Aby se podělily o svůj příběh, tři ženy vyrazily do oblíbeného letního sídla, hájenky ukryté uprostřed lesů nedaleko městečka Radnice na Rokycansku. Panuje zde čilý pracovní ruch, neboť tu po letních prázdninách bourají stanové tábořiště pro děti. Chvilku proto hledají, kde by byl na povídání klid. Nakonec najdou tišší koutek v zázemí táborové kuchyně, kterou připravují na zazimování, a začnou vyprávět. Říkají, že je spojuje cestování, ale neví, zda je to vlastně dost zajímavé… A pak už se jen člověk nestačí divit.
Babička: Chtěla jsem si užít ten pocit, že můžu jít, kam chci
Pětasedmdesátiletá Eva Cigánková prozradí jakoby nic, že po šedesátce několikrát vyrazila na poutní cestu do španělského Santiaga de Compostela. Nejdřív si s kamarádkou zkusila „jen“ posledních 250 kilometrů cesty zemí ležící na Pyrenejském poloostrově. Později už vyrážely z Francie. A na vlastní pěst.
„Tři týdny jsme chodily dvacet kilometrů denně. Někdy i více, zkrátka kolik bylo zapotřebí, abychom měly kde složit hlavu,“ vypráví žena. Když vidí, že vzbuzuje údiv, přispěchá s vysvětlením. „Když jsem byla mladá, nikam jsme jezdit nemohli. Chtěla jsem si užít ten pocit, že můžu jít, kam chci,“ říká spokojeně.
Pouť má navíc Eva spojenou s klidem, časem věnovat se vlastní hlavě a taky s dobrodružstvím. „Člověk si popřemýšlí a má spoustu zážitků. Nevíte, kde ten den skončíte a co pojíte. Některé dny byly trochu hladovější,“ líčí bezstarostně.
close
info
Zdroj: se svolením Evy Cigánkové
zoom_in
Babička Eva Cigánková na své pouti přes Pyreneje do Santiaga Compostela
Jen tak mimochodem pak ještě zmíní, že s kamarádkou se v šedesáti letech vydala také do Íránu. „Ona totiž sepsala persko-český slovník, takže se o tu zemi hodně zajímala. Líbila se mi její trasa, která zahrnovala vykopávky v Persepolis, klášter svatého Tadeáše a solné jezero poblíž města Tabríz. Odletěly jsme přes Turecko do Teheránu a procestovaly Írán křížem krážem,“ popisuje.
Cestovatelské geny prý zdědila po rodičích, kteří milovali turistiku. Když se dalo vyjet do zahraničí, třeba do Itálie nebo Řecka, vyrazili nikoli nejjednodušším, ale nejzajímavějším způsobem – vlakem na dlouhou poznávací cestu.
Eva Cigánková pracovala ve výpočetním středisku a pamatuje začátky výpočetní techniky v Československu. „Nicméně počítače mi k srdci nepřirostly. Umím s nimi, ale nemám email ani sociální sítě. Myslím si, že jsou důležitější věci než zírat do obrazovky. A kontakt s lidmi mám radši na živo,“ říká.
Dcera: Kraj Betty McDonaldové se mi líbil stejně jako její knížky
„I o mně se dá říct, že mám boty z toulavého telete,“ ujímá se následně vyprávění dcera paní Cigánkové, jednapadesátiletá Eva Zoltánová Cigánková. Za manžela si vzala pouličního hudebníka, který hrál na sklenice. S ním pak procestovala nejen Evropu, ale také USA a Kanadu, kde účinkovali na festivalech.
Vystupovali v Seattlu, Winnipegu, Calgary, Regině a Kenoře. „Pak jsme se vraceli přes Montanu a Idaho, viděli jsme Little Big Horn a Yellowstonský národní park, přejeli jsme Skalisté hory a vrátili se zpět do Seattlu. Kolem něj jsme procestovali kraj mé oblíbené spisovatelky Betty McDonaldové. Líbil se mi stejně jako její knížky,“ vzpomíná nostalgicky Eva mladší.
Na festivalech se potkali také s indiány a eskymáky, kteří zde prezentovali svou kulturu. Eva se spřátelila třeba s „eskymáckou babičkou”, která vychovávala tři dívky ze svého kmene. „Všechny měly krásné dlouhé vlasy, protože ty si svobodné eskymačky nestříhají, aby měly šťastné manželství. Daly mi ochutnat losí maso podle domácího receptu. Bylo to nezvyklé, ale moc dobré,” povídá žena.
