Kliknutím zvětšíteBylo pozdní léto roku 2007. Začínala lovecká sezóna. Jeden z lovců žijících v menším connecticutském městečku New Britain se rozhodl zkusit štěstí v bažinatém zalesněném terénu za nákupní zónou na předměstí, kde měl šanci natrefit na vodní ptactvo. Ponořil se do spleti hustých křovisek v hluboké rokli a hledal si vhodné místo. Místo kachen ale narazil na něco úplně jiného. Z bahna mokřadu vykukovala lidská lebka.
Masový hrob v bažinách
Když dorazila přivolaná policie a začala prohledávat okolní prostor, ukázalo se bohužel, že u pozůstatků jednoho těla nezůstane. Stačilo chvíli prohledávat bažinatou půdu, aby bylo policistům jasné, že se před nimi otevírá něco, co nápadně připomíná masový hrob. A v něm se nacházely zohavené pozůstatky nejméně tří zavražděných žen.
Těla byla převezena na ústav soudního lékařství a policisté zahájili pátrání. Jako první se jim podařilo identifikovat tělo třiapadesátileté Diane Cusackové. S místní postarší feťačkou byli naposledy v kontaktu 9. července 2003, když je přivolali k jejímu sporu s pronajímatelem bytu. Cussacková se kvůli své závislosti na drogách nestýkala se svou rodinou a nikdo ji nikdy nenahlásil jako pohřešovanou.
Druhou identifikovanou zavražděnou byla Joyvaline Martinezová, také místní žena, která zmizela jen 16 dnů před svými čtyřiadvacátými narozeninami - jež měla oslavit 26. října 2003.
A konečně policisté zjistili, že třetí tělo patřilo další místní obyvatelce Mary Jane Menardové, čtyřicetileté provdané matce dvou dětí, která v New Britain pracovala jako poradkyně v oblasti zneužívání návykových látek. Také ona se ztratila v říjnu 2003.
Tři ženy, které zmizely přibližně ve stejnou dobu, pocházely z jednoho města, byly obdobným způsobem zavražděny a jejich těla byla ukryta na témže místě. Bylo zřejmé, že jejich smrt způsobil s největší pravděpodobností tentýž pachatel a že jde o sériového vraha. Zabil ale jenom tyto tři ženy, nebo je obětí ještě víc?
Stopa v podobě tajemné dodávky
Identifikace Mary Jane Menardové poskytla policii první vodítko ve směru dalšího pátrání, protože na rozdíl od obou předešlých žen Menardová nezmizela beze svědků. Když policisté začali mapovat její poslední kroky, našli několik lidí, kteří potvrdili, že ji v den jejího zmizení viděli nastupovat do „černé nebo modré dodávky“. Řidiče sice nikdo z nich nezahlédl, ale zaslechli, že se měl jmenovat „Bill“.
Případ zaujal místní advokátku a příležitostnou spisovatelku sepisující příběhy skutečných zločinů Anne K. Howardovou, která žila jen kousek od nákupního centra, za nímž se našly mrtvoly. „Založila jsem si na to téma blog a začala jsem zkoumat další nevyřešené případy,“ uvedla Howardová před časem pro titul True Crime Daily. „Brzy se to vyvinulo v psaní výhradně o tomto případu.“
Po nějaké době ji i vyšetřující policisty zaujal již uzavřený spis pohřešované třiatřicetileté Nilsy Arizmendiové ze sousedního města Wethersfield. Zmizela totiž přesně ve stejnou dobu jako zavražděná Cusacková - opět šlo o rok 2003 a opět to byl červenec (zmizení Arizmendiové ohlásila její sestra 31. července s tím, že Nilsy se jí neozvala celý týden). A nebyla to jediná podobnost s předcházejícími případy: přítel Arizmendiové oznámil policii, že když ji naposledy viděl, nastupovala do dodávky. Do tmavě modré dodávky.
Spis Arizmendiové byl uzavřen kvůli tomu, že v jejím případě policie pachatele, který měl na svědomí její zmizení, znala a usvědčila. Pátrání po dodávce totiž dovedlo detektivy poměrně rychle ke zjištění, že jeden takový vůz byl v New Britain nedávno registrován na jméno Dorothy Holcombová, a když začali tuto ženu prověřovat, dozvěděli se od jejích rodičů, že dodávku ve skutečnosti koupil za 400 dolarů její přítel. A rodiče znali také jeho jméno: William Devin Howell.
