Kliknutím zvětšíteLibuše Hrdonková se narodila 14. září 1922 v městečku Stod v Plzeňském kraji. Když Němci vojensky obsazovali v březnu 1939 zbytek okleštěného Československa, bylo jí 16 let. Po dosažení plnoletosti musela nuceně pracovat v muniční továrně, ale současně nepřestala být českou skautkou.
„Když kolem projížděly transporty přeplněné vězni z koncentračních táborů, házela jim potají chleba – a občas slýchala střelbu, když německé stráže začaly pálit po vězních, kteří se pokusili z transportu uprchnout,“ napsala o ní Kate Challisová, autorka stránek Czech out your ancestors.
Láska hory přenáší
V květnu 1945 osvobodila Plzeňsko americká Třetí armáda generála George Pattona, jejíž jednotky byly po německé kapitulaci rozmístěny po různých obcích v kraji. Do Stodu se dostala velitelská rota 53. obrněného ženijního praporu, v níž sloužil jako řidič nákladního vozu desátník Leonard Cloud, dvacetiletý rodák ze Sioux City v Iowě. Libuše se s ním setkala při jedné z večerních tancovaček a oba se do sebe rychle zakoukali, i když jim jako společná řeč musela paradoxně vystačit nenáviděná němčina. Mladý americký voják se nakonec do své české společnice po uši zamiloval, a než se svou armádou opustil Československo, požádal ji o ruku.
Čtyři roky si dopisovali a Libuše se rychle doučovala angličtinu. V duchu začala plánovat společný život, ale politický vývoj v zemi byl rychlejší. V roce 1946 vyhrála poprvé volby Komunistická strana Československa, o rok později odmítla Gottwaldova vláda na sovětský nátlak Marshallův plán, a pak už následoval únor 1948 a definitivní uchopení moci v Československu komunisty. Cesta k milému za oceán se pro mladou ženu vzdálila v nenávratnu. „Nemohu opustit tuhle zemi otroků a loutek,“ napsala v jednom ze svých poúnorových dopisů.
Jenže mladého chlapa, který právě potkal životní lásku, těžko přesvědčíte, že se jí má vzdát. Leonard zažádal o vstup do komunistického Československa, přešel s nemalým osobním rizikem hranice státu, v němž mu i přes povolení úřadů hrozilo, že ho komunistická vláda zajme jako rukojmí, a v sobotu 26. listopadu 1949 se v plzeňském kostele svatého Bartoloměje oženil se svou milovanou „Lelou“.
Komunisté ho nezajali, ale povolili mu pobyt pouze na tři měsíce. Poté, co mu vypršelo vízum, se musel vrátit zpátky do Spojených států. A jeho ženě nedovolili, aby ho doprovázela, odepřeli jí vydat pas.
Libuše si začala podávat žádosti o vycestování, ty se jí však vracely. „Nevím, proč jsem neutekla včas, když byl útěk ještě možný. Snad jsem byla vázána rodiči, snad jsem chtěla odejít s jejich božím požehnáním. A pak zde byla bláhová víra, že cestovní pas mi úřady dát musí. Nevěřila jsem tehdy, že komunistická vláda nerespektuje žádná občanská práva, která by chránila každého svobodného občana,“ zachytil její vzpomínku spisovatel Josef Pek v knize Kronika šumavských hvozdů.
Ale Libuše byla stejně jako její muž typ člověka, který se nedal jen tak snadno od něčeho odradit. A tak když nemohla Československo opustit zákonným způsobem, začala plánovat ilegální přechod hranice. A uměla si pro něj najít spolupracovníky.
