Martinu Josífek Zelinkovou zná nejedna slečna či paní, která ráda sportuje. Ať je z Jablonce, ze Smržovky či Tanvaldu. Je spolumajitelkou fitness klubu ER Club a sportovkyně tělem i duší. Tvrdá ženská, která se přetahovala se zákeřnou nemocí. Tou, která jí vnukla vydat se na dlouhou pouť po Svatojakubské cestě do poutního místa Santiago de Compostela ve Španělsku. 3 600 kilometrů momentálně absolvuje na své oblíbené koloběžce, které říká Bílý Rytíř. Právě opustila Francii a je již ve Španělsku.

Maminka Eva musela odejít z práce v mateřské školce, aby neohrozila syna Jiříka nemocemi od dětí. Na léčbu tak vydělával tatínek Jiří. Poté o pomoc požádali Dobrého anděla.
Rakovina dětem ukradne i dva roky života

Jak sama šestačtyřicetiletá Martina říká, není klasickým věřícím, byť je křtěná. „Do kostela na mše nechodím. Věřím v dobro, v lásku, v něco, co je mezi nebem a zemí,“ tvrdí. Její pouť sledují na sociálních sítích tisíce lidí. Nejen z České republiky, ale třeba i ti, které na své pouti potkává. Třeba dáma, která se s Martinou rozdělila o večeři a ráno jí věnovala medailonek své sestry, která do Santiaga nedošla.

MĚSÍC NA CESTĚ

Martina Josífek Zelinková z Tanvaldu bojuje s rakovinou po svém. Sotva se dostala z nejhoršího, vyrazila na 3600 kilometrů dlouhou pouť do poutního místa Santiago de Compostela ve Španělsku. Na koloběžce, které říká Bílý Rytíř. Foto z poutě.Zdroj: Archiv Martiny Josífek ZelinkovéNa cestě je Zelinková měsíc. Vyrazila 30. dubna, přesně rok poté, co jí byla diagnostikována rakovina. Žena, jejíž radostí je rozdávat úsměvy a naději druhým třeba charitativním Zumba Maratonem, který se koná každý rok ve smržovském Parkhotelu náhle věděla, že sama potřebuje pomoc. „Nádor mi sežral několik orgánů a patnáct kilogramů z mojí váhy. Úplně nejhorší ale bylo, že udělal z holky bojovnice chodící trosku,“ vzpomíná Martina Josífek Zelinková.

Myslí si, že nemoc způsobil stesk po milované babičce, která ji navždy opustila před čtyřmi lety. „Nemohu se s tím dodnes smířit a cítím velikou bolest, se kterou se neumím vyrovnat. Věřím, že tím, jak v sobě to trápení dusím, jak ji nechci od sebe pustit, tak přišla nemoc,“ míní.

VIDĚLA „DRUHÝ BŘEH“

Před více než rokem se velké operaci nádoru na mozku musel podrobit tatínek Martinina muže. V ten samý den se dozvěděla, že je nemocná i ona. Neměla odvahu říci to hned manželovi, prala se s novou zprávou sama. A právě v té době narazila na znak Svatojakubské cesty mušli v modrém pozadí. Nemohla ho pustit z hlavy, neustále se jí vynořoval před očima.

Císařské slavnosti na zámku v Zákupech.
Areál zámku v Zákupech prokoukne. Za miliony

Léčba rakoviny, při které podstoupila řadu operačních zákroků, trvala jeden rok. Po druhé velké operaci cítila, že se podívala na „druhý břeh“, o němž nechce mluvit. „Ale tehdy jsem si řekla, že když to dobře dopadne, vydám se do Santiaga,“ říká.

MYSTICKÝ ZÁŽITEK

Vše ještě umocnil další prožitek v Přepeřích u Turnova, kam se odstěhovala její dcera. „Na náměstí stojí kostel, který mne na první pohled fascinoval. Mluvil se mnou. Až doma jsem zjistila, že to je kostel svatého Jakuba,“ vzpomíná Zelinková. Trvalo dlouho, než zjistila, že do Santiaga de Compostela prostě musí. A jak jinak, než na své oblíbené koloběžce, se kterou už předtím objela kus Evropy.

Ilustrační foto
Handicapovaným se dnes veřejné instituce snaží vyjít vstříc. A nejen vozíčkářům

Martina Josífek Zelinková z Tanvaldu bojuje s rakovinou po svém. Sotva se dostala z nejhoršího, vyrazila na 3600 kilometrů dlouhou pouť do poutního místa Santiago de Compostela ve Španělsku. Na koloběžce, které říká Bílý Rytíř. Foto z poutě.Zdroj: Archiv Martiny Josífek ZelinkovéPři své cestě do Santiaga ujede 80 až 100 kilometrů denně. Její cesta je plná zážitků a setkání. Stále ji překvapují lidé, které cestou potkává. „Sami nabízejí přespání, snídani zdarma. V Bourges mi dokonce jedna paní chtěla vypustit koloběžku, abych nemohla jet dál, abych u ní přespala. To je neuvěřitelné,“ směje se.

V Německu přespávala na farách, při své cestě navštívila třeba i Kostnici. „Těch silných zážitků, kdy slzy dojetí nejdou potlačit, je tolik, že mám pocit, ze brečím celé dny, že mám oči neustále mokré…“