Následovala podrobná prohlídka vozu, která odhalila krvavou skvrnu na svislém zadním opěradle prostředního sedadla. Stopy krve byly poslány na ústav soudního lékařství a výsledek byl jednoznačný: šlo o krev Nilsy Arizmendiové.
V dubnu 2004 byl Howell zatčen, jenže policisté neměli tělo zavražděné. Neměli proto jak prokázat, že došlo k vraždě, ani za jakých okolností se stala. Muže proto obvinili pouze ze zabití. Howell se nepřiznal ani k tomu, zjištěné důkazy ale neměl jak vysvětlit a připouštěl, že o zabití svědčí. Před soudem svou výpověď částečně změnil a začal tvrdit, že krvavé skvrny na sedadle pocházejí ze rvačky Arizmendiové s jejím přítelem a on sám že je v celé věci nevinně. Také prohlašoval, že k předchozím výpovědím, v nichž připouštěl zabití, byl dotlačen.
Soud mu ale neuvěřil a vyměřil mu patnáct let vězení. Stalo se tak v roce 2007, vlastně jen pár týdnů předtím, než náhodný lovec objevil za nákupním střediskem onu lebku, která vedla k nálezu pozůstatků dalších tří zavražděných žen.
Vraha měli, teď hledali oběti
Případ tak náhle nabyl zvláštní směr. Na rozdíl od jiných vražd to nebylo tak, že by policie měla oběti a hledala k nim pachatele, ale naopak. Policie vraha znala, měla ho dokonce za mřížemi, jenže nyní musela dohledat, kolik lidí ve skutečnosti vlastně zabil - a kde jsou těla všech obětí.
Nejdříve se zaměřila na Howellovy spoluvězně a čekala, kdo z nich něco „pustí“. Nakonec měla štěstí; muž jménem Jonathan Mills vypověděl, že mu Howell vyprávěl o tom, jak se prý převtěloval ve své alter ego zvané „Chorý rozparovač“, projížděl ulicemi v dodávce, kterou nazýval „vraždícím vozem“, nabíral v ulicích osamělé ženy, zabíjel je, a pak je pohřbíval v lese za nákupním centrem. Prý se zmínil také o tom, že jednu z obětí nemohl hned pohřbít, protože venku byla příliš zima, takže ji vozil v dodávce celé dva týdny. Spal vedle jejího těla a považoval ji za své „děťátko“.
Jakmile policisté získali tyto poznatky, obnovili pátrání v bažinách za předměstím. Toto úsilí přineslo své plody: dne 18. dubna 2015 našli další čtyři těla, tři ženská a jedno mužské. Počet zavražděných tím vzrostl na sedm.
Vyzdvižené pozůstatky obětí kriminalisté brzy identifikovali jako devětadvacetiletou Melanii Ruth Camilioniovou, čtyřiačtyřicetiletého Dannyho Lee Whistnanta (o němž ale zjistili, že si dal změnit pohlaví a vystupoval jako Janice Robertsová), šestadvacetiletou Marilyn Mendez Gonzalesovou, a konečně i dosud pohřešovanou Nilsy Arizmendiovou, za jejíž smrt už Howell pykal.
Soudní lékaři a další specialisté potom znovu prozkoumali dodávku a objevili další důkaz. „Našli v ní šest ze sedmi vzorků DNA obětí,“ uvedla Anna Howardová.
Howell se znovu ocitl před soudem, tentokrát obviněný ze sedmi vražd. Případ okamžitě vyvolal obrovský zájem médií a z obviněného muže se stal rázem nejznámější sériový vrah v dějinách Connecticutu.
Pachatel vypovídá
O další vzrušující obrat se u soudu postaral Howellův obhájce Jeff Kestenband, když přímo v soudní síni vystoupil s veřejným prohlášením: „Můj klient se rozhodl, že je připraven přiznat vinu.“
Soudce, porota, novináři i veřejnost pak skutečně konsternovaně naslouchali příběhu, jaký neměl v historii Connecticutu obdobu. Howell, který se narodil 11. února 1970, se přiznal k vraždám Cusackové, Martinezové, Menardové, Gonzalezové, Camiliniové i Robertsové (původně Whistnanta) a uvedl, že všechny zabil v zadní části svého vozu.