Z Evropy si s manželem nejvíce oblíbili Itálii a pravidelně se tam vraceli. „Seznámili jsme se tu s někdejším britským baletním mistrem. Na důchod se odstěhoval do italských hor a přivydělával si tancem na ulici,“ připomíná si Eva zajímavého umělce.
close
info
Zdroj: Se svolením Evy Zoltánové
zoom_in
Eva Zoltánová v Kanadě se svým bývalým manželem Alexanderem Zoltánem, pouličním hudebníkem, jenž hrál na sklenice
Po rozvodu pracovala Eva Zoltánová Cigánková jako pečovatelka v německém Lübecku a po návratu do Česka dělala na poště. Nyní je zaměstnaná v call centru na zákaznické lince.
Vnučka: Jezdit na kole jsem se učila u čističky v Barceloně
Následuje nesmělý dotaz na pětadvacetiletou vnučku Karolínu Noskovou, zda i ona má cestovatelské zkušenosti. Doprovází ho pobavený úsměv její maminky i babičky, které dobře znají odpověď. „Poprvé jsem byla v zahraničí čtrnáct dnů po narození. Jeli jsme naším obytným autem na festival do Norimberku,“ konstatuje tak samozřejmě, jako kdyby říkala, že ve čtrnácti dnech s ní maminka poprvé vyrazila na procházku po parku. Načež se maminka ohradí, že tenkrát dojeli až do belgického Lutychu.
Zážitek z prvních týdnů na světě zná jen z vyprávění, přemýšlí proto nad první zkušeností, kterou už si zapamatovala. „Tak to byl asi moment, jak se u čističky odpadních vod v Barceloně učím jezdit na kole,“ říká s úsměvem. Když zachytí nechápavý pohled, jednoduše dodává: „Prostě u ní bylo velké parkoviště a my tam zrovna stáli s naší Avií.“
close
info
Zdroj: Se svolením Evy Zoltánové
zoom_in
Alexander a Karolína na skokanském můstku v Innsbrucku.
Pamatuje si také časté pobyty v toskánských městech Viareggio a Lucca nedaleko Pisy. „Další města mi dost splývají, protože jsme pořád byli někde, ale tyhle jsou srdcovka,“ prozrazuje. Do školy šla poprvé až v páté třídě. Do té doby se ona a její bratr učili s rodiči doma nebo na cestách a dvakrát ročně chodili na přezkoušení.
Také nyní se nacestuje dost. Vzala si totiž leteckého inženýra, takže mají zaměstnanecké lístky. „Letíme, když je místo. Do poslední chvíle nevíte, kdy a kam. Ještě větší adrenalin to je nazpátek. Potřebujete se vrátit do práce, ale čekáte, až bude volné sedadlo,“ popisuje s nadšením.
Kromě toho se věnuje jezdectví a také lukostřelbě ve Spolku evropských bojových umění. „Teď už nemáme tolik času tam chodit, tak s manželem střílíme aspoň v lese za domem,“ upřesňuje.
Karolína Nosková vystudovala střední zemědělskou školu, ale prý ji odradily poměry v zemědělství, hlavně zdravotně závadná hnojiva a pesticidy. Vrátila se proto do školy, vychodila kadeřnické učiliště a otevřela si salon v Praze.
Jsme tvrdohlavé a nezávislé
Když mají tři ženy říct, co dalšího vedle cestování je spojuje, zasmějí se. „My jsme všechny tři hodně tvrdohlavé,“ říká Karolína.
„No, až zabejčené,“ doplňuje ji Eva mladší. „A také hodně nezávislé. Respektujeme se navzájem a nekrafeme si do života,“ dodává.
„Jo, to je pravda,“ přitakává Eva starší. „Jsme tolerantní k tomu, že každý má svůj život. Ale zároveň nás drží pohromadě rodinné pouto,“ vysvětluje. Shodnou se i na tom, že mají podobný hlas, vyjadřování a gestikulaci. „Až nás to někdy rozčiluje,“ směje se Eva mladší.
„Když je máma u babičky a někdo telefonuje, tak to zvedne. A pak se baví, když dotyčný nepozná, že nemluví s babičkou, ale s ní,“ prozrazuje Karolína.
„Z toho vždycky kvetu,“ poznamená se smíchem Eva starší a uzavírá: „Ale jinak se máme opravdu rády.“
Ženy tří generací
I když se stále v některých oborech potýkají s překážkami, předsudky a nerovností, nelze oddiskutovat, že jim patří značná část dnešního světa. Daleko větší než kdy dřív, i když stále ne tak velká, jak by nejspíš bylo třeba.
„I proto jsme se s kolegyní Zuzanou Hronovou rozhodli vytvořit seriál Ženy tří generací. Abychom čtenářům nabídli silné a zajímavé příběhy a zároveň ukázali, jak blízko i daleko k sobě mohou osudy žen napříč generacemi i v jedné rodině mít,“ vysvětluje zástupce šéfeditora Deníku a jeden z tvůrců projektu Vojtěch Kučerák. Nový díl seriálu najdete vždy v úterý v tištěném Deníku a na webu deník.cz.
