Kliknutím zvětšíteZákon 231/48, účinný od 24. října 1948, byl pojmenován jako zákon na ochranu republiky a zahrnoval mimo jiné údajné trestné činy velezrady, sdružování proti státu, pobuřování proti republice, hanobení republiky nebo vyzvědačství. Před 70 lety se tak dala do pohybu mašinerie, která skončila čtyřmi popravami, proti nimž protestoval téměř celý demokratický svět.
Přípravu procesu s Miladou Horákovou pojmenovala Státní bezpečnost jako "Akci Střed". Žaloba vycházela z údajné "rekonstrukce nálezu špionážních zpráv", které měla Milada Horáková ukrýt v kanceláři Ústředního národního výboru v Praze (instituce, která existovala od roku 1945 do roku 1960 a kde Horáková po své rezignaci na místo poslankyně působila jako úřednice).
"Milada Horáková, bývalá poslankyně strany národních socialistů (šlo o Československou stranu národně socialistickou, pozn. red.), dostala od bývalého poslance Přeučila zprávy o dodávkách vagonů do SSSR. Tyto uschovala ve své kanceláři ÚNV v Praze 1 do skříně a chtěla je odeslat dr. Ripkovi, který o zprávy hospodářského rázu dr. Horákovou ve svém dopise žádal - dr. Horáková byla si vědoma, podle prohlášení Přeučila a podle označení zpráv ´Důvěrné´, že šlo o materiál špionážního rázu. Přesto byla dr. Horáková rozhodnuta zprávy dr. Ripkovi zaslat z těch důvodů, aby jeho práci proti lidově-demokratickému zřízení pomáhala, a to podáváním informací důvěrného rázu z ČSR," uvedl nepodepsaný vyšetřovatel v protokolu, který dále obsahoval snímky písemností uložených ve skříni úřadu.
Začalo to už v roce 1946
Státní bezpečnost, která byla od konce války pod vlivem KSČ, se začala o Horákovou zajímat už od roku 1946, kdy byla zvolená poslankyní za českobudějovický volební kraj a rychle si získala ve svém volebním obvodu velkou popularitu.
Její vystoupení v parlamentu i na veřejnosti totiž vkusu komunistů vůbec nevyhovovala - odvážná poslankyně mluvila o častých omylech lidových soudů, kritizovala snahu KSČ ovládnout veřejný prostor a snažila se podporovat prozápadní orientaci země. V listopadu 1946 například prohlásila na mítinku ve Vysokém Mýtě, že "projevy sympatií k Sovětskému svazu nesmějí býti urážlivé a pomlouvačné vůči Západu, čehož se dopouštějí někteří ministři". Nelíbilo se jí ani odmítnutí Marshallova plánu, v němž správně rozpoznala podlehnutí československé vlády moskevským rozkazům.
V době vládní krize v únoru 1948 se Horáková snažila dosáhnout svolání schůze parlamentu, která by mohla podpořit prezidenta Beneše. To se jí ale nepodařilo. Na schůzi Československé strany národně socialistické (ČSNS) pak otevřeně vystoupila proti poslanci Aloisi Neumannovi, jenž patřil ke stoupencům spolupráce s komunisty. Neumann ale ze schůze odešel, takže nemohl být ze strany vyloučen.
Druhý den pak vstoupil do Gottwaldovy nové vlády jako zástupce ČSNS a stal se ministrem pošt. V této funkci působil až do roku 1960, kdy se stal na dalších osm let ministrem spravedlnosti. Díky otevřené kolaboraci s komunisty si také nepřetržitě po dobu 31 let udržel poslanecký mandát - od roku 1945 až do roku 1976.
Podobně neúspěšně dopadla iniciativa Horákové v Radě československých žen, organizace, které předsedala od jejího vzniku v roce 1945.
Rada vznikla s cílem prosadit rovné právo žen na tvorbu zákonů, řízení státu, na účast v hospodářském život a při obraně státu, na práci za stejných pracovních podmínek nebo na vzdělání a jeho uplatnění. Od počátku do ní vstupovaly ale i přední členky KSČ (například spoluzakladatelka této strany Anežka Hodinová-Spurná nebo Milada Netušilová), jejichž úkolem bylo dohlédnout na to, aby v radě "nezvítězily silné tradice měšťácko-demokratického hnutí žen předmnichovské republiky". Základní linii komunistů k Radě československých žen charakterizovala Netušilová bez obalu jako "ani žít, ani nechat zajít".
