Jiří Vejdělek: Plození dětí je pro muže zábavnější, na filmu se nadřu víc

Čekáte přírůstek do rodiny. Dá se ve vašem případě narození dítěte srovnat s narozením nového filmu? Připravujete se na něj se stejnou péčí a nervozitou jako na další natáčení?
Společná je přibližně délka trvání, než to celé vznikne. Plození dítěte je ovšem pro muže zábavnější, a to hlavně na začátku. Zbytek těhotenství je samozřejmě mnohem větší zátěž pro ženu. Na mně jen je, abych zajistil, aby bylo kde bydlet, aby byl dostatek dětských postýlek a podobně. Co pro to mohu víc udělat, že? Příbuzné je i to, že vyvažuji emočně rozhoupané stavy mé partnerky, podobně jako vyvažuji emoční výkyvy hereček a herců na place. Ale na tom filmu se nadřu mnohem víc než na dítěti. Když ale ten film vypustím do světa a oklepu se z premiéry, mohu se začít věnovat něčemu dalšímu, zatímco u dítěte je to naopak. Tam teprve všechno začíná.

Jindřiška z Pelíšků Kristýna Nováková: Nesnáším, když je muž k ženě hrubý

Komedie se asi rodí těžce, nebo to v případě Poslední aristokratky šlo snadno?
Komedie není žádná sranda, když se má udělat dobře. Je to královský žánr, nejtěžší věc, právě proto, že nesmí být vidět, jak náročné je dobrou komedii natočit. Musí se to udělat velice přesně, se vší pečlivostí, a ještě musíte mít štěstí, aby to bylo lehké a zábavné. Aby tam ten pot a dřina, kterou jsme do toho museli dát, nebyly poznat. Poslední aristokratka je zatím úplně nejtěžší film, který jsem dělal.

Kterou fázi vzniku filmu máte vůbec nejradši?
Úplně nejkrásnější je první nápad, první myšlenka, kdy se mi rozsvítí a zdá se mi, že vím, jak na to. Od té doby se to už pouze komplikuje, protože tu ideální představu musíte opravdu konkrétně vytvořit. Původní představa je totiž příjemně snová a neurčitá. Tu a tam něco dokážete popsat přesně, ale osmdesát procent je taková chiméra, krásná mlha. Jenomže jako filmař to musím všechno udělat z živých lidí na skutečných místech, a přesto chci, aby na konci byl pocit z toho filmu stejně vzdušný a nadýchaný, jaký jsem cítil při té první představě.

Viděl jsem video, kde píšete scénář tužkou na papír. Opravdu nepíšete na počítači?
Raději píšu rukou, protože skrz ruku mi to na papír lépe teče než do počítače. Možná je to pozůstatek toho, že jsem se kdysi živil jako kreslíř. A rychleji se tam škrtá..

Z natáčení filmu Poslední aristokratka 

Poslední aristokratka má hvězdné obsazení. Spoléháte na osvědčená herecká jména, nebo děláte vždy casting?
Film od filmu se to mění, ale vždycky mám stejný cíl — nabídnout někomu, koho už třeba mám i rád nebo s kým bych spolupracovat chtěl, roli, ve které jsem ho ještě neviděl, aby to bylo zajímavé jak pro diváky, tak pro mne a i pro tu dotyčnou hereckou osobnost. Vedle toho se snažím o to, aby ve scénáři byla nějaká role, na kterou musím hledat někoho úplně nového, neokoukaného. Stejné je to i v Poslední aristokratce. Třeba Eliška Balzerová poté, co já sám jsem jí nabídl několik rolí moderních a ostrých dam, tady poprvé dostala ke své velké radosti roli bodré ženy z lidu.

Hynek Čermák, Táňa Vilhelmová, Pavel Liška, Eliška Balzerová, to všechno jsou tvořiví lidé. Použil jste nějaké jejich nápady?
Samozřejmě. Vždy s herci probírám, jaká je jejich představa o roli, a řadu verzí scénáře píšu až poté, co si o tom s nimi promluvím. Snažím se jim to ušít na tělo. Když někdo přijde s dobrým nápadem, nestydím se ho do filmu zakomponovat. Pro improvizaci na place už není moc prostor. Nějaké nové vtipy ale přicházejí i během natáčení. A věřím, že divákům v kině neujdou a udělají jim radost.

Kdy jste při natáčení zažil největší krizi?
Dřeli jsme jako koně a musím přiznat, že poprvé v životě jsem myslel, že uteču. Někdy, když jsem ve čtyři ráno vstával na natáčení, tak jsem si říkal, že snad půjdu říct producentům, že už ne, že už nemůžu. Náročné byly už přípravy, protože jsme museli mít nachystané natáčení na několika alternativních místech kvůli případnému sněhu. Podle toho, kde by zrovna nasněžilo, tam bychom jeli natáčet. To znamená, že technický scénář jsem měl rozkreslený ve třech exemplářích a všechny tři varianty zároveň s rozdílnými natáčecími plány jsem jako režisér musel umět nazpaměť. Bylo toho fakt hodně.

