Šanci projet se na tanku T-55, VT-55, obřím pásovém Stuartu americké výroby nebo vidět tanky britské provenience Centurion nebo Cromwell, který bojoval u Tobruku, využily o víkendu stovky lidí. Jen v sobotu za první dvě hodiny dorazilo do Muzea obrněné techniky ve Smržovce na Jablonecku na 700 návštěvníků. „Loni jich bylo 1200 za oba dny,“ pochvaluje si majitel muzea Jaroslav Janoušek.

Muzeum je otevřeno od dubna do září. Hlavní sezóna je v červenci a srpnu, ročně ho navštíví na 4,5 tisíce lidí z blízkého a vzdáleného okolí, ale i okolních zemí – Německa či Polska. Výjimkou nejsou ani Holanďané. Největším lákadlem jsou právě každoroční Tankové dny.

„V akci tu jsou tři obrněná vozidla, jinak jich ale celkem máme 18, z toho 10 funkčních. Máme tu obrněná vozidla od roku 1942, třeba Centurion, ty využívala britská armáda. Po válce šly do služeb různých zemí, asi nejslavnější byla jejich účast v šestidenní válce, kdy pomohly zachránit Izrael,“ líčí nadšeně majitel muzea.

„Mně se nejvíc líbí funkční tanky a protiletadlová děla, to jsou zajímavé exponáty. Důležité je, že je tu vůbec mají a vystavují,“ říká student historie Martin Macháček z Klubu vojenské historie Brodce u Mladé Boleslavi. Přijel i se svým sedmnáctiletým bratrem. Když se zmíním, že ve stejném věku se dal nejstarší z přítomných válečných veteránů – Vladimír Vaňous z Jablonce – k bojové jednotce, vykulí oči. „Já bych byl asi strašně vyděšený,“ přiznává. Obdivem k veteránům nejen z druhé světové války se netají ani jeho starší bratr. „Nesmírně si jich vážím, jejich ochotu nasadit životy. Já bych se asi třásl někde v zákopu a jen doufal, že mě nikdo netrefí,“ přiznává.

Mezi nejvzácnější exponáty zdejšího muzea patří kromě zmíněných typů také dva podvozky tanku Cromwell. Právě na jejich obnovu by měl posloužit výtěžek letošní akce. Ten loňský šel ale na liberecký hospic. I tanky mohou pomáhat.

K vidění je tu také smutně proslulý M36, který loni muzeum zapůjčilo na přehlídku v Plzni. Cestou ale došlo ke srážce s autobusem vězeňské služby a historický tank shořel. „ Škoda na něm je sedm milionů,“ líčí majitel muzea, který se dodnes dohaduje o náhradu škody s pojišťovnou. Dnes už je rozhodnutý vzácné exponáty nepůjčovat. „Necháte na nich pět let práce a pak během chvíle přijde všechno vniveč,“ dodává Jaroslav Janoušek, který v dílně tráví téměř všechny víkendy.

Sám u tankistů nebyl. Tomu se bránil. „Jako každý kluk jsem hodně četl tajně pod peřinou, mimo jiné i příběhy ruských tankistů, z čehož jsem usoudil, že být tankistou je nebezpečné. Jak nějaký vyjel, hned dostal zásah. Proto jsem chtěl být raději stíhacím pilotem,“ směje se. Myslel to ale vážně. V kariéře pilota mu však zabránila oční vada. Dnes se chlubí hodností námořního poručíka.

Přiveze raritu

K tankům se dostal mnohem později. „Když mi bylo padesát, zjistil jsem přes své kamarády v Holandsku, že i jízda tankem může být zážitek a že jsou dokonce nějaké k mání,“ prozrazuje. K prvním exponátům se dostal v roce 2001. To prý se daly ještě sehnat za rozumnou cenu. „Nakupovali jsme je postupně, po jednom, po dvou. Museli jsme se je naučit do detailu znát, sami si je opravovat,“ říká. Svou vášeň postupně předává i dospělým synům. V arzenálu má i tanky z Finska. Na ten největší „bonbónek“ se ale teprve těší. „Měl by to být tank z Izraele, zatím ho ještě nikdo jiný nemá,“ slibuje.

Vojákem jsem se stát nechtěl, říká válečný veterán Vladimír Vaňous

close Vladimír Vaňous info Zdroj: Jana Švecová zoom_in Součástí Tankových dnů ve Smržovce bylo i setkání s válečnými veterány. Když tu před devíti lety začínali, přišlo těch, kteří bojovali ve 2. světové válce, 18. Letos, 75 let po jejím skončení, patřil k nejstarším 93letý Vladimír Vaňous z Jablonce nad Nisou.

Rodáka z vesničky nedaleko chorvatského Darovaru, kde tehdy žila česká menšina, zastihla válka ve druhém ročníku vyšší průmyslové školy. „Území zabrali Němci a hrozilo, že nás budou mobilizovat. Tak jsem se raději rozhodl utéct k partyzánům,“ zavzpomínal veterán druhé světové války.

Odtud vedla cesta k 1. československé brigádě Jana Žižky z Trocnova. Šlo o vojenskou armádu, která vedla partyzánský boj na území bývalé Jugoslávie. Tvořilo ji přes 3500 mužů a žen z řad Čechů, Slováků, Srbů, Chorvatů a příslušníků dalších národů. Na tři stovky jich položilo život. „Nebylo mi ještě ani sedmnáct. Jsem ročník 1927 a tehdy se psal rok 1944. Kurýr – to byli nesmírně odvážní hoši, kteří znali cesty – mě přivedl k veliteli na zácvik. Ten byl velmi prostý. Velitel mi dal pušku, řekl, jak se nabíjí, náboje, k tomu dvě krabice pásu do kulometu a řekl mi pouze: Nevystrkuj moc hlavu a snaž se chránit, jako pomocníka u kulometu tě potřebujeme živého! A to byl celý můj výcvik.“

V tanku ale Vladimír Vaňous neseděl. „Byli jsme pěšáci, spíš jsme se bránili před těmi německými,“ dodává. V partyzánském oddíle strávil devět měsíců. V dubnu 1945 boje na území skončily. „Ještě jsem se zúčastnil s naší jednotkou přehlídky v Praze, a tím pro mě válka skončila. Vojákem jsem se stát nikdy nechtěl. Rodiče z nás nevychovávali bojovníky, chtěli z nás mít slušné lidi,“ vysvětlil, proč se v tak mladém věku dokázal s odvahou postavit na tu správnou stranu.

Vrátil se sice zpátky do Jugoslávie, ale do Prahy ho znovu přilákala studia strojařiny. Jenže v rámci studia musel na zemědělskou brigádu, kde se seznámil se svou budoucí manželkou a oba pak náhoda přivedla na sever Čech, kde žije dodnes. „Ani nevím, jak jsem to všechno prožil a přežil,“ uzavřel jeden z posledních válečných veteránů 2. světové války.