V únoru 1948 se komunistky zastoupené v radě pokusily včlenit tuto organizaci do Ústředního akčního výboru Národní fronty, který byl řídícím orgánem nově zakládaných akčních výborů. Ty začaly masově vznikat po Gottwaldově výzvě z 21. února 1948. Ovládali je především komunisté, a třebaže jejich existence neměla žádný právní základ, začaly na mnoha místech přebírat moc a vydávat rozhodnutí a výzvy, na jejichž podkladě byli političtí odpůrci KSČ propouštěni z práce a zbavováni funkcí.
Horáková ještě jako poslankyně vystoupila 22. února 1948 v Sadské s projevem, v němž varovala před nebezpečím diktatury jedné strany, kterou označila za počátek mravní a hospodářské devastace, a v neděli 25. února se jí podařilo vstup Rady československých žen do Ústředního akčního výboru odvrátit. Nepomohlo to ale. Den na to převzala vedení rady komunistická poslankyně Hodinová-Spurná, která nechala ustanovit Akční výbor Rady československých žen, a Horáková byla vyloučena. Ve všech jejích veřejných funkcích se pak opakovala táž situace.
Protože se jí nepodařilo zabránit komunistickému převratu, vzdala se 10. března 1948 (shodou okolností v den smrti Jana Masaryka) poslaneckého mandátu. Nechtěla, aby byla coby poslankyně spojována s aktuálním děním. Námitky přátel, že takový krok pro ni může mít neblahé důsledky, odmítla slovy: "Já půjdu rovnou cestou."
V protikomunistickém odboji
Další osud Milady Horákové předurčily kroky předúnorových ministrů za národní socialisty, už zmíněného Huberta Ripky, do únoru 1948 ministra zahraničního obchodu, A Petra Zenkla, jenž byl prvním místopředsedou vlády. Oba patřili k ministrům, kteří podali demisi na protest proti komunistickým snahám ovládnout policii a ozbrojené složky, a oba po komunistickém převratu před hrozbou zatčení emigrovali na Západ - Ripka krátce po únoru, Zenkl v srpnu 1948.
Horáková se v květnu 1948 stala spolu s Josefem Nestávalem vedoucí členkou neformální skupiny národních socialistů, jež se snažila s oběma politiky udržet kontakt, informovat je o domácí situaci, dostat do bezpečí další lidi a současně připravovat změnu politického vývoje. V podstatě se tak začal formovat protikomunistický politický odboj.
V září 1948 se představitelé nekomunistických stran (sociálních demokratů, lidovců a národních socialistů) sešli na faře ve Vinoři, aby jednali o možnosti vzájemné spolupráce. Při té příležitosti zformulovali Memorandum o československé demokratické opozici o situaci v Československu a o opozici proti režimu, které mělo být zasláno za pomoci americké ambasády na připravovanou konferenci amerických velvyslanců v Evropě. Národní socialisty reprezentovala na schůzce opět Horáková s Nestávalem.
Státní bezpečnost tyto aktivity sledovala a rozhodla se aktéry opozičního hnutí pozatýkat. Několika z nich se podařilo vyhnout se zatčení útěkem do zahraničí, Milada Horáková však emigraci odkládala, protože věřila, že její místo je doma.
Den "D"
Po úderu StB 27. září už bylo na všechny "kdyby" pozdě. Státní bezpečnost naplánovala svůj zásah tak, aby současně s Miladou Horákovou sebrala i jejího muže Bohuslava, tomu se však podařilo uniknout. Když pro něj domů přišli dva příslušníci StB, dokázal i přes obutí do domácích pantoflí utéct v nestřeženou chvíli přes terasu do zahrady a zmizet. Chtěl varovat i ženu, ale to už naneštěstí nestihl. Nějaký čas se pak skrýval u přátel a později emigroval.
K zadržení Milady Horákové došlo asi kolem půl třetí v její kanceláři v Masné ulici, zmínka o Bartolomějské v protokolu se vztahuje ke služebně StB, kam ji předvedli k prvnímu výslechu. Ještě týž den na ni byla uvalena zadržovací vazba a byla převezena do vazební věznice na Pankráci. Naprostá většina úředních spisů ze dne zatčení je přitom podepsána jen nečitelnými klikyháky. Jasně uvedená jména odpovědných osob, napsaná tiskacím písmem nebo strojem, na nich chybí.
