„Rozdávání botiček? Jo, to by jim šlo.“ Podobná slova na účet městské policie slýchávám dennodenně. O tom, že „měšťákům“ jdou hlavně jiné věci, jsem se chtěl přesvědčit při noční hlídce s dvojicí ostřílených strážníků a jejich čtyřnohým přítelem Cashem. S očekáváním akčního večera jsme společně vyrazili do terénu uplynulou sobotu.
Vyrážíme
Dvanáctihodinová noční hlídka začíná předáváním služeb a přebíráním nutné výbavy. Defibrilátor, neprůstřelné vesty, kufr se zdravotní výbavou, alkohol tester nebo mobilní světelná výstraha. Každá z těchto věcí má ve voze městské policie své místo a v případě potřeby ví posádka, kam má sáhnout. Po krátké rozpravě vyrážíme vstříc nočnímu Liberci.
První oznámení dostáváme kolem sedmé hodiny večerní, tedy zhruba po půl hodině, co jsme usedli do služebního auta. Vyrážíme na jeden ze známých bodů. „Želvičky“ u terminálu městské hromadné dopravy se přes den stávají spíše než oázou klidu útočištěm pro bezdomovce. Dnes tomu není jinak. Náhodná kolemjdoucí nahlásila, že se na místě pohybuje starší muž v nemocničním oblečení, které ze sebe sundává a převléká se do civilu. Akce začíná, zapínáme majáky a uháníme za prvním případem. Kolega fotograf během jízdy přiznává, že podobnou rychlostí jel naposledy na PlayStationu, a s vypětím všech sil drží batoh, foťák a v neposlední řadě obsah svého žaludku. Zhruba po minutě dorážíme na místo, kde zmateně vyhlíží „známá firma“, bezdomovec Daniel. Později zjišťujeme, že byl propuštěn z nemocnice na revers a jako převlékárnu si vybral právě centrum města. Jediné, na co jaksi zapomněl, jsou boty. I ty si však později obstará. Strážníci Jiří Kolář a Michal Prokop mi společně vysvětlují, že se na ulici ocitl až poté, co mu zemřela žena. Pokládám si otázku, zda vůbec podobný člověk očekává od ostatních pomoc nebo je spokojen s tím, co má. Tedy s životem u krabice vína. Daniela necháváme napospas jeho osudu a vyrážíme dál.
„Kam teď?“ ptám se. „Podíváme se do Rochlic,“ říká jeden ze strážníků. Rochlice, hlava na hlavě a téměř absolutní anonymita. Alespoň tak je vidím já. Do Rochlic jedeme především na obhlídku nových hřišť pro děti, která byla nedávno vybudována a alespoň minimálně rozbíjí ráz klasického sídliště z dob nedávno minulých.
Rychlý úklid?
Z příjemné obchůzky nás ruší vysílačka. Další hlášení na sebe nenechalo dlouho čekat. Tentokrát je ohlášen požár pod rychlostní komunikací nedaleko Tipsport areny. Z březnové služby s Červeným křížem si pamatuji na rodinku bezdomovců, která si právě v těchto místech zřídila provizorní obývák včetně naftové elektrocentrály, která napájela například jejich televizi. K jejich „obýváku“ by v sobotu trefil asi každý. Hustý černý kouř nás navádí už ze sídliště v Rochlici. Na místo přijíždíme krátce po prvním voze hasičů. Skupinka bezdomovců se s největší pravděpodobností na léto přestěhovala a možná právě tímto způsobem po sobě „uklidila.“ Požár je během mžiku uhašen a můžeme pokračovat.
Alkoholové opojení
V sobotu se prostě nezastavíme. Hned po návratu do auta se z vysílačky ozývá další hlášení. Zatímco v 19:45 jsme vyjížděli k požáru, o čtvrt hodiny později nám dispečink oznamuje událost Na Rybníčku.