Dana Morávková: V životě se snažím řídit heslem Adiny Mandlové

Jak moc důležitá je pro vás návštěvnost vašich filmů v kině? Podle vašeho příjmení Vejdělek by se dalo hádat, že hodně.
Spokojenost diváků je pro mne důležitá, protože si myslím, že teprve s diváky je film úplný. Abych točil filmy jenom kvůli svému egu, to by mi bylo trapné. To bych raději dělal něco jiného, nejspíš by to bylo levnější a nemusel bych do toho tahat takovou spoustu lidí, kteří plní, co mi na očích vidí. Protože nejsem filmař, který by byl nějak zvlášť podporovaný Státním fondem kinematografie, jsem na návštěvnosti závislý i existenčně. Mám hotovo, až když přijdou diváci. Abych nepracoval rok dva úplně zadarmo, což už se mi také stalo, musím do kin přivést dost diváků, jinak spláču nad vejdělkem. To riziko, do kterého jdu, je mi bližší a sympatičtější, než abych vyinkasoval státní peníze ještě před natáčením a pak bych si mohl říkat, že na divácích mi vlastně nezáleží. Radši budu riskovat, že budu mít smůlu. Přijde mi to férovější.

Vím, že moderujete koncerty swingové kapely Original Vintage Orchestra Petra Kroutila. Netipoval jsem vás na milovníka swingu. Je to hudba vašeho srdce?
Spousta hudby je hudbou mého srdce. Nejsem takový fajnšmekr, abych poslouchal jenom jeden žánr. Petr Kroutil navíc velice talentovaně v duchu swingu aranžuje různé žánry. Hrajeme věci od šlágrů 20. a 30. let minulého století až po úplně moderní pecky. Přichomýtl jsem se k muzikantům víceméně náhodou. Petr Kroutil založil Original Vintage Orchestra a hledal někoho, kdo by mu pomohl udělat dobrou show. Postupně se to vyvrbilo tak, že naše koncerty provázím i slovem. Když slyšíte všechny mé logopedické vady, můžete si domyslet, že ten swingový večer je opravdu zábavný. Snažíme se, aby naše vystoupení měla velkou energii a vtip. Je to takový můj vedlejšák k natáčení. Líbí se mi, že kontakt s diváky je přímý, rychlý a nestojí miliony. Potlesk publika je velmi příjemný a u filmu ho nezažiju, obzvlášť když se na své filmy do kina dívat nechodím.

Proč?
Když film dokončím, snažím se myslet na ten další. Také bych mohl vidět, že jsem se někde spletl v rozhodnutí, že jsem to měl udělat jinak. A je hrozně nepříjemné, že už to nemůžu změnit. Já do toho filmu dám úplně všechno a pak už je film diváků, už do toho nemám co mluvit.

Co ještě rád děláte mimo moderování a režírování?
Všechno. Nedělám nic, co bych nedělal rád, protože toho mám i tak hodně, a stejně to nestíhám. Dělám různé sporty, které mi můj věk a zdraví dovolí. Vesluji, plavu, běhám, s kamarády hraju beach volejbal. Dokonce pořádám turnaj o Českého lva, takže lidé, kteří vůbec nejsou od filmu, pak můžou mít doma křišťálovou sošku Českého lva. Navíc bych se chtěl ještě trochu vrátit ke kreslení, se kterým jsem začínal a jako mladý kluk se jím živil. Bavilo by mě ilustrovat třeba někomu knížku nebo utřídit a vydat kreslené vtipy z mládí.

Účastníci zájezdu: U dcery Evy Leinweberové je film tabu, za vše mohou tanga

Zahrál jste si koronera v seriálu Temný kraj. Máte ještě větší herecké ambice?
Nemám. Kdysi jsem zažertoval, že každý režisér by si měl zkusit zahrát. Jitka a Kateřina Bártů mě vzaly za slovo, a protože jsem nechtěl být srab, tak jsem do toho šel, aby mi to pomohlo v režii. Abych se ještě víc dokázal vcítit do herců, pochopil, s čím zrovna můžou zápolit, a dokázal jim poradit v nějakých těžších situacích. Řeknu vám, to je věc! Na první natáčecí den jsem šel nabiflovaný, abych nedělal ostudu, ale jak se pustila kamera, v ten moment jsem nevěděl, čí jsem a jak se jmenuju. A to jsem na natáčení jako doma. Zjistil jsem, že je důležité, aby měl herec zautomatizovaný text. Anthony Hopkins říká, že si text musí říct nejméně třistakrát, a teprve potom může začít hrát. Také musíte být úplně uvolněný. To pro mě byl kámen úrazu. Když se bojíte, tak ten výkon nepodáte. Musí vám to být jedno.