Kliknutím zvětšíteV květnu 1943 dovedli Spojenci k vítěznému konci válku v severní Africe a donutili ke kapitulaci více než čtvrt milionu německých a italských vojáků v Tunisku. Tím se začala otevírat cesta k prvnímu výpadu na evropský kontinent.
„Z intenzivních debat, které spojenecké vedení vedlo v předchozích měsících, vyšlo najevo, že tento útok by neměl být veden přes kanál La Manche na severní Francii, protože na takovou invazi bylo brzy a Spojenci by se na ni nedokázali dostatečně připravit. Proto padlo rozhodnutí, že další velkou iniciativou proti nepříteli bude překročení Středozemního moře s cílem poprvé porazit a dobýt jednu ze tří mocností Osy – fašistickou Itálii,“ uvedl před 10 lety americký historik Keith Huxen z Národního muzea 2. světové války v New Orleans.
Invaze, jež získala jméno operace Husky, měla být vedena přes Sicílii, kde si velký vliv stále ještě uchovávala sicilská mafie, konkrétně neblaze proslulá organizace Cosa Nostra. Spojenci se proto obrátili pro pomoc k mimořádně kontroverznímu partnerovi: podle některých historiků jim totiž mapy i fotografie sicilského pobřeží, stejně jako jména „spřátelených“ mafiánských bossů na ostrově, zejména v Palermu, poskytl jeden z nejslavnějších amerických mafiánských bossů Charles „Lucky“ Luciano, považovaný za otce organizovaného zločinu v Americe.
Kmotr ve službách státu
Začátkem války si Luciano odpykával třicetiletý až padesátiletý trest za kuplířství ve vězení na severu státu New York. Jenže i za mřížemi si nadále uchoval svou moc a dalekosáhlý vliv. A občas byl ochoten jej za některé ústupky použít i při službě své americké vlasti.
Lucianova spolupráce s americkou vládou začala po vstupu USA do války v důsledku japonského útoku na Pearl Harbor v prosinci roku 1941. Několik měsíců poté vzplála v přístavu na Manhattanu zakotvená americká vojenská transportní loď, která se nakonec převrátila a položila na dno. Jeden člověk zahynul, dalších více než 1 500 přístavních dělníků a námořníků muselo z lodi uprchnout.
Americká vláda se obávala, že šlo o sabotáž a že původem italští přistěhovalci (stejně jako imigranti pocházející z ostatních národů Osy, tedy zejména Němci a Japonci) představují hrozbu pro národní bezpečnost Spojených států.
„Všichni italsko-američtí přístavní dělníci žijící a pracující v místě byli vyšetřováni, ale úřadům to nestačilo, potřebovaly vidět nějaký pokrok. Americká vláda se proto obrátila s žádostí o pomoc na Luciana, protože věděla o jeho vlivu a kontaktech mezi lidmi v okolí doků. Dohoda se později stala známou jako operace Underworld: na základě příslibu zmírnění trestu nařídil Luciano svým nohsledům, aby sledovali jakoukoli podezřelou aktivitu,“ napsal historik Tim Newark, autor knih Mafie ve válce a Gangster z pobřežní promenády: skutečný Lucky Luciano.
Mí přátelé vám pomohou
Spolupráce s mafiánem se Americe vyplatila, ničení lodí v přístavu se neopakovalo. A tak ho v roce 1943 oslovila podle některých historiků znovu. „Luciano pomohl Spojencům při obojživelné invazi na Sicílii v roce 1943 tím, že jim přes své kontakty získal mapy ostrovních přístavů, fotografie pobřeží a poskytl jim také jména důvěryhodných kontaktů uvnitř sicilské mafie, která si také přála svrhnout Mussoliniho,“ uvedl Christopher Klein pro web History.
Podle Newarka usnadnila Lucianova intervence americkým námořním zpravodajským službám shromažďovat informace o Sicílii od Italů žijících v New Yorku, protože jeho gangsterští přátelé Italy vybídli, aby nic neskrývali. Přípravu na invazi to mohlo výrazně zjednodušit.
