V Praze jste žil déle než 40 let. Proč jste se rozhodl přestěhovat do Mníšku?
Byli jsme kdysi rádi, že jsme v Dejvicích, přesněji v Bubenči, dostali byt. Přestěhovali jsme se tam původně z mých rodných Ivanovic na Hané. Táta začal dělat v Koospolu, a tak jsme přicestovali za ním. Byl to velký byt, rodiče se později přestěhovali do Suchdola. V Bubenči jsme žili až do roku 1997, ale rok předtím jsem koupil tohle a začali jsme tady v Mníšku stavět. Okolnosti se tak vyvinuly - táta umřel, maminka tam byla sama, což nechtěla, a proto jsme se rozhodli, že pořídíme dům a ona bude bydlet s námi. Pak tu ale stejně nebydlela a odstěhovala se k mému bratrovi do Chocně. Mníšek objevil můj tehdejší manažer, který nám tu sehnal pozemek. Hned vedle bydlí Zdeněk Merta se Zorkou Jandovou a taky Zbyněk Merunka.

Stavba domu ja náročná na zručnost, know-how. Jak jste na to šel?
Spíš jsme potřebovali dohled. Naštěstí tchán byl léta u stavební firmy, kde dělal investičního inženýra, takže mi na stavbu dohlížel. Myslím, že mi tím ušetřil hodně peněz. Ad ilustrandum - když dělali jímky na ulici, nařídil jim, ať je nechají otevřené, aby je mohl zkontrolovat, až přijede. Jenže oni je zavřeli. Ovšem tchán se nedal a pěkně je přiměl, aby je otevřeli, aby mohl jejich práci posoudit. Já jsem stavbu kontroloval a připomínkoval spíš jako laik. A jen jsem pomalu žasl, jak to pokračuje. Udělal se i vejminek pro maminku, vlastně samostatná bytová jednotka, kterou jsme pak změnili na dětský pokoj.

Určitě jste tady sám taky něco udělal…
S kamarádem jsme postavili krb. On tomu rozuměl víc a dobře ho vymyslel. Původně tady byl jen navezený kopec zeminy, který jsme postupně začali kultivovat. Moje žena se inspirovala Gaudího zahradou, takže kolem byly všelijaké zdobné střípky, což ale při střídání zimy a léta postupně opadalo. Ve Španělsku přece jen takové mrazy nejsou… No a potom jsme v tom hliněném vršku ještě zbudovali vinný sklípek, neb jsme milovníci vína.

To mimochodem souvisí i s vaší zdejší veřejnou aktivitou, ne?
Máme hospodu, dělal jsem tu také dětské divadlo, které jsme ale teď pronajali, diváci se zase tolik nehrnuli. Občas se v něm koná nějaká akce. Jednou měsíčně taky pořádáme pro přátele vinné degustace. Nejsme žádní odborníci, ale máme víno a kulturu kolem něj rádi.

Vždyť pořádáte i festival vína!
Ano, koná se každoročně v červnu. Letos už proběhl čtrnáctý ročník. Ale opravdu - i tohle je věc řekněme spíš poučené záliby.

Má to souvislost s místem vašeho narození?
Jsem spíš z té slivovičné oblasti, ze středu. Děda pálil. Vinný kraj je níž, jižněji. Ale nějak jsme se k vínu dostali a zachutnalo mně i manželce. Na degustace vždycky pozvu jednoho vinaře nebo dovozce vína a uděláme degustační menu v naší hospodě a taky různé taškařice… Lidé rádi přijdou, míváme kolem čtyřiceti padesáti hostů. Na festival pak přijde klidně přes tisíc lidí. Oni chodí i za atmosférou, protože je to pořád víceméně domácká akce. Třeba v Dobřichovicích je podobná velká událost, ti ale mívají kolem šedesáti vystavovatelů, to u nás je jich tak pětadvacet třicet. Upřímně řečeno, moc mi ve středních Čechách nesedí cimbál a moravské kroje, my jsme radši volili dixilend a teď nově swingovou muziku – je to bezvadný. Taky rádi přijedou kamarádi, třeba Roman Vojtek z Řitky, zazpívají nám tu Standa Hložek nebo Milan Drobný. Bývá to moc fajn.

Když jsem přicházel, v hale domu jsem si všiml letadýlek, která visí od stropu. To je vaše hobby?
Ne že bych po nich cíleně pásl, ale když někde nějaké vidím a líbí se mi, tak ho koupím. První byl model balonu. Jenže překážel v kuchyni, a tak jsme ho museli přemístit.

Nenakazil jste se vaším pořadem Poklady z půdy? Nekupujete starožitnosti?
Sběratel starožitností ze mě nebude, nemám na to buňky ani by mě to moc nebavilo. Máme jen zrestaurované židle, které jsme objevili ještě ve sklepě v Bubenči. Líbily se nám a chtěli jsme je pozvednout ze zubožneného stavu. Jsme jako hosté onoho pořadu, kteří něco najdou víceméně náhodou.

Jak se vám cestuje z Mníšku do Prahy?
K rádiu to mám něco mezi pětatřiceti až čtyřiceti kilometry, k dcerám, které bydlí v Průhonicích a Jirčanech, taky přibližně tak, takže mi to jako velká štreka nepřijde. Ale někdy si vzpomenu, jak jsme v dětství občas jeli z Ivanovic do Brna - to byl naprostý svátek, asi jako kdybyste dneska jel do Paříže. A přitom je to právě stejná vzdálenost, jakou dnes a denně jezdím do Prahy. Je fakt, že strakonická dálnice umí být nepříjemná, musím vyjíždět s rezervou. Pořád něco opravujou. Až mám podezření, že když jim zbydou peníze, tak hned něco rozkopou, aby si příští rok mohli říct zase o tolik.