Jako oběti si vybíral osaměle vyhlížející ženy, které byly ochotny nastoupit; Cusacková a Camilionová měly problémy s drogami, takže je mohl do vozu nalákat pod touto záminkou. Totéž platilo také o Nilsy Arizmendiové - její sestra netajila, že Nilsy brala heroin a přivydělávala si jako prostitutka. Menardová, která se z tohoto profilu jako šťastně vdaná matka dost vymykala, zase Howella povrchně znala, takže k němu mohla mít důvěru.
Na transženu Janice Robertsovou Howell narazil před pobočkou obchodního řetězce Stop & Shop ve Wethersfieldu a naložil ji do dodávky. U soudu tento případ příliš nerozebíral, ale Millsovi se prý už dříve svěřil, že mu šlo především o sex. Když zjistil, že žena, se kterou mínil mít pohlavní styk, je trans a není tak zcela tím, kým myslel, uškrtil ji.
Sedmnáctého listopadu 2017 byl Howell odsouzen k šesti po sobě jdoucím trestům doživotního vězení. Během vynesení rozsudku plakal a omlouval se rodinám obětí. Své jednání označoval za „obludné, zbabělé a sobecké“ a prohlašoval, že si zaslouží trest smrti (přičemž ovšem věděl, že tento trest v roce 2015 Nejvyšší soud Connecticutu zrušil).
Spisovatelka důvěrnicí odsouzeného
U soudu samozřejmě nechyběla ani Anne Howardová, která celý příběh již několik let popisovala na svém blogu. Teď využila chvíle, kdy se čekalo na vynesení rozsudku, a naklonila se k vrahovi.
„Špitla jsem mu, že chci o něm napsat knihu. K mému velkému překvapení mi o dva týdny později odepsal,“ popsala tuto chvíli televizní stanici Crime Watch Daily.
V dalších měsících si vzájemně vyměnili řadu dopisů, v nichž vrah vylíčil Howardové „exkluzivně pro její knihu“ znovu svůj příběh. Mimo jiné se jí svěřil, že tři oběti znásilnil a uškrtil v rohu parkoviště u místní prodejny McDonald's, a popsal také podrobně jak.
„Zalepil jim ústa lepicí páskou, aby je nikdo neslyšel vydávat nějaké zvuky,“ uvedla Howardová. „I když byl na veřejně přístupném parkovišti, dával si pozor, aby parkoval na dostatečně odlehlých místech. Možná kolem stála i další auta, ale vždy byla nejméně patnáct metrů daleko.“
O Nilse Arizmendiové jí vrah napsal: „Chtěla se svézt do Hartfordu… Popadl jsem ji… Znásilňoval jsem ji celou noc a ve dne… Zabil jsem ji… A shodil z kopce.“
Obětí se podle spisovatelky zbavoval tak, že jejich těla uložil do plastových pytlů, vyjel na silnici vedoucí po vysokém zpevněném náspu nad mokřadem, a když nejel nikdo kolem, rychle je svrhl z tohoto náspu do rokle.
Jeho první obětí se prý stala Melanie Camiliniová. „Popadl jsem ji pod krkem… Zvedl jsem kladivo a řekl jí: ,Chci po tobě jenom sex, když mi nebudeš dělat žádné problémy, neublížím ti,'“ tvrdil v dopise Howardové. Své oběti ale lhal - když se uspokojil, praštil ji kladivem a uškrtil ji. Právě ona se stala onou dívkou, vedle jejíhož mrtvého těla pak spal ve voze dva týdny a říkal mu „děťátko“.
Napsal také o Marylin Mendez Gonzalezové a o tom, jak ji znásilňoval celou noc, což zakončil slovy: „Pak jsme si dali nějakou snídani z fast foodu.“ Bylo to poslední jídlo, které tato žena v životě měla. Když dojedli, opět ji uškrtil.
Howardová jeho vyprávění doplnila o další informace a skutečně je vydala knižně pod názvem „His Garden: Conversations With A Serial Killer“ (Jeho zahrada: Rozhovory se sériovým vrahem).
Televizní rozhovor s vrahem
Spisovatelka si navíc získala vrahovu důvěru do té míry, že se „kvůli ní uvolil“ vystoupit i v celostátně vysílaném televizním rozhovoru, který natočila právě televize Crime Watch Daily. „No, nejsem úplně nadšený, že tu s vámi všemi mluvím, a raději bych to vůbec nedělal, ale udělal jsem to jako laskavost Anne,“ prohlásil vrah.