Slavný americký mafián Charles Lucky Luciano (na snímku jeho policejní identifikační portrét z roku 1931) pomohl invazi tím, že poskytl spojencům jména spřátelených Sicilanů včetně mafiánských bossů. Zajistil také snímky sicilských pláží a mapy ostrova
Jiní historici však Lucianovu účast na operaci Husky zpochybňují a tvrdí, že slavný gangster se na ní nijak nepodílel. Podle autora knihy Pět rodin Selwyna Raaba představují řeči o významné Lucianově pomoci mýtus. „Ano, požádal své přisluhovače, aby byli při invazi na Sicílii Spojencům všestranně nápomocní, ale jejich pomoc se omezila v podstatě jen na pohlednice přístavů. Zprávy zveličující Lucianovu roli rozšířil do novin zřejmě Frank Costello, jeho věrný následovník, který v době jeho nepřítomnosti řídil Lucianovu rodinu,“ uvedl Raab pro titul Inside Edition.
Costello podle něj žil v elegantním činžovním domě, kde měl svůj byt také známý americký bulvární novinář Walter Winchell, jenž byl v té době jedním z nejvlivnějších publicistů ve Spojených státech. A právě od Winchella měla vzejít první zveřejněná informace o tom, že Luciano v roce 1943 pomohl Spojencům. „Zvláštní náhoda,“ glosoval to ironicky Raab.
Jak ale upozorňuje historik Huxen, úřední záznamy naznačují opak. V této souvislosti zmiňuje tzv. Herlandsovu zprávu z roku 1954, kterou na žádost tehdejšího guvernéra státu New York Thomase Deweyho zpracoval státní komisař pro vyšetřování William Herlands a jež připisuje Lucianovi zásluhy o získání četných informátorů, kteří pomáhali při sicilském tažení. „Prostřednictvím těchto kontaktů a informátorů se podařilo získat jména přátelských obyvatel Sicílie a dokonce i osobností sicilského podsvětí a mafie, jimž se dalo věřit. Tato jména pak byla při sicilském tažení opravdu využita,“ napsal Herlands ve zprávě.
Lucianovi se válečná spolupráce s tajnými službami vyplatila: ačkoli mu na konci války zbývalo ještě minimálně 20 let za mřížemi, v lednu 1946 byl omilostněn a deportován na rodnou Sicílii. Zemřel v Neapoli v roce 1962.
Souboj lsti a počasí
Spolupráce s mafiánem nebyla jedinou inovací, kterou tajné služby vnesly do plánované invaze. Tou další byla například komplikovaná špionážní akce známá jako operace Mincemeat, jež měla oslabit německou obranu a převést ji na jiný úsek. Britská rozvědka za tím účelem použila mrtvolu velšského bezdomovce, oblékla ji do uniformy příslušníka britského vojenského námořnictva, vybavila ji falešnými doklady na jméno major Martin, s pomocí ponorky ji dopravila ke španělskému pobřeží a tam ji nechala vyplavit na pláž i s aktovkou, v níž byly uloženy falešné plány na invazi na pobřeží Řecka a na ostrovy Sardinie a Korsika. Trik vyšel a Hitler nechal do Řecka a na Sardinii i Korsiku přesunout celé divize.
Spojenci však neměli vyhráno. Klíčovou roli hrálo především počasí. Obojživelná operace měla proběhnout podobně jako o rok později slavný den D, to znamená, že vylodění jednotek z moře měl předcházet seskok výsadkářů za nepřátelské linie s cílem otevřít cestu nepřátelskou obranou. Tento plán ale zmařila náhlá bouře, v níž se výsadek nedal provést. To mělo však i svou světlou stránku: nepříznivé povětrnostní podmínky pomohly přesvědčit mocnosti Osy, že k útoku v této době nedojde, což poskytlo Spojencům moment překvapení.