Okradený automechanik
V roce 1950 se seznámila s manželi Martou a Václavem Uhlíkovými z Plzně, rodiči dvou malých dětí, čtyřleté Evy a šestiletého Václava. Václav Uhlík byl automechanik, který za války přežil koncentrační tábor a po osvobození si vybudoval vlastní autodílnu ve vesnici Líně u Plzně. Komunisté mu ji ale po převratu ukradli, takže se musel začít živit jako lesní dělník. To ale mělo jednu výhodu: často totiž pracoval na svážení dříví v pohraničních lesích a mohl díky tomu zblízka pozorovat, jak to chodí v blízkosti státní hranice a jak vypadá rutina pohraniční stráže.
Protože v nesvobodném životě v Československu neviděl on ani jeho žena perspektivu, začal plánovat odchod a spolu s manželkou nabídli Libuši, s níž se spřátelili, ať se k nim přidá. Bylo to oboustranně výhodné – Uhlík mohl jako schopný řidič a mechanik obstarat dopravu a od Libuše si zase manželé slibovali, že jim se svou dobrou angličtinou pomůže v prvních kontaktech za hranicemi a díky manželství s občanem Spojených států třeba i s cestou do Ameriky.
„První plán jim nevyšel, za podvečerního šera dojeli vypůjčeným nákladním automobilem k hraničnímu pásmu, které chtěli přejít pěšky, ovšem Uhlík při předběžném průzkumu zjistil, že u hranic se pohybují vojáci, budující do té doby neexistující drátěné zátarasy. Myšlenky na únik se nevzdal, uvědomoval si ovšem, že k překonání bariér z pletiva a ostnatého drátu musí použít odolné a motoricky výkonné vozidlo, které by dokázalo zátarasy prorazit,“ napsal český historik Ivo Pejčoch v článku, který publikoval v roce 2005 v časopise Historie a plastikové modelářství (v článku zaměnil Uhlíkovo křestní jméno, z Václava udělal Františka, všechny ostatní prameny však hovoří o Václavu Uhlíkovi).
Štěstí přeje připraveným a v tomto ohledu stálo i při Uhlíkovi. Při práci v lese si jednou všiml ohořelého vraku kolopásového transportéru původně rakouské výroby, který pod označením Sd. Kfz. 254 sloužil za války německému wehrmachtu. Odtáhl si jej domů a bez jakéhokoli utajení ho začal opravovat přímo na dvorku. Případným zvědavcům na jejich otázky odpovídal, že stroj bude výborný na svážení dřeva z nepřístupných kopců, kam se nedostane ani traktor.
V roce 1951 rozšířil okruh spiklenců plánujících útěk ještě Uhlíkův kamarád Waltr Hora pocházející z nedaleké vesnice, který si právě odbýval základní vojenskou službu. Při vycházkách se za Uhlíkem občas stavil a dokonce mu přímo v uniformě pomáhal s prací na transportéru. Tím ovšem jen přispěl ke zdání, že opravdu o nic nejde a že armáda je s využitím transportéru pro práci v lese svolná.
Tank svobody:
Dobrodružná cesta přes hranice
V říjnu 1952 se skupina poprvé pokusila o přejezd hranic. Ten se ale nezdařil; transportér se začal „zakuckávat“ a v jednom kopci jeho motor nakonec úplně vysadil, pravděpodobně nezvládl prudké stoupání.
Uhlík proto nakonec otočil stroj z kopce a motor znovu naskočil. Řidič mu však už nedůvěřoval a rozhodl se vrátit domů, aby ho znovu seřídil. Bylo to zklamání, ale jinak při celé skupině stálo štěstí: nikdo je neviděl, dokonce i Hora se dostavil normálně do kasáren.
Uhlík pak doma na dvorku vymontoval z transportéru nespolehlivý motor a během následujícího jara ho nahradil silnějším a výkonnějším. Stroj také opancéřoval, protože zjistil, že jeho původní pláty prostřelí i běžný revolver. Skupina útěkářů se mezitím rozrostla: přibyl do ní Horův kamarád z vojny Václav Krejčeřík a bývalý sedlák Josef Písařík, který strávil nějakou dobu v komunistickém vězení coby odsouzený „kulak“.
