Demonstrací proti uvedení divadelní hry 32 hodin mezi psem a vlkem pokračovaly ve středu protesty skupiny občanů, kteří se už několik let snaží odstranit z Lesního hřbitova pomník připomínající události z června 1945. Hra je inspirovaná stejnojmennou knihou Jana Tichého.

Půl hodiny před začátkem představení asi sedmdesát lidí s vlajkami a transparenty poslouchalo projevy organizátorů. Josef Doškář, hlavní organizátor protestu a odpůrce pomníku, řekl: „Vadí mi zásadně to, že veškeré upoutávky i recenze tvrdí, že kniha a hra jsou napsané podle skutečných událostí, které se v Boru tenkrát po válce staly. To je lež a výmysl Jana Tichého.“

Protest přijela podpořit i Jana Bobošíková a Jana Volfová (SBB). „Hra hrubě zkresluje poválečnou historii a uráží české vlastence,“ řekla Jana Bobošíková.

Padala silná slova

Osobním útokům se nevyhnul ani Zdeněk Stehlík: „Pan Tichý je lhář a podvodník. Budu šťastný, když na mě podá trestní oznámení.“
Josef Doškář vyzval, aby demonstrace proběhla v klidu. To se ale nestalo. Když davem procházela Lenka Šepsová, místní lékařka, začali do ní někteří strkat. Zastat se jí musel i manžel. Dav začal skandovat: „Lidice, Lidice.“

Josef Doškář popsal událost tak, že manželská dvojice si „razila“ cestu mezi demonstranty a Lenka Šepsová hlasitě přerušovala projev Antonína Nešpora. „Pořadatelé několikrát paní Šepsovou upozornili, že překřikuje pana Nešpora, aby nevyrušovala a šla na představení. Nedala si říci a demonstranti začali skandovat Lidice! Lidice! Tak dlouho až paní zmizela v divadle.“

„Nemají nás rádi,“ komentovala událost Lenka Šepsová.

Hra ukazuje emoce

Hru samotnou pak viděla asi stovka lidí. Z demonstrantů nebyl v sále nikdo. Dramatizace knihy vypovídá o atmosféře, která vládla těsně po druhé světové válce. Mísily se v ní naděje i strach, víra i zklamání, znásobené krutostí některých vojáků v uniformách československé armády. Nikdo si nemohl být jistý svým osudem.

„Dnes oslava zločinců z NSDAP a SS“, tak zněl text na jednom z transparentů. Ale divákům šel spíše chvílemi mráz po zádech. Ve hře nezazněla jména, šlo o obrazy poskládané ze vzpomínek pamětníků. Děj se mohl odehrát kdekoliv.

„Jednou z dramaturgických linek Činoherního studia je ´člověk versus ideologie, politika, masa´. Dvacáté století, samo otevřeně propagující demokracii a rovnost, na druhou stranu období obrovského selhání humanity,“ říká režisér hry Filip Nuckolls.

Pomník jim nepatří

Odpůrci hry hledají historické nesrovnalosti. „Popravení byli nacisté a esesáci. Byly u nich nalezeny zbraně na zabíjení lidí,“ zdůrazňuje Josef Doškář.

Autor předlohy Jan Tichý je ale přesvědčen o tom, že šlo většinou jen o nevinné Němce. „Ti skuteční nacisté byli už v té době dávno pryč,“ poznamenal. Mezi osmi zastřelenými byli podle něj jen tři, kteří věkem náleželi do skupiny, jež by snad mohla být nebezpečná. „Ostatní byli staří muži a ženy,“ zdůraznil.

Pomník na Lesním hřbitově zaplatili potomci jednoho ze zastřelených Němců. Odpůrci pomníku se snažili několikrát revokovat usnesení zastupitelstva, které povolilo pomník postavit. Marně. Jako kompromis se jevila varianta umístit v blízkosti pomníku informační tabuli, kde by byla událost z roku 1945 blíže osvětlená. Zatím se ale této možnosti nikdo neujal.