V sobotu 10. července 1943 začala ještě před východem slunce operace Husky, masivní obojživelný útok na jižní pobřeží Sicílie. Během následujících tří dnů dopravilo více než tři tisíce lodí na sicilské pláže přes 150 tisíc vojáků, jejichž vylodění krylo více než čtyři tisíce letounů. Tato síla překonávala dokonce i vylodění v Normandii, a učinila tak z operace Husky vůbec největší obojživelnou vyloďovací operaci druhé světové války.
Čelit tomuto obrovskému přílivu mohly pouhé dvě divize, protože všechny ostatní byly odveleny k ochraně klamných cílů a nebyly povolány zpět; nacistické velení stále předpokládalo, že hlavní úder přijde tam.
Montgomery vs. Patton
V dobývání Sicílie se však vyskytl ještě jeden problém, a sice souboj dvou velkých eg, amerického velitele generálporučíka George S. Pattona na straně jedné a britského velitele generála Bernarda Montgomeryho na straně druhé.
Patton se vylodil s americkou sedmou armádou v sicilském pobřežním městě Gela mezi Licatou a Scoglitti, odkud se měl rychle přesunout do vnitrozemí, aby se zmocnil letišť severně od Gely.
Generál Montgomery hovoří k důstojníkům a mužstvu 11. kanadského tankového pluku (Ontario Regimentu) poblíž Lentini, 25. července 1943
Montgomery byl se svou osmou armádou pověřen postupem po východním pobřeží přímo k messinské úžině, oddělující Sicílii od italské pevniny. Právě obsazení města Messina bylo pro úspěch sicilského tažení klíčové.
„Monty a Patton se k diskusi nad celkovým plánem operace nikdy nesešli, ale oběma bylo jasné, že posláním americké sedmé armády je chránit levé křídlo osmé britské armády, která obstarávala hlavní nápor na Messinu,“ uvedl generálmajor Michael Reynolds v článku George Patton a Bernard Montgomery při operaci Husky, zveřejněném na webu Warfare History Network.
Klíčovým dnem ve vzájemném vztahu obou velitelů se podle něj ukázal 12. červenec 1943. Montgomery ten den navrhl vrchnímu veliteli obou armád Haroldu Alexanderovi, aby dal Pattonově armádě rozkaz přesunout se na západ do měst Niscemi a Gela, a své osmé armádě přisoudil stěžejní útok severním směrem, který měl Sicílii rozdělit na dvě části.
Alexander však tento rozkaz nevydal a americká 45. pěší divize dál pochodovala ve směru do středu Sicílie a na Messinu. Montgomery později do svého deníku zapsal: „Bitva na Sicílii potřebovala pevné vedení shora, ale ve skutečnosti já jsem bojoval svou vlastní bitvu a sedmá americká armáda zase svou; neexistovala žádná koordinace.“
Aktivitě Spojenců nicméně napomohlo svržení italského diktátora Benita Mussoliniho, který byl 24. července 1943 zatčen na rozkaz nové italské vlády v čele s Pietrem Badogliem. Ten nechal hned následující den stáhnout italské jednotky ze Sicílie a začal hledat cestu k uzavření separátního míru.
Adolf Hitler se tím nenechal vykolejit a nařídil německým jednotkám pokračovat v odporu. Vzhledem k masivní přesile nepřítele šlo ale o ústupové boje, v nichž Němcům trochu pomáhala jen sopka Etna, kterou museli Spojenci obejít. Postup se tu nutně zpomalil, ale nezastavil. V sobotu 17. srpna 1943 pronikla do Messiny jako první americká 3. divize, brzy poté dorazily i některé jednotky britské 8. armády. Němečtí vojáci, kteří se nestačili evakuovat do Itálie, byli zničeni.
Spojenečtí vojáci hledí přes sicilské město a přístav Messina na italskou pevninu. Snímek pochází ze závěru spojenecké 38denní kampaně, která Sicílii osvobodila
Osvobození Sicílie si vyžádalo přibližně 24 850 amerických, britských a kanadských obětí. Tažení však vedlo k pádu italského fašistického režimu a zatlačilo Německo definitivně do defenzívy.
80
Čtenář reportér
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
