Ve své tisícileté historii hrad sloužil císařským rodům Sálů, Štaufů i Wettinů k obraně jejich území.

První stavební etapa patrně začala již po roce 931, a tak se řadí k nejstarším hradům Saska. Brzy po jeho založení se započalo i s osídlením skalní ostrožny nad řekou Muldou. Původní název hradu byl však Leisnig, neboť v listinách je takto zmiňován v roce 1081. Prvně však je písemně uveden již v roce 1046 jako součást tehdy vytvářené organizace hradních opevnění na území Německa. Tehdy jej císař Jindřich IV. za věrné služby propůjčil v léno svému významnému vazalovi Wiprechtovi z Groitzsche.

Významné centrum ernestinské oblasti

Ve 12. století císař Fridrich Barbarossa povýšil Mildenstein mezi říšské hrady. Výměnou se na hradě Leisnig usadili po roce 1158 říšští purkrabí, a tak se začalo ve druhé polovině 13. století s rozsáhlou výstavbou, při níž vznikl bergfrit, brány a obvodová hradba. V roce 1329 se hrad stal lénem míšeňských markrabat, roku 1365 celé panství konečně přešlo do jejich vlastnictví a zařadilo se mezi sídla úřadů wettinské organizace správy.

V poslední čtvrtině 14. století došlo ke kompletní přestavbě hradu na opevněný zámek, přesto zůstaly zachovány některé románské části budov. Od 15. století se začíná používat v listinách hrad pod názvem Mildenstein. Roku 1485 se stal hrad centrem úřadu v ernestinské části Saska. Od roku 1547 byl úřad Leisnig přidělen k lipskému okresu a byl kompetentní pro spravování panského pozemkového vlastnictví, kontrolu usedlé nižší úřední šlechty, evidenci služeb, justice i civilní soudní pravomoci.

Romantický park s umělou zříceninou

Ve třicetileté válce, konkrétně mezi lety 1637 - 44, byl zámek několikrát obléhán a částečně zpustošen. V letech 1706 až 1707 si zvolil zdejší hrad Stanislaw Leszczynski jako místo svého pobytu. Zde podepsal tzv. Altranstadtský mír. V průběhu 18. a 19. století byl na hradě umístěn obvodní soud, vězení a byty úředníků. Roku 1791 byl částečně rozebrán bergfrit, neboť jeho stav ohrožoval okolní budovy. Od roku 1798 budovala rodina městského radního jménem Mirus kolem hradního kopce romantický park, jehož nejvýraznější částí byla umělá zřícenina se skalním tunelem (z roku 1866).

Roku 1875 došlo k obnovení bergfritu místním spolkem a od té doby je užíván jako rozhledna.

Kaple sv. Martina a také mohutná věž

Výstavba hradní kaple Svatého Martina pochází z první poloviny 12. století. Mezi lety 1400 až 1420 byl přestavěn chór kaple, byla vybavena novým gotickým křídlovým oltářem a dodnes obsahuje románský portál se šachovnicovým motivem a významné pozdně gotické plastiky. Původně byla zastřešena jednoduchou sedlovou střechou, ale roku 1764 byl stržen její západní štít.

Druhou, stejně starou, stavbou je mohutný válcový bergfrit z velkých kamenných kvádrů z kvarcitu hnědé barvy, dosahujících do výšky 11 metrů, který byl kompletně vytěžen v okolí Leisnigu. Nedostatek vhodného kamene patrně odůvodňuje nahrazení velkých kvádrů pálenými cihlami, z nichž byla vyskládána horní část věže do výšky 32 m, zakončená kuželovou střechou.

Vnější průměr bergfritu je 14 m, tloušťka zdiva v dolní části až 4,5 m a řadí se tak k nejmohutnějším věžím Saska. Původní je též zachovaný prevít a vstupní portál. Průzkumy dokázaly, že kamenná spodní část věže a bezprostředně následující část z pálených cihel patrně pocházejí ze stejné doby.

Dlouhou dobu nebylo jasné stáří věže a jednotlivých stavebních etap. Dendrochronologický průzkum však dokázal, že cihlová nástavba byla dokončena nejpozději v poslední třetině 12. století. Tím patří bergfrit k nejstarším stavbám z pálených cihel v dnešním Sasku.

Od roku 1875 slouží bergfrit jako vyhlídková věž a je odtud možno přehlédnout celé okolí včetně údolí řeky Muldy.

Mnišská hradba

Mildenstein obklopovala ve středověku hradba podstatně vyšší, zřetelná je původní výška zdi mezi 10 - 13 metry na starém přístupu na ochoz v Panském domě a v předhradí. Všechny budovy jádra hradu byly mezi sebou spojeny obranným ochozem, na východní straně třeba tzv. Pážecí dům s kaplí. Ochoz, také nazývaný Mnišská chodba, byl roku 1789 odstraněn. Při restaurátorských pracích na východní hradbě byla v roce 2007 část dřívějšího ochozu znovu vybudována.

Náročná doprava vody i po schodech

V bezprostřední blízkosti východní hradby se nachází 60 m hluboká studna. V souvislosti s opravou dalších částí hradu je plánováno studnu obnovit. V rukopisu uloženém v durynském státním archivu ve Výmaru je zapsáno, že studna byla v době mezi lety 1390 až 1393 opravena, takže musí pocházet ještě z rané etapy výstavby.

Studna byla ve 14. století doplněna o rozvod vody, dřevěnými trubkami pak byla voda vedena do hradu. Musela být ale ještě namáhavě vynesena nahoru. Jak píše správní úředník v roce 1684 kurfiřtovi: „Devadesát dva kroků do předního zámku a 160 kroků do zadního zámku, včetně schodů.“

Zpracoval Petr Šafránek