Kdyby si podal žádost o přeřazení z věznice z ostrahou do věznice s dozorem zcela neznámý pan XY, tolik obstrukcí by kolem nebylo. Jenže o méně přísný režim požádal letos v září David Berdych. V kontextu s právě vrcholícím televizním seriálem Expozitura, k němuž jeho zločiny byly předlohou pro scénář, byl středeční soud středem zájmu.

Do Věznice Rýnovice vedle předsedkyně senátu, přísedících, státního zástupce a obhájce zamířila i suita novinářů. „Žádné kamery, fotoaparáty a diktafony,” zněl nekompromisní příkaz soudkyně. To zúžilo skupinu „pisálků“ pouze na pět lidí.

A ještě je třeba příkaz doplnit o mobilní telefony. Na ty jsou chlapy a ženy v uniformách na bráně extra hákliví vždycky. Novinář nenovinář. Jsme jak skoro nazí, jen s notýsky, propiskami či pouzdrem na brýle nás vedou k jednacímu sálu. Většinou si všechny ostatní věci zamykáme do trezůrků na vrátnici, při prohlídce všech těch zavazadel by se filtr mohl protáhnout na tak dlouho, že bychom jednání nestihli.

„Tady se posaďte a boty dolů,” velí drobná černovláska a navléká igelitové rukavice, aby mi prověřila, co všechno by mohly skrývat mé boty, díky nimž se rozpískal alarm. Naštěstí jen zipy a spousta kovových háčků. V pořádku.

Já ano. Ale jeden kolega si jaksi omylem zasunul mobil do kapsy u bundy a zapomněl… Na něj se tedy rozhodně už tolik nesmáli. Zbledl a s omluvou zamykal přístroj do skříňky. Já se mu nedivím. Poprvé ve věznici. V ten moment se za ním už dvoje dveře zabouchly s lomozným kovovým cvaknutím. A řadu jsme jich měli ještě před sebou.

„Novináři si usednou do posledních dvou řad,” upozorňuje klidně ale razantně strážný, který nás lustroval na vrátnici. Poslušně husím pochodem cupitáme za sebou a sedáme si na pět z osmadvaceti židlí obrácených tváří proti soudnímu dvoru. Soudkyně si nás změří pohledem jednoho po druhém.

Tři strážní zaujmou strategické postavení a ztuhnou jak sochy v mírném rozkročení s rukama sepnutýma pod sponou na pásku. Pravačku mají nahoře. Všichni úplně přesně. špendlík by bylo slyšet.

David Berdych, byť původně zápasník a nyní s vysportovanou postavou, což je patrné podle rýsujících se svalů i pod vězeňským mundůrem, usedá v pokorném stylu. Obě ruce si dlaněmi položí pod stehna a přisedne si je k židli. Tak sedávají kluci, co zlobili.

Tolik si přeje mírnější režim. Bude moci dostávat balíčky, setkávat se častěji s rodinou a třeba vyrazí i na vycházku úplně ven. Po osmi letech na vzduch tam venku. I když přítelkyni už za ním několikrát pustili, za velmi dobré chování. Dokonce s ní byl „bez zrakové a sluchové kontroly”. Jenže, kdo se může pyšnit tolika pochvalami jako on. Málokdo. Dávají jej za příklad.

Aby jen tak nelelkoval, nejenže pracuje, ale přidal k tomu sportu i angličtinu a práci s počítačem. „Musí to vyjít,” přeje si vroucně vězeň se shrbenými zády, na kterých je čas od času patrný hluboký vzdech. Vyšlo to. Ta slova poslouchá už hlavou hrdě vztyčenou. „Takhle musím pokračovat,” možná si říká v duchu. A za tři roky žádat o podmínku.