V noci z 24. na 25. července 1953, krátce po půlnoci, vyjel polopásový transportér z Uhlíkovy dílny znovu. Aby se pohyboval rychleji, spustil jeho řidič kola, která vystřídala pásy, a zamířil směrem k Šumavě. Jako kamufláž maskovaly transportér větve.
„Pokračovali v pohybu Šumavou až do doby kolem páté hodiny ranní, kdy se přiblížili k oblasti nedaleko Waldmünchenu u hranic se Západním Německem. Nikdo je nestavěl. Z dálky jejich vozidlo vypadalo jako opravdový tank, což byl možná důvod, proč jim to procházelo,“ popsala dobrodružnou cestu Challisová.
Za svítání si však vozidla přece jenom všimla pohraniční hlídka, strážící silnici z Nemanic do Lískové. Uhlík na její výzvu zpomalil, ale když byl těsně u hlídky, šlápl na plyn a prudce vyrazil vpřed. Asi 250 metrů před Lískovou spustil transportér na pásy, strhl řízení a v plné rychlosti vjel do lesa přímo proti státní hranici. Před ním se objevil první pás drátěných zátarasů, pak druhý i třetí. Všechny tři se mu ale podařilo s transportérem prorazit.
„Viděla jsem, jak se ostnaté dráty přibližují, a všechny najednou sklouzly a zapadly pod pásy. Bylo to krásné. Dokázali jsme to. Krásné jako sen. Příliš krásné, aby to byla pravda,“ vzpomínala později Libuše Cloudová.
České pohraničníky zřejmě nenadálý manévr vojenského transportéru natolik šokoval, že po něm ani nezahájili palbu. „Ačkoli články v novinách později tvrdily, že tank svobody projel krupobitím kulek, nebyla to pravda. Byl to čistý průlom,“ uvedla Challisová.
Hranice ČSSR a NSR na Šumavě - Pohraničníci na čáře mezi ČSSR a NSR na Knížecích pláních na Šumavě (na snímku z 25. července 1968).
Život v exilu
Na německém území ujel transportér ještě zhruba 30 kilometrů. Pak zastavil hlídce německých a amerických vojáků, kterou uprchlíci hned na místě požádali o politický azyl. Hlídka je odvezla na své velitelství, kde jim velitel stanice vyslovil pochvalu, načež věc předal zpravodajským důstojníkům americké armády. Záhy poté se začalo pracovat na vystěhování uprchlíků do Spojených států.
Celou situaci usnadnilo to, že útěk transportérem znamenal obrovskou mediální senzaci a všichni členové jeho posádky byli na Západě oslavováni jako hrdinové. Přispěl k tomu i srdcervoucí příběh Libuše Cloudové, riskující život na cestě za svou životní láskou. Pro západní noviny znamenal tento útěk naprosto fantastický příběh a z odvážného Uhlíka i z Libuše se staly opravdové hvězdy své doby.
Do Spojených států nakonec zamířili úspěšní útěkáři i se svým vozidlem, které tam bylo vystaveno na řadě míst jako „Freedom Tank“ (Tank svobody) a objevilo se i v televizní show Eda Sullivana. Uhlík jej nakonec daroval Fordovu muzeu v USA, později je získal soukromý sběratel z Michiganu.
„Lela“ se konečně sešla se svým manželem v Sioux City v Iowě. „Žili spolu šťastně deset let v domě, který po narození třetího dítěte přestavěli a zvětšili. O svém útěku na život a na smrt Lela často vyprávěla posluchačům po celých Spojených státech. V roce 1972 mohla poprvé znovu navštívit svou vlast, kam poté zavítala ještě asi šestkrát, aby představila své děti své širší rodině. Její manžel zemřel v roce 1983, Lela sama pak v prosinci 2012. Na jejím pohřbu zpívali státní hymnu České republiky,“ uzavřela Kate Challisová.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
