Bylo ráno úterý 9. června 1948, když na zámku Kunštát v okrese Blansko v Jihomoravském kraji došlo k mimořádně děsivému nálezu. Na zámeckém nádvoří ležela přímo pod jedním z oken mladá žena ve světlé noční košili sahající do horní části stehen. Byla mrtvá. Její tělo leželo na zádech v pokroucené poloze, jak zřejmě dopadlo na zem. Byla to Hildegarda Hudcová.
V jednom ze zámeckých pokojů pak čekal policisty ještě hrůznější nález. V posteli pod zakrvácenou peřinou našli tělo Hildegardina syna Oldřicha. Také on byl mrtvý. Krev v posteli i na zdi za pelestí pocházela ze série sedmi sečných ran do hlavy, jež mladíkovi kdosi zasadil zřejmě sekerou, která se ještě válela vedle postele.
Otec zavražděného chlapce a manžel mrtvé ženy Erich Hudec na zámku nebyl – v té době už pobýval v exilu, kam se uchýlil krátce před únorovými událostmi roku 1948, při nichž převzali moc ve státě komunisté.
Oficiální vyšetřování bylo nakonec uzavřeno se závěrem, že Hildegarda ubila svého syna sekerou, a sama pak vyskočila z okna. S tímto závěrem se však ani historičtí badatelé, ani mnozí kriminalisté dodnes nechtějí smířit. Poukazují přitom na zarážející školácké chyby ve vyšetřování i na osobu samotného Ericha Hudce, který v žádném případě nebyl nedůležitým mužem.
Badatel a právník Vilém Fránek navíc před nedávnem přišel ještě na jednu pozoruhodnou stopu: ještě v 70. letech minulého století, tedy krátce po vypuknutí takzvané normalizace, bránila Státní bezpečnost aktivně novému otevření případu policistovi, který se o něj zajímal v souvislosti s jiným vyšetřováním.
Nejednoznačně vnímaný vědec
Všechny hypotézy týkající se záhadného zločinu na zámku Kunštát se však odvíjejí zejména od osobnosti Ericha Hudce, jenž představuje i přes svou jednoznačně prokázanou nepřítomnost na místě činu v celém příběhu zásadní osobu. Znepokojivé přitom je, že také Hudec sám sešel ze světa ne zcela vysvětlenou smrtí a že ani v jeho životě nechybí bílá místa, o nichž vlastně mnoho nevíme. Kdo tedy byl Erich Hudec?
Erich Tomáš Otto Hudec, jak znělo jeho celé jméno, se narodil 19. června 1901 v Berlíně, ale oba jeho rodiče byli Češi. Jeho otec pocházel z obce Kuničky, matka ze Zábludova u Letnic. Do Německa se přestěhovali za prací. Po Erichovi se jim narodily ještě dvě dcery, o dva roky mladší Hilda a v roce 1905 ještě Erna.
Erich Hudec se od mládí projevoval jako mimořádně nadaný elektrotechnik, jenž v pozdějším životě proslul zejména jako vynálezce v oblasti bezdrátového vysílání na dlouhé vzdálenosti. Když se v Německu dostal k moci nacistický režim, který v roce 1936 uspořádal v Berlíně olympiádu, jež se měla stát jakousi výkladní skříní údajných předností nacistického režimu, svěřila říšská pošta Hudcovi televizní přenos snímků ze sportovní události v reálném čase do Ameriky a Japonska.
Hudec žil v Berlíně spolu se svou rodinou až do roku 1944 a jako vážený vědec v něm vlastnil dva domy (v jednom z nich, vile v západním Berlíně, se o mnoho let později, v roce 1972, našlo jeho mrtvé tělo). Hlavní město nacistického Německa se však stalo od listopadu 1943 do března roku 1944 opakovaným cílem britských bombardovacích náletů, kvůli nimž se i s rodinou přestěhoval do Čech. Bylo to prozíravé rozhodnutí, protože bomby poničily velmi vážně i jeden jeho dům.