Podle telefonátu na linku 156 by měl vedle tramvaje ležet muž v bezvědomí. K němu dorážíme jako první. Zatímco je záchranná služba na cestě, strážníci začínají s první pomocí a odháněním neodbytných „diváků.“ Vedle nehybně ležícího muže celou dobu pokřikuje žena středního věku se zhruba čtyřletým dítětem. Už od prvního pohledu je vidět, že má upito a jedno pivo to nejspíš nebude. Zatímco záchranáři oživují jejího druha, žena se neodbytně snaží dostat do sanitky. Ve svém alkoholovém opojení útočí pěstmi i na strážníky, kteří ženu od sanitky odhánějí. „Podobné útoky přecházíme,“ přiznává jeden z nich. Společně si jen povzdechneme, jaký asi dává příklad svému malému dítěti, které vidí opilou matku, když navíc jeho otec, ležící v sanitce, se před nedávnem vrátil z protialkoholní léčebny. A jak jinak, i on si v sobotu večer lehce přihnul. Z tramvaje vypadl poté, co zjistil, že nejede právě jeho směrem. Zhruba po čtvrt hodině odjíždíme a vracíme se k terminálu městské hromadné dopravy v ulici Fügnerova. Na lavičkách probouzíme podnapilého muže. „Ležet tady nemůžete, pane. Sedět jo, ale ležet ne,“ upozorňují ho strážníci. Muž poslušně přikyvuje a po nezbytné lustraci se přesouváme do parku nad Tržním náměstím, který je otevřený jen do osmé hodiny večerní. Místní omladina se musí přesunou o lavičku dál, park zamykáme.
Co následuje? Po hektickém začátku služby se na pár minut zastavujeme. Probíráme historky ze služeb, od kterých se dostáváme až k politické debatě. Tu raději rychle opouštíme a po anonymním ohlášení rušení nočního klidu se přesouváme na Perštýn. „Tam to žije,“ říkám si. Už po příjezdu nás vítá hlasitá hudba a modrozelené plameny šlehající z ohniště. „Co pálíte?“ ptáme se. „Dřevo,“ odvětila jednohlasně rodinka. Je nám jasné, že dřevo to nejspíš nebude, jelikož z ohniště vyčuhují dlouhé dráty. Doporučujeme hudbu ztišit, další výjezd na místo by už nemusel končit jen domluvou.
„Horká hlava“
Desátá hodina odbyla a já přemýšlím, co nás po těch všech akcích v krátkém sledu ještě čeká. Zhruba po deseti minutách je tu další oznámení, pro mě již dnes poslední. „Kam teď?“ ptám se. „Pazderkova ulice, v paneláku je čtveřice Romů, která obtěžuje nájemníky,“ vysvětluje mi ve stručnosti jeden ze strážníků. Najít vchod není těžké. Čtveřice vandalů při cestě do paneláku hrdinsky uštědřila první ránu skleněným vchodovým dveřím.
Možná trošku zákeřně si říkám: „To nejlepší na konec.“ Spěcháme po schodišti, kde na nás již čeká muž, který na místě agresivní Romy zadržel. „Co tu děláte?“ ptáme se výrostků, tomu nejmladšímu je pouhých 13 let. Dostat ze čtveřice stručnou větu, která by dávala hlavu a patu, není zrovna jednoduché. Nejstarší z povedené partičky neustále opakuje: „ To víte pane, jsou to horký hlavy.“ Později se dozvídáme, že dvacetiletý Mário se do panelového domu přišel pomstít za svou sestru, kterou údajně napadl jeden z nájemníků. Hlídku strážníků městské policie po pár minutách doplnila čtveřice mužů zákona z obvodního oddělení ve Vesci. Mladí Romové neustále opakují své. Mário se do dveří jen opřel, rozbít je samozřejmě nechtěl a nejstarší z nich stále opakuje svou frázi o „horké hlavě.“ Hrdinská nálada ze čtveřice mladíků rychle vyprchala. Těžko odhadovat, kdo je víc vystrašený. Celý incident si přebírají státní policisté a mě čeká konec služby.
Za pět hodin jsem byl svědkem snad všeho. Strážníci se leckdy nezastaví, na místě bývají často jako první a přezdívka „botičkářů“? Ta jaksi během pěti hodin zmizela.