Stále hrajete tenis?
Nejen tenis, ale i golf. Až skončíme rozhovor, jedeme si se ženou zahrát do Líšnice se známými, kteří přijeli z Ameriky. Sport je můj největší koníček. A potom také divadlo - jak do něj chodit, tak ho i hrát. V divadle Radka Brzobohatého hraju vlastně profesionlálně ve dvou představeních a pak tady s Dobřichovickými, což je taková poloprofesionální scéna. S nimi hraju, když mám čas, jsou to šikovní amatéři, ale je mezi nimi i pár profíků, třeba Vašek Vydra. Šikovná parta, která vozí ceny z amatérských festivalů. Teď hrajeme Řeči od Neila Simona.

Všiml jsem si, že máte ve skříni nějaké poháry. To jsou tenisové trofeje?
Z větší části jsou z automobilových závodů. Deset let jsem jezdil okruhy. Nejdřív Fiesta Cup a později i Octavia Cup. Tenisové poháry jsou tam taky a pyšný jsem i na dvě golfové trofeje. Co se závodění týče, ze začátku jsem jezdil jako VIP, ještě spolu s Chantal Poullainovou, Jirkou Schmitzerem, Mirkem Řihoškem, Jirkou Kornem… Když to skončilo, jezdili jsme normálně s profíkama, což už bylo těžší. Já jsem pak soutěžil ještě s escortem ve třídě N a také s octavií. Závodili jsme po celé Evropě, v Poznani, na Nürburgringu, v Rakousku, na Hungaroringu, na Slovensku… Zajezdil jsem si ažaž.

Takže asi nemá smysl se ptát, jestli řídíte rád?
No, z dlouhých jízd už zase tak nadšený nejsem. A mladým bláznům, kteří mají potřebu se vytahovat na silnicích, bych doporučil, aby si zkusili tohle závodění, ona by je frajeřina v provozu přešla. Na okruhu získáte bezvadné návyky, jezdíte na deset centimetrů blízko od sebe, musíte trénovat odhad, kam se vejdete, stopu, vzdálenosti…

Jak jste se k závodění dostal?
Tonda Charouz vymyslel, že dealeři si musejí nadraftovat VIP jezdce - takhle to začalo. Ale pak jsem jezdil i u jiných týmů, třeba s Jardou Honzíkem nebo Frantou Blažíčkem, kterého potom zastřelili, protože se pustil do nebezpečného podnikání. Ale bylo to opravdové závodění, jediný, kdo si z toho dělal srandu, byl Petr Novotný, který byl v podstatě sváteční jezdec. Říkal, že vyhrát může jen ten, koho on před sebe pustí.

Relaxujete třeba kutilstvím?
Relaxuju klidně i tak, že nedělám vůbec nic. Ale nevydržím to zase moc dlouho, pak už si říkám, že bych měl zase něco dělat, a tak založím kompost nebo ostříhám víno, natřu nábytek… Do drobných věcí se pustím, na velké kutilství si ale netroufám. Třeba jsme se vyblbli s domečkem pro děti. Se sousedem jsme udělali podestu a pak jsme dostavěli zbytek. Děti se vydovádějí, ale my jsme se na tom vyřádili snad ještě víc.

V rozhlase máte pořad Štastnou cestu nebo třeba oblíbené Slovo nad zlato. Vaše žena vám píše scénáře. To máte bezvadně zařízené.
Se ženou děláme taky Bijáček, což je vždy o jednom zásadním filmu. Ona je totiž scenáristka na volné noze. Teď jsme zrovna připravovali Těžký život dobrodruha a Tajemství hradu v Karpatech. Je to vždycky na pětadvacet minut.

Takže se udržujete v kondici nejen sportem, ale i stálou prací?
Makám víc než před odchodem do důchodu. Ovšem pořád mě to baví.

Honza málem rozehrávačem

Jan Rosák se ve svých 72 letech udržuje skutečně ve výborné formě. Dílem je to díky šťastným genům, dílem díky sportu, který ho provází celý život. Diváci a posluchači ho znají také coby fotbalistu klubu Amfora, přestože dnes už ho na hřišti neuvidíte. „Jako kluk z vesnice jsem od mala dělal všechno možné - fotbal, atletiku, hráli jsme hokej. Ne vrcholově, ale uměli jsme se k tomu postavit.“ Jan Rosák ale také skákal do výšky, věnoval se atletickému desetiboji, a když se přestěhovali do Prahy, skákal za Duklu. Dokonce hrál basket za sparťanský dorost. „Mohl ze mě být reprezentační rozehrávač, ale trochu jsem kašlal na školu, což maminka nelibě nesla. Trenér ji sice přemlouval, ale ona mu řekla, že jí stačí, když místo reprezentačního rozehrávače budu třeba jen průměrným žákem.“

Jan Rosák (72)

* pochází z Ivanovic na Hané
* začínal v Československém rozhlase v roce 1971, v roce 1976 začal souběžně externě pracovat s Československou televizí
* svým moderováním proslul už v pořadu Magion, vysíláném od r. 1984. O rok později začal moderovat velmi oblíbenou soutěž Videostop. V 90. letech se svým moderátorským přístupem zaloužil o popularitu vědomostní soutěže Riskuj!
* dnes Jan Rosák uvádí pořad Poklady z půdy na Primě a můžete jej slyšet v několika relacích Českého rozhlasu
* je stále považován za špičku českého moderátorského řemesla, je pětinásobným držitelem ceny TýTý v této kategorii
* se svou ženou žije v Mníšku pod Brdy.