Horáková při prvním výslechu popřela jakékoli zapojení do ilegální činnosti a naopak uvedla, že byť byla k některým skutečnostem kritická, proti ilegálním skupinám a buňkám zásadně vystupovala, protože byla přesvědčena, že vnitřní situace v Československu po roce 1948 je úzce spojena se světovými událostmi a její případná změna by tak mohla nastat jen při změně světového uspořádání.
Připustila ale, že byla v kontaktu s Petrem Zenklem před jeho emigrací a po ní že mu zaslala zprávu, v níž ho chtěla informovat o vývoji domácí situace.
"Asi za dva měsíce po odeslání zprávy dostala jsem od něho odpověď… Obsah byl vcelku asi tento: Že není ve styku se žádným z představitelů strany v Československu a s nikým si nedopisuje… Pokud jde o světovou politiku, že zájem se právě soustředí na konferenci čtyř v Paříži, kde se bude jednati o Německu a že další světový vývoj bude možno odhadnouti lépe po jejím výsledku a pokud jde o dobu, kdy bude naděje na nějaké řešení, on sám že nevěří ani na příliš krátké ani na příliš dlouhé. Na moji otázku, jakým politickým směrem jde světový vývoj… bylo odpověděno doslovně. Co bude jednou nalevo, je dnes těžko říci, jisto však je, že my budeme stát na zásadách Masarykova lidství, pokrokového socialismu a demokracie…" stojí mimo jiné v tomto protokolu.
Současně potvrdila, že dostala zprávu i od Huberta Ripky, i v tomto případě však trvala na tom, že nešlo o nic ilegálního a že Ripka naopak ostatní před takovou činností varoval. "„Ve zprávě bylo ještě upozornění, které platilo pro nás, abychom se vyvarovali aktivní rezistence, sabotáží a podobných ilegálních činů, že by však bylo žádoucí, aby mu byly podávány zprávy o politických a hospodářských poměrech v Československu," je uvedeno v zápisu z výslechu.
Proces v sovětské režii
StB však už rozběhla stroj, který se nedal nijak zastavit. Případ Milady Horákové byl v rámci akce "Střed" včleněn do vykonstruovaného procesu, který se odehrál v režii sovětských poradců.
Následovaly nepřetržité výslechy a konfrontace obviněných s vynucenými výpověďmi jiných vězňů. Současně se poprvé uplatnila dohoda mezi StB, prokurátory a soudci, používaná i při pozdějších politických procesech, že přelíčení bude postupovat podle předem vypracovaného scénáře. Před soud se nakonec dostala třináctičlenná skupina obviněných představitelů nekomunistických stran, mezi nimiž bylo osm bývalých představitelů národních socialistů, dva členové Československé strany lidové a dva představitelé sociální demokracie. Spolu s nimi byl souzen ještě český historik a novinář Záviš Kalandra, který byl v procesu označen za trockistického štváče.
Fyzickému a psychickému tlaku nejlépe a nejdéle odolávaly Milada Horáková a dále Fráňa Zemínová, stejně jako Horáková bývalá poslankyně za národní socialisty, a navíc bývalá místopředsedkyně strany. Horáková, která byla vyslechnuta první den soudu, se přes vynucenou režii místy bránila a vystupovala před soudem sebevědomě a v rozporu se zadaným scénářem. Státní prokurátory popudil i Kalandra, jenž se sice nakonec rozhodl přidržet naučeného scénáře, ale vypovídal s pohrdavým sarkasmem a ironií.
Proces doprovázela monstrózní mediální a propagandistická kampaň, spojená s velkým množstvím rezolucí požadujících "přísné potrestání zrádců a sabotérů", které podepisovaly statisíce československých občanů. Na konci procesu padly čtyři rozsudky smrti, pro Miladu Horákovou, Záviše Kalandru, bývalého strážmistra SNB a národního socialistu Jana Buchala a pro právníka a podnikatele Oldřicha Pecla. Další obvinění, tedy bývalá poslankyně za národní socialisty Antonie Kleinerová, Josef Nestával, spisovatel a další představitel národních socialistů Jiří Hejda a bývalý poslanec za národní socialisty František Přeučil (otec herce Jana Přeučila) byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí. Zbytek trestů se pohyboval v rozmezí od patnácti do 28 let těžkého žaláře.
Popravy byly i přes protesty významných světových osobností vykonány 27. června 1950 v Praze na Pankráci.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
