozvala bych si vás, manžela a dcerku. Dívali bychom se na to, co se ve vašem rodinném kontextu děje. Jaké je její místo mezi sourozenci, jaké to které vaše dítě je. Vaší dceři tanečky kolem jídla mohou zajišťovat pozornost, podprahově přitahovat větší péči. Ten symptom také patří do nějakého vztahu. Já bych si tipla, že je to maminka-dcera, protože v tomhle vývojovém období je to běžné. Ale není to železné pravidlo, nemusí to tak být. Proto nemá smysl poslouchat černobílé rady, které říkají, že když dítě nejí, znamená to jasně tohle, nebo že když vás bolí záda, máte moc naloženo. To je hloupost.

Hledají se dobří lidé od kosti. Kvůli covidu spadly počty dárců kostní dřeně

Jídlo, souboje mezi sourozenci, zlobení – brala jsem to jako normální, něco, co musím vydržet. Jak poznat, že by se to dalo a mělo řešit třeba s psychosomatickým lékařem?
To je dobrá otázka. Kde je ta správná míra. Kdysi se mě jedna maminka ptala, jestli by každá rodina potřebovala rodinnou terapii. Ne, většina rodin je „samo-uzdravných“. Ta míra je možná v tom, jak moc daný symptom, třeba nejedení vaší dcery, trápí ji, jak moc trápí vás a nakolik problém zatěžuje rodinu. Když je z toho vaše dítě nemocné, nebo vy jste nešťastní nebo se vám nedaří to uchopit, pak není na škodu hledat pomoc

Ve své pediatrické praxi necháváte psychosomatiku za dveřmi?
To nejde. Neumím už přemýšlet bez ní. Pokud mám prostor i v dětské ambulanci, můžu to dělat v omezené míře i tam. Typický příklad: přijde maminka s dospívající dcerou a říká: „Nás bolí hlava.“ Pokud vím, že tam není žádné rodové zatížení, a pokud mám čas, otevřu rozhovor, protože vím, že tam může být problém spojený se separací. A zeptám se, jak bolí hlava maminku a jak bolí dceru. Dcera říká, že ji hlava bolí jinak, že to nemá stejně, nechce to mít stejně. A maminka říká: „Ale ne, to máš po mně.“ A začíná se odehrávat scéna typu knedlík a nok z Pelíšků. Já tam sedím v pozici experta, který najednou vidí, že dcera se potřebuje vymezit, pohádat se, že máma je takový její trenažér. Vysvětlím oběma, co se jim to vlastně děje. Odcházejí ode mě z ordinace s úkolem pořádně se občas pohádat a tříbit schopnost argumentovat, aby z dcery vyrostla samostatná a fajn ženská…