Když dostal otázku, proč vlastně vraždil, rozčílil se. „Každý chce vědět ‚Proč, proč, proč, proč?‘ Ale pravda je, že nevím proč, víte, co tím myslím? Byl jsem vychován v dobré rodině v dobrém domově. Nikdy mě nikdo netýral ani neobtěžoval. Nezabíjel jsem zvířata jako malý kluk, nic podobného. Do toho vzorce, do kterého se všichni snaží nacpat sériové vrahy, se prostě vůbec nehodím, chápete, co tím myslím? Proč jsem vyrostl, abych spáchal ty zločiny? Nemám ponětí, leda snad můžu říct, že z vlastních sobeckých důvodů.“
Poté se Howell rozpovídal o tom, že byl frustrovaný z 90. let, které strávil zčásti pitím a zčásti ve vězení za řízení auta bez řidičského průkazu. To v něm prý vyvolalo zahořklost a naštvanost vůči světu, do níž se mu začaly vkrádat „chorobné myšlenky“.
„Bylo to něco, o čem jsem snil několik let. Ne o zabíjení. Nikdy jsem nesnil o tom, že někoho zabiju. Zabíjel jsem jen proto, abych se pokusil zakrýt, co jsem provedl. Ty fantazie byly pouze o znásilnění,“ líčil Howell. Na otázku, co ho doutilo překročit hranici od fantazií k realizaci, odpověděl, že neví.
„Prostě jsem se rozhodl jednat podle svých popudů. Trochu jsem v té době pil a taky jsem byl rozhádaný se svou přítelkyní. Ale nebylo to tak, že by mě k tomu poháněla nějaká bestie ve mně. To mě dělá možná ještě zlověstnějším, protože já jsem se to prostě rád rozhodl udělat. Nic mě k tomu nehnalo. Nebyl jsem ničím ovládán, jestli víte, jak to myslím. Rozhodl jsem se sám. Rozhodl jsem se udělat to, co jsem udělal.“
Pak dodal, že lituje toho, co spáchal a jakou bolest tím způsobil blízkým svých obětí. „Slyšel jsem je plakat v soudní síni a trhalo mi to srdce. Nemám žádnou omluvu. Byl jsem sobecký. Teď se snažím být dobrým člověkem. Snažím se žít svůj život poctivě. Svých činů velmi lituji, a kdybych to mohl vrátit a vzít to všechno zpět, udělal bych to. Kdybych mohl dát svůj život, abych jim vrátil ten jejich, nerozpakoval bych se. Raději bych dostal smrtící injekci. Čekal jsem, když jsem spáchal takový zločin, že dostanu právě tenhle trest,“ uvedl Howell.
Připustil ale také, že kdyby ho nechytili, mohlo jeho vražedné řádění docela dobře pokračovat: „Asi ano. Pravděpodobně by bylo obětí víc.“
Tón hovoru se pak prý změnil, když se televize zeptala, zda si pamatuje jména obětí. „Vím, kdo všichni jsou, a nebudu se do toho pouštět,“ zavrčel vrah a vzápětí hovor rychle ukončil. „Jsem unavený o tom mluvit. Vůbec o tom nerad mluvím, víte, jak to myslím, a vy to prostě nenecháte být. Řekl jsem, co jsem chtěl. Víte co, končím. Zeptejte se Anne. Přečtěte si knihu.“
Je otázka, do jaké míry byla jeho deklarovaná lítost opravdová, protože ve vězení se jako napravený hříšník příliš nechoval. Po nějaké době byl obviněn z napadení spoluvězně Roberta Kinga, kterému dal ránu pěstí do obličeje. Zlomil mu přitom nos a poškodil oční důlek. King byl odsouzen za účast v síti obchodníků s bílým masem, v níž byli zneužíváni mentálně postižení mladí muži. Po střetu s Howellem byl přemístěn do jiného vězení.
Hovor s televizí také skončil dříve, než přišla řada na otázku, zda je výčet vrahových obětí skutečně konečný. Howardová i policisté předpokládají, že ne. V zadní části vražedné dodávky se totiž později našlo také několik videokazet s amatérsky natočenými rozmazanými záběry zachycujícími další ženy. Ty se nepodařilo identifikovat, takže policisté nevědí, zda některá z nich nerozšiřuje seznam Howellových „děťátek“.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
