Jako studentka žurnalistiky se zamilovala do svého profesora a jejich vztah vydržel doslova „až do konce života". Oním profesorem byl Karel Štorkán (1923 2007), novinář a spisovatel, jehož v pozdějších letech proslavily jeho detektivky i scénáře k televizním seriálům .O svém muži a jejich vztahu dnes Anna Štorkánová vypráví velmi laskavě a s velkým zaujetím. Společně prožili několik desetiletí ve Starých Splavech u Máchova jezera, které si Karel Štorkán oblíbil.

Kdy jste se s vaším mužem poznali?

Seznámila jsem se s ním v roce 1971, když jsem přišla jako studentka na fakultu žurnalistiky. Tehdy jsem ho viděla poprvé, ale blíže jsme se seznámili až ve čtvrtém ročníku. Byli jsme klasický případ „profesor studentka".

Můj tatínek zemřel, když jsem začala studovat vysokou kolu. Maminka v té době už byla v důchodu. Měla jsem starší rodiče. Asi právě proto jsem potom tíhla ke staršímu muži. Psychologové říkají, že když žena brzy ztratí otce, tak v manželovi ho pak hledá.

Byl Karel Štorkán krasavec na první pohled?

Když se podíváte na fotografie, tak ho za krasavce asi neoznačíte, ale měl zajímavé rysy. Byla to prostě osobnost. On když vešel do místnosti, tak vešel někdo. Kromě starosvětské zdvořilosti měl ještě jeden úžasný dar animovat společnost. Vešel, pozdravil a najednou bylo veselo. Když někdo telefonoval, zvedl telefon a hned nadšeně přitakával. Velmi vesele, jako kdyby každý telefonát očekával s radostí. On byl tak neskutečně pozitivní člověk, že i díky tomu měl opravdu velký úspěch u žen.

Skutečně?

Když můj muž zemřel a vyklízela jsem jeho knihovnu, našla jsem v ní pět šest centimetrů vysoký štos fotografií krásných dívek, velmi krásných, se kterými sem do Starých Splavů jezdil.

On měl rád ženy, ženy měly rády jeho, protože on měl v sobě velmi zajímavý rys, a předpokládám, že to měl právě od svých rodičů, on byl neskutečně zdvořilý.

Když působil na fakultě žurnalistiky, tak ačkoliv byl habilitovaným profesorem, nikdy se nestalo, že by ho studentka pozdravila jako první. Vždycky to byl on, kdo první zdravil. Ta studentka pro něj byla jednak ženou a jednak kolegyní. On všechny na vysoké škole, svůj studentský kruh, považoval za kolegy. Měl v sobě takovou tu staromódní zdvořilost, a ta ženám nesmírně imponuje.

Pomáhala jste vašemu muži, když právě na něčem pracoval?

Když potřeboval něco nastudovat, tak jsem mu to vyhledávala. Dříve samozřejmě nebyl internet, takže jsem cestovala po knihovnách, ptala se mezi lidmi. Když potřeboval něco do detektivek, tak jsem se například na různé věci tady vyptávala tady ve Starých Splavech svých kamarádek.

On měl také dílčí nedostatky v pravopisu, protože chodil do školy v době, kdy byl pravopis malinko jiný a on už ty změny nezaznamenal. Tak jako se nikdy nenaučil psát na počítači, tak se nenaučil některé změny pravopisu. Takže poté, co v rukopisu něco napsal a proškrtal, tak jsem to já přepisovala. De facto jsem mu vytvářela servis.

Jak jste se dostala k překládání?

Po roce 1989 se objevil jistý pan Ivo Železný, který založil nakladatelství a začal vydávat kovbojky, večery pod lampou nebo sci-fi v sešitových vydáních. Bylo to něco, co tu nikdy nebylo. A můj muž mě tehdy vyzval, abychom oba dva začali s tímto nakladatelstvím spolupracovat, protože on tam měl kamaráda. A tak to začalo. Dostala jsem na starosti překlady.