Velitelství sovětské protivzdušné obrany informovalo v odpoledních hodinách onoho tragického dne o incidentu Ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu: „Dnešního dne došlo k narušení vzdušné státní hranice u Lenikananu. Stíhací pilot nadporučík Lopatkov zachytil narušitele v 15:10 a v 15:12 jej sestřelil. Hořící letoun dopadl na naše území poblíž Mastary, 20 kilometrů jihovýchodně od Leninakanu. Podle filmu z dělové kamery měl letoun označení USAF a ocasní číslo 60528. Jde o americký vojenský transportní letoun typu C-130 ‚Hercules‘ se čtyřmi turbovrtulovými motory. Letoun narušitele byl zasažen a spadl v oblasti 55 kilometrů severozápadně od Jerevanu.“
MiG-17:
Letěl jinam…
Hlášení v základních obrysech odpovídalo skutečnosti. Šlo skutečně o americký vojenský transportní letoun Lockheed C-130A-II-LM, který reálně patřil k 7406. podpůrné peruti. Jenom ono narušení cizího letového prostoru mohlo být i nezamýšlené.
Letadlo se 17 lidmi na palubě vzlétlo 2. září 1958 z letecké základny Incirlik v Turecku na průzkumnou misi podél turecko-arménských hranic. Podle rozkazu měla posádka přeletět nad tureckými městy Trabzon a Van v kursu rovnoběžném se sovětskými hranicemi, přičemž měla zachovávat minimální vzdálenost 160 kilometrů od turecko-arménské hranice.
Domovské základně ohlásila posádka ze vzduchu přelet Trabzonu ve výšce 7 800 metrů a poté ještě potvrdila příjem zprávy o počasí nad Trabzonem. To bylo ale naposledy, co o sobě dala vědět. Letoun se pak z nějakého důvodu neodklonil na jih k městu Van, kam měl podle zadání směrovat, ale pokračoval v původním směru na východ. Dostal se tak až nad arménské území, kde došlo k tragickému střetu se sovětskými stíhačkami.
Čtyřmotorové letadlo se po zásahu střelou vzduch-vzduch stalo neovladatelným a zřítilo se poblíž arménského města Talin.
Pozemní ohledání místa tragédie i jeho pozorování ze vzduchu záhy ukázalo, že nikdo nestačil z letadla vyskočit a nikdo neštěstí ani nepřežil. Podle lékaře, který dorazil na místo nehody, se mezi troskami našly ohořelé pozůstatky šesti lidských těl. Jenže lidí na palubě bylo ve skutečnosti víc…
Kolik bylo mrtvých?
Po 96 hodinách diplomatického ticha doručilo americké velvyslanectví v Moskvě v sobotu 6. září 1958 sovětskému ministerstvu zahraničních věcí nótu s žádostí o informace o neozbrojeném letounu USAF C-130 se 17člennou posádkou, který se ztratil na zpáteční cestě z Adany na trase Trabzon – Van. Sověti tak poprvé zaznamenali, že na palubě C-130 bylo ve skutečnosti 17 lidí, nikoli šest.
V pátek 12. září informovalo sovětské ministerstvo zahraničí americkou ambasádu, že 55 km severozápadně od Jerevanu byly nalezeny zbytky spáleného letadla a že soudě podle objevených pozůstatků „lze předpokládat, že zahynulo šest členů posádky“.
Téhož dne americký mluvčí požádal o další pátrání po 11 nezvěstných členech posádky a o povolení pro úředníka americké ambasády k návštěvě místa havárie.
close
info
Zdroj: Wikimedia Commons, greg Goebel, volné dílo
zoom_in
Památník v podobě letounu 130A-45-LM (57-0453), opatřeného nátěrem odpovídajícím nešťastnému stroji 56-0528, který se nachází v Národním kryptologickém muzeu ve Fort Meade
O několik týdnů později byla těla šesti členů posádky předána americkým úřadům, nicméně o dalších 11 účastnících letu, což byli podle všeho zpravodajci bezpečnostní služby letectva Spojených států, už nebylo slyšet.
Mezinárodní skandál
Událost vedla k dalšímu zhoršení už tak dost špatných americko-sovětských vztahů. Sověti totiž zprvu tajili, že letadlo sestřelili, jenže Američané se dostali k záznamu hovorů pilotů čtyř sovětských stíhaček, které to prokazovaly.
Když to Anastáz Ivanovič Mikojan coby první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR při své návštěvě Spojených států amerických v lednu 1959 při obědě s americkými senátory i s viceprezidentem Richardem Nixonem výslovně popřel, vydalo americké ministerstvo zahraničí 5. února téhož roku tiskovou zprávu, v níž přepisy zachycené nahrávky zveřejnilo.
„Vydání nahrávky mělo okamžitý dopad po celém světě a objevilo se na titulních stranách všech velkých amerických i západních deníků. Převažující světové mínění vyjádřil deník The Washington Post ve svém titulku ze 6. února: Zachycená konverzace vzbuzuje pochybnosti o hodnotě jakéhokoli prohlášení Rudých,“ napsal v roce 2018 novinář Larry Tart z listu The Armenian Mirror-Spectator.
Z vydaných těl se navíc podařilo identifikovat pouze čtyři, další dvě těla zůstala bez určení totožnosti. Třináct amerických rodin tak stále nevědělo, co se s jejich blízkými v letadle vlastně stalo. Odpovědi se dočkaly až po dlouhých 38 letech, po pádu Sovětského svazu.
Společné hledání
Zhroucení sovětského impéria na sklonku roku 1991 a obnovení nezávislosti Arménie přineslo novou naději, že dávná záhada bude přece jenom objasněna. V roce 1992 vznikla dokonce společná americko-ruská komise pro objasnění osudů válečných zajatců a nezvěstných z dob studené války, včetně oněch nenalezených či neidentifikovaných mrtvých z letadla.
Pátrání nakonec ukázalo, že letoun se podílel na přísně tajné misi identifikace sovětských obranných radarových systémů a zjištění jejich výkonů. Důvodem, proč se odchýlil od původně navrženého plánu a místo letu podél turecko-arménské hranice zamířil nad arménské vnitrozemí, nicméně mohlo být i to, že jeho posádku dezorientovaly sovětské naváděcí majáky, které vysílaly na podobných frekvencích jako ty ve městech Trabzon a Van, přičemž signál jednoho z nich, umístěného v Gruzii, byl silnější než signál majáku v Trabzonu.
Fakt, že se nenašla všechna těla, byl dán jednoduše intenzitou nárazu letadla, který stroj doslova roztříštil i s lidmi uvnitř. Ještě v srpnu 1993, kdy američtí vyšetřovatelé konečně získali povolení prozkoumat místo havárie a trosky letadla, našel jejich tým stovky kosterních úlomků. Skupinový pohřeb pozůstatků všech 17 členů posádky se nakonec uskutečnil na Arlingtonském národním hřbitově.
Tečku za případem udělal v září roku 1997 generálporučík Kenneth A. Minihan, ředitel americké Národní bezpečnostní agentury (vládní kryptologické organizace spadající pod ministerstvo obrany Spojených států), když se u příležitosti odhalení nového památníku věnovaného této tragédii (obnoveného letounu C-130 v nátěru toho sestřeleného nad Arménií) omluvil rodinám členů nešťastné posádky za zadržování citlivých informací během studené války.
