Loď Heraklion byla postavena v britských loděnicích Fairfield v Glasgow v roce 1949. Původně byla pokřtěna jako Leicestershire a vlastnilo ji rejdařství Bibby Line. Loď zpočátku zajišťovala spojení mezi Spojeným královstvím a Barmou, později se plavila také na pravidelné námořní lince mezi Londýnem a východní Afrikou.

K přejmenování plavidla na Heraklion došlo v roce 1964, kdy ji od britského rejdařství odkoupila řecká přepravní společnost Typaldos Line, která ji přestavěla na trajekt pro přepravu osob a nákladních automobilů a začala ji využívat jako pravidelný spoj v Egejském moři.

Loď měřila na délku 152 metrů a mohl plout rychlostí 17 uzlů (31 km/hod). V zimním období, kdy je Egejské moře bouřlivé, mohla převážet maximálně 35 nákladních vozidel o průměrné hmotnosti deset tun. Poslední technickou prohlídkou loď prošla 29. června 1966.

Zlověstné zpoždění

Ke své poslední plavbě vyplul Heraklion 7. prosince 1966 večer ze zálivu Souda poblíž přístavního střediska Chania na severozápadě Kréty. Mířil do Pirea, řeckého města nacházejícího se jižně od Atén v Sarónském zálivu.

Odplutí trajektu se o dvě hodiny opozdilo z důvodu opožděné nakládky velkého chladírenského vozu s pomeranči. Právě ten o několik hodin později zásadně přispěl ke katastrofě. Vůz najel do útrob lodi bočními nakládacími dveřmi a možná právě kvůli zpoždění a spěchu nebyl v nákladním prostoru správně ukotven.

Během celého dne panovalo špatné počasí, nad mořem foukala vichřice dosahující na Beaufortově stupnici síly devět. Na moři takový vítr vytváří až šestimetrové vlny s hustými pásy vodní tříště, odtrhávajícími se od jejich hřebenu.

Přístavní úřady zakázaly kvůli zhoršujícím se povětrnostním podmínkám vyplutí všem menším plavidlům, ale o Heraklionu se vzhledem k jeho velikosti předpokládalo, že si s rozbouřeným mořem poradí. Záleželo na kapitánovi. Ten se nakonec rozhodl vyplout.

Po půlnoci trajekt proplouval Myrtským mořem, kde se nadále potýkal s vysokými vlnami a neustále sílícím větrem. Kapitán však navzdory námitkám některých členů posádky odmítal zpomalit a vedl Heraklion maximální rychlostí. Podle pozdějších výpovědí svědků, kteří přežili katastrofu, se obával zpožděného přistání v Pireu a snažil se dohnat čas, který ztratil při nakládání.

Nákladní vůz se uvolnil

Loď se těžce kymácela ze strany na stranu. Cestující se budili ve svých kajutách a některé děti začaly plakat. Ale to nebyl ani zdaleka ten největší problém.

Kymácení lodi bohužel nevydrželo ukotvení chladírenského vozu. Těžký kamion tak začal příčně projíždět podpalubím trajektu a opakovaně narážel do nakládacích vrat ve středu lodi.

Zhruba v době, kdy Heraklion míjel skalnatý ostrov Falkonera, vrata konečně povolila a chladírenský vůz vyletěl do vln. Kupodivu se hned nepotopil, ale až do svítání se houpal na vlnách.

Na lodi však vznikla okamžitě kritická situace. Vytvořeným otvorem se do jejího nitra valila voda. Heraklion se začal naklánět. Šest minut po druhé ráno vyslala loď první SOS, o minutu později byl na palubě vyhlášen poplach.

Cestující dostali pokyn, aby si oblékli záchranné vesty a posádka se pokusila spustit záchranné čluny, což se vzhledem k podmínkám ukázalo jako nemožné, protože vlny tloukly zavěšenými čluny o bok naklánějící se lodi a zničily spouštěcí mechanismus. Námořníci proto začali do moře rychle házet všechno, co mělo možnost udržet se na hladině a poskytnout lidem naději.

Dlouhé čekání na záchranu

Třináct minut po druhé ráno se Heraklion ozval v éteru naposledy. Udal své souřadnice a dvakrát zopakoval „SOS, potápíme se!“ Potom v éteru nastalo ticho. Zhruba o půl hodiny později, ve tři čtvrtě na tři, se loď převrátila a potopila.

Cestující, kteří nezahynuli při samotném překocení lodi, teď čelili nekonečné noční můře ve vysokých vlnách, kde je nic nechránilo proti běsnícím živlům. Přístavy v Pireu, Syrosu a na dalších ostrovech, které zachytily volání o pomoc, neměly dostatečné vybavení pro záchrannou výpravu. Nejblíže k místu neštěstí se nacházel další obří trajekt Minos, který byl vzdálen jen 24 kilometrů, ten ale SOS z Heraklionu neslyšel.

Řecké ministerstvo obrany se rozhodlo vyslat na pomoc svou válečnou loď kotvící v Syrosu, ale varovalo, že potrvá tři až čtyři hodiny, než bude připravena k plavbě. Její námořníci vyvinuli obrovské úsilí a loď vyplula už za dvě hodiny. SOS zachytily i dvě válečné lodě britského královského námořnictva nacházející se severovýchodně od Kréty, které změnily směr plavby a zamířily k místu neštěstí.

V 7:20 se v oblasti, kde se Heraklion potopil, objevilo první pátrací letadlo. První lodě pak dorazily zhruba o hodinu později kolem půl deváté. V moři nebyly vidět žádné trosky ani přeživší. Zdálo se, že Heraklion vzal s sebou ke dnu i všechny, kdo byli na palubě.

Přežilo jen 46 lidí z více než dvou set

Prohledávání moře trvalo řadu hodin a zúčastnily se ho i čtyři lodě amerického vojenského námořnictva. Ze 73 členů posádky Heraklionu a nejméně 191 cestujících plavících se na jeho palubě se podařilo zachránit pouze 46 lidí (16 členů posádky a třicet cestujících). Minimálně 217 lidí zahynulo, přičemž skutečný počet obětí mohl být ještě vyšší, protože někteří cestující si kupovali lístek až na lodi a nebyli tak uvedeni v seznamech. Šlo o nejhorší lodní neštěstí v řecké historii.

Vyšetřovací komise ustavená řeckou vládou shledala na straně provozovatele trajektu, společnosti Typaldos Line, celou řadu pochybení – na lodi neprobíhal žádný nácvik jejího nouzového opuštění, členové posádky špatně organizovali záchranné práce a také volání o pomoc bylo podle vyšetřovatelů odesláno později, než bylo nutné. Majitel firmy Haralambos Typaldos a její generální ředitel Panayotis Kokkinos tak skončili v roce 1968 ve vězení. Společnost byla ještě téhož roku zrušena a její lodě byly rozprodány nebo poslány do šrotu.