Marina utekla s rodinou z Nikopolu v Dněpropetrovské oblasti. O město se během jeho dlouhé historie svedl nespočet bitev. Leží totiž u brodu přes širokou řeku Dněpr. Jeho strategická poloha byla rovněž důvodem, že neušlo pozornosti ani nyní, během ruské agrese vůči Ukrajině.

Rusové stříleli po vlacích

Hned na protějším břehu leží Záporožská jaderná elektrárna. Když ji Rusové v rozporu s ženevskými konvencemi 4. března ostřelovali, a vystavili tak okolní obyvatelstvo smrtelnému nebezpečí, Marina se okamžitě rozhodla s rodinou utéct. S dcerou Nasťou, synem Ivanem a tchyní Tamarou jeli vlaky dva dny a dvě noci do Lvova, odtud pokračovali na polskou hranici. Z ní je pak převezli dobrovolníci do Česka. „Cesta byla strašná. Rusové stříleli po vlacích. Jezdili jsme pak radši v noci, okna zatemněná, a přemýšleli, co s námi bude,“ líčí Tamara.

Rodiče Mariny odmítli domov opustit. „Voláme si spolu, každou chvíli jsou tam slyšet sirény,“ neskrývá obavy. Jejich cílem od začátku pouti bylo Ústí nad Labem. V jedné z místních továren totiž pracuje její manžel. On nyní bydlí ve firemní ubytovně, ona spolu s dalšími uprchlíky v ústeckém hotelu Vladimir. Rádi by si ale časem našli nějaké společné bydlení a v Česku zůstali.

Zdánlivě idylický život v okupované Chersonské oblasti na snímku, který zveřejnila ruská armáda. Svědectví vězněných Ukrajinců ale hovoří jinak…
Pálení, bití a svazování. Obyvatelé Chersonu promluvili o mučení ruskými vojáky

Nyní si již vyřizují potřebné dokumenty. Jelikož tu už před válkou Marinin manžel pracoval, jde o sloučení rodiny, a tím je vše jednodušší.

Dcera Nasťa se tu hlásí na Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně. „Učila se moc dobře, stále měla nějaká vyznamenání, říká hrdě Marina. Ta si nyní hledá práci. „Dvacet let jsem dělala práci účetní, ráda bych pokračovala ve svém oboru,“ přeje si.

Pracovat by chtěla i Tamara, která vyučovala matematiku a nedávno odešla do důchodu. Při poznámce, že učitelů matematiky je v Česku málo a že ve školství chybí několik tisíc učitelů, viditelně ožije. „Tak vida, třeba bych byla co platná!“

Nadějný šachista

Jedenáctiletý Ivan chodí do šesté třídy a denně se připojuje na online vyučování z Ukrajiny. V červenci chce začít s kurzy češtiny a od září se zapojit do české školy. „Váňa tady taky chodí dvakrát týdně na šachy a v neděli jezdí na turnaje. Už tu vyhrál jednu stříbrnou medaili, měl z ní velkou radost jak český trenér v Ústí, tak i ukrajinský v Nikopolu,“ vypráví pyšně Tamara o svém vnukovi.

Kromě toho obě její vnoučata pokračují v online lekcích ukrajinských národních tanců. „Ani válka ji nedonutila přestat,“ pokračuje Tamara. Překladatelka Nina, která pomáhá s naším rozhovorem, k tomu pak dodává, že na Ukrajině jsou folklorní tance populární.

„Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme. Ani zdaleka jsme nečekali, že nás tak dobře přijmete,“ říká dojatě s odkazem na Čechy babička Tamara. „Děkujeme, moc za všechno děkujeme. Hlybokyj uklin,“ dodá ještě. A v obavě, že by jí nebylo rozumět, předvede hlubokou poklonu.