„Hudec byl vždy velmi nejednoznačně vnímanou osobností. V protektorátu pro Němce spravoval radiostanici Tehov, která mimochodem stojí dodnes a je to nádherná funkcionalistická stavba, a také z ní na velké vzdálenosti bezdrátově vysílal. Údajně pomáhal i odboji a vyzbrojoval různé partyzány. V květnu roku 1945 přispěl k tomu, že obsazení vysílače českými povstalci proběhlo bez krveprolití, protože pomohl přesvědčit německou posádku, aby se vzdala bez boje,“ řekl Deníku badatel Fránek.
Muž na útěku
Aktivita ve prospěch odboje se vynálezci zúročila v tom, že byl jako Němec jen krátce zadržen, ale brzy byl propuštěn. Po válce čelil výrazné kritice kvůli svým kontaktům s vysokými nacistickými pohlaváry během okupace včetně státního sekretáře K. H. Franka, ale přímo stíhán jako kolaborant nebyl. Velký vliv na to mohla mít skutečnost, že ho obnovovaná Československá republika potřebovala jako špičkového odborníka a jeho vysoká erudice v oblasti radiotelegrafie se velmi hodila dvěma silovým ministerstvům: ministerstvu vnitra a ministerstvu dopravy a pošt.
Aby pro ně mohl Hudec pracovat a současně trochu zmizel z očí svým kritikům, kteří v něm viděli kolaboranta, pronajal mu stát byt na zámku Kunštát v Jihomoravském kraji, tedy daleko od Prahy a od míst, kde Hudce znali. V zámeckých pokojích si také mohl zřídit laboratoř a dostal i státní půjčku na pokračování ve výzkumu.
Na komunistický převrat přesto nečekal - ještě před Vánoci 1947 odešel do švýcarského exilu, přičemž svou ženu i syna zanechal v Kunštátu. Podle všeho počítal s tím, že jim v zahraničí připraví zázemí a pak je dostane k sobě.
„Dodnes pořádně nevíme, kdo vlastně opravdu byl. Víme, že měl velmi dobré kontakty na švýcarské diplomaty, kteří ještě po tragických událostech na kunštátském zámku, tedy po smrti Hildegardy a Oldřicha, zajistili výjezd jeho matky a že mu dokonce zůstaly oba jeho domy v západním Berlíně,“ poznamenal badatel Fránek.
Do Československa se vědec už nikdy nevrátil. V květnu 1948 najal člověka představujícího se jako Bänninger, který mu nabízel převést zbytek jeho rodiny přes hranice. Právě příchod tohoto člověka do Kunštátu však mohl odstartovat následnou tragédii.
Otazníky nad krveprolitím
Podle Viléma Fránka existuje v současnosti několik možných teorií, co přesně se mohlo v nočních hodinách 8. června 1948 na zámku v Kunštátu udát. Všechny přitom počítají s tím, že Hildegarda i Oldřich byli zavražděni a že čin zřejmě spáchala skupina pachatelů vázaná na místní prostředí, dost možná původně členů Rudých gard, podílejících se v roce 1945 na odsunu Němců z pohraničí, kteří se později stali členy Dělnických, potažmo Lidových milicí.
„Spouštěčem mohl být i onen muž, který se Hudcovi nabídl. Pokud ho zadrželi a on se přiznal, že je převaděč, mohlo někoho z okruhu bývalých rudých gardistů napadnout, že všechny zlikviduje. Nebo ten dotyčný přišel na zámek s cílem něco si tam vypořádat. Také mohlo jít o bujarou oslavu místních pohlavárů spojenou s pitím, ze které se najednou zrodil nápad: pojďme na tu Němku,“ vypočítává různé hypotézy Fránek.
Bänningera podle něj prý nasměroval na zámek Hudcův přítel, pracovník záložny František Pavlů, i ten ale zemřel později záhadnou smrtí
Pro existenci neznámého svědčila původně i skutečnost, že několik dní po masakru byl v brněnském krematoriu zpopelněn člověk pocházející údajně z Kunštátu, po němž se nedochovaly doklady a kterého nikdo z místních neznal. Tato stopa však vedla do prázdna: „Mrtvola spálená v Brně se nakonec objasnila; byl to člen přátel žehu na odpočinku, jenž se nechal takto zpopelnit schválně, nesouviselo to s případem. Je to prokázáno,“ vysvětluje Fránek.
