Už v 19. století začaly trápit podhůří Jizerských hor časté záplavy. K opakovaným povodním zde došlo v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890, 1897 a 1899, přičemž ta z července 1897 byla nejhorší.
Silně pršet začalo 17. července 1897. O necelé dva týdny později byla zkáza dokonána. Povodeň zatopila část Liberce a způsobila obrovské škody v povodí Jizery a Nisy, které jen v Čechách přesáhly 9,5 milionu rakouských korun. Na české straně Nisy tehdy zahynulo podle historických pramenů 120 lidí.
Dva roky po této katastrofě, v září 1899, se zástupci řady místních obcí, tří zemských okresů i průmyslových podniků v oblasti usnesli na založení Vodního družstva pro regulaci toků a výstavbu údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy pro město Liberec a zemské okresy Jablonec nad Nisou, Chrastavu a Frýdlant.
Družstvo zadalo vyprojektování údolních přehrad na Bílé a Černé Desné profesorovi Ottovi Intzemu z Cách, který v roce 1901 odevzdal generální projekty šesti přehrad. Pět z nich bylo později pozastaveno, o potřebě hrází v povodí Černé a Bílé Desné se však jednalo i nadále.
V roce 1902 vzniklo Vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné, jehož předsedou byl zvolen průmyslník Wilhelm Riedel. Toto družstvo také zpracovalo projekt jedné přehrady, ale Intze doporučoval, aby vznikly hned tři, na řekách Černá Desná, Bílé Desná a Kamenice. Jejich stavby se už bohužel nedožil, protože v roce 1904 náhle zemřel.
V roce 1908 schválilo projekty na stavbu všech tří přehrad pražské místodržitelství a v roce 1911 získalo vodní družstvo dotaci od ministerstva veřejných prací. Dne 17. října 1912 začala pražská stavební firma Schön a synové nad městy Desná a Tanvald budovat na Bílé Desné první přehradu.
Stavbu řídil Emil Gebauer, dozorem nad ní byli pověřeni August Klammt a Karel Podhajský. Toho to bude později stát život.
Jenže hned v srpnu následujícího roku poškodily rozestavěné dílo intenzivní deště a v roce 1914 vypukla první světová válka. Válečná inflace donutila vodní družstvo začít na stavbě šetřit, což se nejspíš neblaze promítlo do kvality výsledné hráze. Stavba byla přesto v září 1915 dokončena a v listopadu téhož roku i zkolaudována.
Hráz měla výšku asi 14 metrů, v koruně byla dlouhá asi 200 metrů a nasypána byla z místního materiálu, žulového eluvia hutněného po 40 centimetrech. Těsnění hráze na návodní straně bylo z žulového obkladového kamene a pod návodní patu byla zapuštěna dva metry hluboká dřevěná těsnicí stěna.
V osudné pondělí 18. září 1916 byla přehrada víc než z poloviny napuštěna; z maximálního objemu nádrže 400 tisíc metrů krychlových bylo napuštěno 290 tisíc.
Hrázný, který se kolem třetí odpoledne nacházel na hrázi u šoupátkové věže, tedy manipulační věže výpusti, nepozoroval nic mimořádného. Ale už o půl hodiny později ho procházející dřevaři upozornili, že z hráze tryská vodní pramínek.
Hrázný vyděšeně zavolal do kanceláře vodního družstva, kde vzal telefon správce stavby Emil Gebauer. Ten mu okamžitě nařídil otevřít oba havarijní uzávěry a přehradu vypustit.
Muž se pokusil rozkaz splnit a vyrazil spolu s několika dělníky do šoupátkové komory, kde se uzávěry nacházely. Jenže proud tryskající z přehrady rychle sílil. Pět minut před čtvrtou už byl tak silný, že hrázný i dělníci začali utíkat. Uzávěry se jim do té chvíle podařilo otevřít jen o něco víc než z poloviny.
Ve čtyři hodiny dostal poštovní úřad v Desné zprávu, že „nějaký čas poteče korytem více vody“. Zpráva ale zásadně podcenila situaci.
Ve čtvrt na pět se dlažba na návodní straně hráze propadla. V tutéž dobu do obce pod přehradou dorazila zpráva: „Alarmujte hasiče, hráz se protrhla!“
Najednou přišla všeničící vlna. Přehrada se protrhla
Před tři čtvrtě na pět se dlažba propadla až ke dnu a zbyla jen vrchní část koruny hráze, která tak vytvořila „most“. I ten se během několika okamžiků zřítil do zpěněného divokého proudu.
Voda se z přehrady řítila 18 metrů širokou průrvou. Po půl hodiny tak proudilo do údolí 150 metrů krychlových vody za vteřinu. Vodní příval provázela oblaka prachu, temné dunění a praskot stromů, které přívalová vlna brala i s kořeny. Všechna voda se vyvalila z přehrady během pouhé půl hodiny.
Jako první padla běsnícímu živlu za oběť panská pila. Zde si voda vyžádala první lidský život, protože na pile se v době katastrofy nacházela, v té chvíli jako jediný člověk, dvanáctiletá dcera majitele.
