Pamatujete, když zkraje epidemie přestali na Drahách štípat lístky? Ve vlaku jste možná potkali lehce umolousaného muže. Adam (46) z Prahy přejížděl opakovaně sem tam napříč republikou, na kolejích prakticky bydlel. Po příchodu koronaviru do Česka mu totiž krachnul plán bydlet na horách, kde měl nastoupit jako barman. A čerstvou výpověď nájmu v garsonce už nemohl vzít zpět.

Když do vlaků zase naskočili průvodčí, Adamovi nezbylo, než jít bydlet do ubytovny. Ocitl se tak v prostředí, do kterého nikdy neplánoval zabřednout. „V podstatě přežívám. Pro sebe tomu říkám válečný stav. Vím, že sem nepatřím. Někdy uteču do lesa. Tam jsem v bezpečí, tam nejsou žádní delikventi,“ popsal muž lidem z Centra pro společenské otázky SPOT.

Adamův příběh je střípkem v mozaice čerstvého výzkumu této organizace. Zabývala se drobnými podnikateli, „dohodáři“, lidmi pracujícími na bázi tzv. švarcsystému i těmi odměňovanými „na ruku“. Většina takzvaných prekérních pracovníků byla před loňským březnem ve stabilní finanční situaci. Stačilo ale pár měsíců s epidemií a dostali se i do prekérní situace.

Podpora nestačila

Kosmetičky, servírky, průvodci i umělci na volné noze se přes noc ocitali bez práce a příjmů. Potvrzují to i nejnovější data Českého statistického úřadu k vývoji tuzemské ekonomiky. Hovoří o dvojnásobném poklesu odpracovaných hodin u pracovníků na prekérních pozicích oproti zaměstnancům. Podle výzkumné organizace PAQ Research má až pětina z nich problém se splácením závazků a dluhy.

Podle SPOTu krizová státní podpora prekérním pracovníkům včetně kompenzačního bonusu nestačila k pokrytí běžných nákladů. Pokud vůbec přišla, tak pozdě. Řada živnostníků se ocitla v neřešitelném dilematu. „Na úřad práce se zdráhali přihlásit. Znamenalo by to omezení podnikání a nulový nárok na kompenzace,“ vysvětlila Andrea Svobodová, která vedla rozhovory s lidmi zasaženými pandemií.

V žádosti o dávky jim bránil stud: nikdy dřív by je nenapadlo, že by je mohli brát. Řada těchto lidí nepřistupovala k situaci jen pragmaticky: práce jim chyběla kvůli příjmu, ale i ze srdce. „Milují své profese a doufali v co nejdřívější návrat k normálu,“ zmínila Svobodová. Hledali si jen překlenovací práci, snížili náklady, žili z úspor, s pomocí rodiny i na dluh, rozprodávali majetek.

Adam se do přechodného bezdomovectví kvůli epidemii a návazným vládním opatřením nepropadl zdaleka sám. Když loni v létě sčítala lidi bez domova v Praze společnost Median, došla k tomu, že mezi nimi oproti roku 2019 přibyla asi desetina lidí, pro které šlo o první ztrátu domova, často spolu se ztrátou příjmu. Přesto však Adam ve výzkumu SPOTu představoval extrémní případ.

Nápor na psychiku

Další respondenti nepřišli o bydlení, o nervy ale často ano. Jako samoživitelka Tereza (30), kterou k výpadku příjmů nečekaně potkaly i vysoké výdaje na synovu zubní péči. Uklízečka, kterou předtím vypláceli na ruku, nakonec nekrvácela jen finančně. Musela pravidelně darovat plazmu, aby vyžili se synem aspoň v mrňavém podkrovním bytě plném plísně.

Myšlenky, ke kterým by nikdy předtím nedošla, měla pětatřicetiletá majitelka malé cestovky Marie, když během pandemie rodila první dítě. „Moje první reakce, když tohle přišlo, byla, že ho dám k adopci. Myslela jsem to v jednu chvíli fakt vážně. Já nechci přivést syna na svět a žít v nedostatku,“ svěřila se. A to přitom měla dřív celkem úspěšná podnikatelka oporu v partnerovi.

Zdroj: DeníkPodle SPOTu pandemie odhalila trhliny v sociální ochraně prekérních pracovníků. „Jejich zranitelnost není jen důsledkem jednorázového rychlého propadu příjmu spojeného s uzavřením ekonomiky. Odráží dlouhodobější systémové problémy,“ je přesvědčena vedoucí výzkumného týmu Lucie Trlifajová. Jde třeba o vysoké ceny bydlení, exekuce, nemožnost skloubit práci s péčí o dítě a podobně.