A proč vlastně historici i badatelé zpochybňují tehdejší oficiální vyšetřovací verzi, že všechno spáchala sama Hildegarda, která utloukla syna sekerou a pak spáchala sebevraždu? Například proto, že z rozbité Oldřichovy hlavy se řinula spousta krve, ale na Hidelgardině noční košili, v níž byla nalezena pod oknem, žádná krev nebyla. A sama noční košile je jako oděv sebevražedkyně zvláštní.
„Měl jsem na to téma dlouhý rozhovor s bývalým vyšetřovatelem na penzi Václavem Cichonem a jeho názor byl, že by se nerozhodla spáchat rozšířenou sebevraždu a vzala si na to noční košili. Navíc tu není žádný motiv, proč by měla chtít zabít svého syna tak surovým způsobem - byl utlučen sedmi ranami sekerou do hlavy a na těle měl navíc řadu zranění svědčících o tom, že ho někdo v noci mučil,“ vysvětluje Fránek.
Kauza Bezzubý Pepek
Právě způsob Oldřichova ubití podle něj ukazuje jednoho možného podezřelého, a sice muže s přezdívkou Bezzubý Pepek. Šlo o bývalého partyzána Josefa Matouše, člena partyzánské skupiny Jermak. Pepek, kterého podle některých historiků využívala Státní bezpečnost jako provokatéra mezi jihomoravskými sedláky.
„Koncem války měl umlátit sekerou několik vlasovců a dokonce jednoho chlapce, který byl jenom podezřelý ze spolupráce s Němci. Prý za ním běžel se sekerou 10 kilometrů, než ho dostihl a utloukl. To by bylo dost podobné kunštátskému případu,“ říká badatel Fránek.
close
info
Zdroj: Se svolením Archívu bezpečnostních složek
zoom_in
Tělo Oldřicha Hudce leželo v posteli zakryté peřinou. Šipka vpravo dole ukazuje na sekyru, kterou dostal nejméně sedm ran do hlavy
Matouš však z kunštátské vraždy nikdy oficiálně obviněn nebyl. Jeho další osud byla ale rovněž hrůzný. Podle internetové encyklopedie města Brna skončil po válce dvakrát za mřížemi kvůli opakovaným krádežím, jenže začátkem 50. let se náhle dostal ven. Stála za tím pravděpodobně již zmíněná aktivita Státní bezpečnosti, která se ho rozhodla nastrčit jako údajného západního agenta na Olešnicku, aby jí pomáhal odhalovat občany nepřátelské režimu.
V roce 1952 se tak Matouš objevil v Olešnici jako „agent Karel“, vyzbrojený pistolí, a pokoušel se místní zverbovat k „odboji proti režimu“. V místním hostinci pak jednou náhle vystřelil na místního stranického funkcionáře Josefa Šafránka. Ten útok přežil, ale Státní bezpečnosti posloužila tato akce jako dostatečná záminka k zátahu, po němž deset sedláků skončilo v roce 1953 před lidovým soudem probíhajícím v olešnické sokolovně. Devět dostalo vysoké tresty vězení, jeden (který prý navedl Matouše ke střelbě) trest smrti.
Před stejným soudem stanul i sám Matouš. Také on byl odsouzen k trestu smrti a po procesu byl skutečně popraven. Jeho skutečná role v otázce kunštátského případu zůstává záhadou.
„Bezzubý Pepek je jen jednou z vyšetřovacích verzí, jíž zřejmě nebude možné nikdy prokázat. Existují ale i jiné stopy. Třeba šperky, které neznámí pachatelé odcizili Hildegardě, vedou k lidem pozdějšího ministra vnitra Rudolfa Baráka, jenž byl v roce 1948 bezpečnostním tajemníkem okresu Boskovice,“ uvádí další možnou variantu badatel.
Pochybení vyšetřovatelů
Vyšetřování kunštátských vražd, které zpočátku vedl obvodní kriminální inspektor Čtverka, ale velmi rychle jej převzala Státní bezpečnost, probíhalo podle Viléma Fránka mimořádně pochybným způsobem. „S Václavem Cichonem jsme se jednoznačně shodli na tom, že ohledání místa činu bylo buď záměrně zmanipulováno, nebo bylo neuvěřitelně odbyté,“ říká Fránek.