Vlna navíc smetla složené dřevo o objemu pět tisíc plnometrů. Korytem říčky se tak hnaly nejen balvany a kmeny stromů, ale i klády z pily, působící jako strašlivé beranidlo. Byla to právě tato kulatina, která zmnohonásobila sílu, s jakou příval udeřil na Desnou.
Dokonale zaskočení lidé začali utíkat do okolních strání, ale zdaleka ne všichni to stihli. Rychle se ženoucí příval smetl v údolí pod přehradou okamžitě domy i továrny a hnal se dál.
Následky byly děsivé. V troskách budov zahynulo přes 60 lidí a více než 300 jich zůstalo bez domova. Rozběsněný živel zničil 33 domů a bezmála 70 jich poškodil. Se zemí také srovnal 11 brusíren skla, což více než tisíc lidí připravilo o práci.
„Nebyli jsme schopni, hrůzou ochromeni, nikomu pomoci. Nebyli jsme schopni pohybu. Vystoupivší voda z vysokých břehů se přelila přes cesty a silnici a vnikala do sklepů, kde ničila zásoby potravin, do bytů, kde převracela těžké klavíry i trezory,“ vzpomínal očitý svědek katastrofy v publikaci zvané „Protržení přehrady na Bílé Desné dne 18. září, válečného roku 1916“.
Ještě v Tanvaldu byla povodeň schopná strhnout kůlny, zaplavit sklepy a ničit tovární vybavení. Projevila se i v 60 kilometrů vzdálené Mladé Boleslavi, kde zvedla hladinu řeky Jizery o 20 centimetrů.
Nejméně jeden život si katastrofa vyžádala ještě dodatečně: Když se o ní dozvěděl inženýr a c. k. dvorní rada Karel Podhajský, který na stavbě přehrady vykonával vrchní státní dozor, zastřelil se.
Právní posouzení případů a určení odpovědnosti trvalo neobvykle dlouho. Státní zastupitelství obžalovalo už v roce 1917 Wilhelma Riedela coby zástupce investora, Emila Gebauera jako stavbyvedoucího a Augusta Klammta coby zodpovědného za dozor.
Krajský soud v Liberci ale zprostil všechny tři obžalované v březnu 1923 viny. Státní zastupitelství se odvolalo a nový rozsudek shledal v lednu 1925 Klammta a Gebauera vinnými. Oba se odvolali, ale jejich odvolání bylo zamítnuto. Odpor proti rozsudku vedl i Riedel, ten se však jeho zvrácení už nedožil, protože v listopadu 1929 zemřel.
V květnu 1931 nařídil Nejvyšší soud v Brně zrušení rozsudků a obnovu řízení. A konečně 29. září 1932, 16 let po katastrofě a 15 let po zahájení soudního sporu, zrušil okresní soud v Tanvaldu žalobu proti Klammtovi i Gebauerovi a zamítnutím odvolání veřejného žalobce celý spor definitivně ukončil.
Komplexní kritickou analýzu příčin havárie vypracoval už v roce 1917 Antonín Smrčka. V projektu i v provedení prací vyjmenoval celou řadu nedostatků: nedostatečnou šířku hráze, nevhodný těsnící materiál, který málo těsnil, špatné umístění výpustné věže, chybné založení výpustné štoly na pilotový rošt, kvůli němuž si hráz a výpustná štola rozdílně sedaly, takže v tělese hráze vznikly příčné trhliny, nedostatečné zhutňování ukládané zeminy a další. Žádné z těchto pochybení neoznačil za hlavní příčinu, ale uvedl, že ke katastrofě vedl jejich souhrn.
Smrčkova teorie byla dlouho uznávána za platnou. Až v roce 1996 ji zpochybnil výzkum, který u příležitosti 80. výročí protržení hráze provedla společnost Stavební geologie – Geotechnika, zabývající se geotechnickou problematikou vodních děl v Jizerských horách.
Podle tohoto výzkumu nebylo prvotní příčinou protržení přehrady nedbalé zpracování nevhodného a příliš propustného materiálu tělesa hráze, ale vnitřní eroze pod hrází v jejím podloží, a eroze vlastní hráze a výpustní štoly.
„Zásadním problémem bylo prosakování vody v propustném štěrkovém podloží hráze. Ta byla navíc velmi úzká, a voda tak měla velmi krátkou průsakovou dráhu. Do střední části štoly proto již při nízkých hladinách napouštění začala trhlinami v betonu jejích stěn vnikat voda. Tím se ještě víc zkrátila průsaková dráha, přibližně na polovinu. Rychlost a erozní síla vody, pronikající zespoda do tělesa hráze, byla nepřijatelně velká,“ uvedl Alexandr Rozsypal ze zmíněné firmy.
Příčinou havárie tak podle ní bylo to, že před samotným zahájením staveb neproběhl dostatečný geotechnický průzkum. To vedlo k základním chybám v projektu.
V současnosti tvoří ruiny někdejší přehrady s dochovanou šoupátkovou věží vyhledávanou turistickou atrakci. V roce 2016, u příležitosti stého výročí katastrofy navštívily toto místo tisíce lidí.
80
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
