Jiří Kakos z Radostné pod Kozákovem se může pochlubit titulem Nejlepší marmeláda Českého ráje a stříbrnou medailí z mezinárodní „marmeládové soutěže“ Dalemain Marmalade Awards. Přesto na jeho marmelády z jablíček, badyánu, citrónu a levandule v obchodech nenarazíte.
„Naše marmelády prodává pouze Billa v Libereckém a Hradeckém kraji, které jsem oslovil, když z reklamních účelů otevírali sekci 'regionální potravina'. Že by nás nějaký řetězec ale oslovil sám, to se nestalo,“ popsal.
České týdny v Německu nejsou reálné
To by se mělo pomalu začít měnit. Alespoň to předpokládá návrh zákona, který poslancům v minulých dnech předložila vláda. Alespoň to tak na první pohled vypadá. Podle samotných potravinářů a zemědělců jde ale o prázdná slova bez reálného základu. Mluví o vějičce na voliče, která v době znejistělé koronavirem sází na údajnou soběstačnost, a pokud má někomu pomoci, zcela jistě nepůjde o malé české zemědělce a farmáře, ale velké potravinářské firmy.
„Na jednu stranu bychom byli za takovou podporu rádi, na druhou stranu víme, že je to neproveditelné. Chybí totiž zpracovatelé, například jatka,“ říká k návrhu Jiří Teplý z Agrární komory pro Liberec a Jablonec nad Nisou.
„V Liberci a Jablonci nad Nisou se jatka úplně zrušila a zbourala. Takže i když tu maso vyrábíme, není ho ve velkém kde zpracovávat,“ vysvětlil. Stejné je to podle něj třeba s mlékem. Maso a mléko, ale i obilniny se teď proto vyváží ven. „Sami jsme si před lety zabouchli vrata. Mluvit teď o tom, že do obchodů vrátíme 85 procent české produkce, je podle mě utopie,“ podotkl zástupce agrární komory.
Je to podle něj stejně nereálné, jako bychom například po německém řetězci chtěli, aby tak jako pořádá u nás oblíbené francouzské, rakouské či řecké týdny, spustil naopak v Německu týdny české. „Bylo by pěkné, kdy by se tam touto formou propagovaly naše potraviny, ale to je nesmysl, protože oni nás tam nepustí,“ ilustroval.
Ať rozhodnou zákazníci
Úpadek českých potravin podle něj začal zkraje 90. let, kdy sem tehdejší vláda vpustila nadnárodní řetězce, které začaly nabízet vlastní produkci potravin. Logicky. Jinak by sem nezamířily. Samozřejmě za podpory českého zákazníka, který vyhladovělý omezenou nabídkou před rokem 1989 prahl po zahraničních výrobcích. A taková Rama či Danone za sebou na míli daleko nechávaly české máslo i jogurty.
„Tehdy měla vláda požadovat alespoň padesátiprocentní zastoupení tuzemských potravin. Chtít to změnit teď po téměř třiceti letech mi nepřipadá příliš reálné, v tom jsem zajedno s opozicí, i když to byla právě ODS, která o tom tehdy rozhodovala,“ připomněl Teplý.
Současný návrh vládního zákona nahrává podle kritiků spíš premiérovu holdingu Agrofert než malým zemědělcům. Těm by vláda pomohla spíš důslednou ochranou farmářských trhů, kde většina malých tuzemských producentů potravin své výrobky úspěšně prodává. „Tam by měla hlídat procentuální zastoupení českých potravin. Aby nikdo nemohl prodávat třeba německou čokoládu nebo překoupené zahraniční ovoce,“ zdůraznil Teplý.
I podle Jiřího Kakose by bylo lepší cesta podpora farmářských trhů než pokus o regulaci. „Například formou reklamy vzdělávat zákazníka, aby získával informace o výrobku a šel cestou kvality. To, že je nějaký výrobek z Česka, ještě nutně neznamená, že je lepší,“ konstatoval úspěšný regionální výrobce. I podle jeho mínění je celá kampaň záležitostí „velkých hráčů“.
„Určovat poměr potravin nějakou kvótou je podle mě nesmysl. Ten poměr by si přeci měli určovat sami zákazníci,“ dodává Jiří Kakos.
A za pravdu mu dávají sami spotřebitelé. „Když chci něco z kvalitních regionálních potravin, zajdu si na farmářské trhy. Pro většinu ale chodím klasicky do řetězců a tam mířím většinou do slevového koutku,“ vyjádřil svůj postoj Ivan Koudelka z Frýdlantu. „Jen by mě zajímalo, kde bych pak po prosazení návrhu zákona nakupoval třeba kávu. Může být sice pražená za Ještědem, ale vypěstovaná tam není. Stejně tak si nekoupím ani české pomeranče nebo citrony,“ dodal.
Ani větší producenti potravin v regionu ale nejsou z návrhu nijak nadšení. „Návrh je to dobrý, ale podle mě je nerealizovatelný. Nikdo nemůže přeci řetězcům přikázat, co mají prodávat. To je nesmysl. Navíc by o tom, co chtějí, měli rozhodnout sami zákazníci,“ domnívá se Daniel Perner, jednatel rodinné firmy Mlýn Perner, který už mouku dodává jak do některých řetězců u nás, tak i do zahraničí. I podle něj je to věc výchovy než příkazu. Jako příklad uvádí Francii, kde je věcí národní cti nakupovat místní potraviny.
Podle poslance a majitele sítě pekařství a jídelen v Liberci, Jiřího Bláhy (ANO) je potřeba návrh „dopilovat“. „Já myslím, že by si zákon zasloužil, aby byl víc diskutován se všemi odborníky. Aby se řeklo, na co máme v Česku kapacity. A co by bylo nebo nebylo možné,“ uvedl k návrhu zákona poslanec. Podle něj by nemělo být zastoupení českých potravin plošné. Spíš by mělo určit procentuální zastoupení jednotlivých druhů potravin.
„To znamená kolik procent české zeleniny, kolik masa…Pokud to takto neurčíme, markety nebudou mít kde nakoupit a potraviny se zdraží,“ domnívá se. Úskalí vidí i v organizační stránce, která by znevýhodnila malé zemědělce a výrobce potravin, tedy ty, které by měl chystaný zákon mimo jiné podpořit.. „Nařízení by mělo platit pro obchody nad 400 metrů (čtverečných), problém je, že oni nebudou chtít jednat se stovkou dodavatelů,“ upozornil Bláha.