„Vůbec nebyl nasazen služební pes, nebyly zajištěny odchodové trasy z místa činu, nebyl zpracován časový snímek. Mohlo to klidně proběhnout i tak, že jako první byla zabita matka, došlo k zápasu s útočníky. Chlapec mohl její smrt přežít v úkrytu a byl odhalen až poté. Tělo mrtvého chlapce bylo navíc nafotografováno v posteli vždy aspoň částečně zakryté peřinou a ložním povlečením. Na všech snímcích, což je také neobvyklé. Nevíme, zda tím není maskována například zlomenina pánve po pádu z výšky. Mohl utíkat před vrahy své matky, při útěku se zřítit a zranit a útok sekerou pak měl jen zakrýt, co se skutečně stalo,“ vypočítává badatel.
play_fill
Nezajištění odchodových tras zase znamenalo, že nikdo neprozkoumal možné cesty, jimiž se případní pachatelé mohli nepozorovaně dostat ze zámku. Takové cesty přitom byly podle Fránka čtyři. Půdní prostor vedl do jiné části budovy, kterou už rodina neobývala a kudy mohl vrah nebo vrazi odejít pryč. Do jiné části budovy vedla i jedna z chodeb. Dále se dalo odejít kovovým zahradním schodištěm a tak dále.
Ve vyšetřovacím spisu chybí podle badatele řada dalších zásadních věcí. Například nebyly vůbec zajištěny daktyloskopické stopy na sekeře (nebo nebyly alespoň uloženy do spisu) a není tam ani plánek zámku, který údajně nakreslil Hudec Bänningerovi a který se měl podle pozdějších vzpomínek vyšetřovatelů najít za chlapcovou postelí. „Toto všechno tam chybí, nebo to bylo později ze spisu vyjmuto,“ říká Fránek.
Důvodem podle něj mohlo být, že stranická buňka v Kunštátě ovládala četnickou stanici a její funkcionáři se při přijímání četníků do KSČ za ně zaručovali. „Proto jim šli četníci vyloženě na ruku. Jasně to prokazují jejich osobní svazky: Hlavní podezřelý (uvádím ho jen jako V) jim dělal jako předseda strany při vstupu do KSČ všem ručitele. Nepohodlní byli umlčováni. Třeba kněz, který byl na místě činu, zemřel později po havárii motocyklu, při níž mu někdo natáhl přes cestu drát. Vyšetřující soudce zase údajně spolykal barbituráty. A podobně,“ dodává.
close
info
Zdroj: Se svolením Archívu bezpečnostních složek
zoom_in
Jedna šipka ukazuje odřeniny na kolenou Hildegardy Hudcové, druhá zlomeninu v levém kotníku
Zvláštní konec Hudce a nová stopa
Většímu vhledu do případu nepomohlo ani to, že také okolnosti smrti Ericha Hudce nejsou zcela známy. Podle Fránka byl nalezen v prosinci 1972 mrtvý ve své berlínské vile, přičemž nebylo zjištěno ani přesné datum jeho smrti, ani její příčina. „Mohu se domnívat, že byl také zavražděn,“ říká Fránek. Dalšímu pátrání by podle něj pomohlo zpřístupnění Hudcovy pozůstalosti v Německu, ale ta je pro české badatele zatím nedostupná.
Jednu novou stopu však objevil v českých zdrojích. „Jeden kriminalista vyšetřoval začátkem 70. let aktivity Svědků Jehovovových a jeden z bývalých Hudcových známých byl šiřitelem jejich časopisu Strážná věž. Kriminalista se díky tomu dostal i k případu kunštátských vražd a začal se jím zabývat, ale velice rychle ho zastavila Státní bezpečnost. Byl důrazně vyzván, ať dá od tohoto případu ruce pryč a věnuje se výhradně jehovistům,“ vysvětluje Fránek.
„Nejzajímavější na tom je, že tento kriminalista objevil a četl anonymní dopis z léta 1948 určený četnické stanici, v němž neznámý pisatel sděloval, že zná jméno chlapcova vraha. Anonym byl založen do spisu, ale teď už ve spisu není, zmizel, pravděpodobně po zásahu Státní bezpečnosti. Hudec ji očividně zajímal ještě v 70. letech,“ uzavírá badatel.
