Čarodějnic se bát nemusíme. Raději je slavme

Nejkrásnější měsíc roku – květen, je od nepaměti vítán už v jeho předvečer, poslední dubnovou noc, kdy se na mnoha místech a nejen u nás rozzáří vatry. Pálí se totiž čarodějnice. Prastarý zvyk pochází z pohanských dob a je znám také jako filipojakubská noc. Ohně měly chránit před zlou mocí čarodějnic.

Noc z 30. dubna na 1. května byla pokládána za magickou. Svátek se původně pravděpodobně slavil o úplňku, jenž byl nejblíže dnu, nacházejícímu se přesně mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem. Lidé věřili, že tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat a skutečně je tato noc jedním z největších pohanských svátků.

„Lidé se čarodějnic samozřejmě báli, protože ty mohly škodit nejen jim, ale také dobytku, a proto je chtěli vyhnat a jejich moc oslabit. Dřív než se naší předkové v předvečer svátku sv. Filipa a Jakuba vypravili na kopeček za vesnicí, aby „pálili čarodějnice“, dělali kolem chalupy různá opatření, která měla zabránit zlým silám v páchání škod.

Před chlévy se pokládaly drny, protože lidé věřili, že čarodějnice na nich nejdřív musí spočítat trávu, teprve potom se může pustit do díla,“ shoduje se v popisu literatura, věnující se nejrůznějším zvykům a tradicím.

close zoom_in Filipojakubský kozel

Ani zdejší oblast nebyla v ničem specifická. „Snad jen, že se z rituálních důvodů spouštěl ze střechy kostelů „filipojakubský kozel“. Připomínají to některé písemnosti, ale bohužel nejde doložit, zda se to i tady na Jilemnicku vztahovalo skutečně k tomuto termínu. Zato je dobře zdokumentována humorná stránka. V době, kdy bylo spouštění kozla z věže kostelů zakázáno, si lidé přestěhovali tento zvyk do chalup. Když ho ovšem spouštěli z mansardové střechy, stávalo se, že kozel se pak jen procházel o poschodí níž,“ líčí ředitel jilemnického muzea Jan Luštinec.

Tradice májek

Filipojakubská noc byla spojena i s dalšími pověrami. Lidé, stejně jako o Velkém pátku a Štědrém dnu, věřili například v otevírání různých jeskyní a podzemních slují, ve kterých se daly nalézt poklady. Hlavním úkolem tohoto starého lidového svátku byla oslava plodnosti.

S tím pravděpodobně souvisí zvyk, že se na některých místech u nás stavěla na prvního máje ráno májka před domy děvčat na vdávání. Někde se stavěla jedna jediná na návsi a tam bývala cílem mladíků, kteří se snažili májku v sousední vesnici pokácet či dokonce ukrást pro pobavení své a zlost „přespolních“.

Čarodějnice nebo Beltine?

Zvyk pálení čarodějnic není ale jen naší tradicí. Podobný svátek se slaví v mnoha jiných evropských zemích. Kromě sousedního Slovenska také v německy mluvících zemích, kde je znám spíš pod názvem Valpuržina noc a také tady je spojována s mnoha magickými rituály. Čarodějnice se ale pálí například i ve Skandinávii, a především v zemích s keltskou historií – Skotsku, Irsku, Walesu. Tady je znám pod názvem Beltine.

Poněkud svérázně se ke tradici čarodějnice stavěly nedaleko od našich hranic, v okolí německého Budyšína, centra Lužických Srbů. „Zvyk vycházel z německé tradice Valpuržiny noci. Podle dokumentů se ale slavil až od konce 18. století. Čarodějnici se v lužické srbštině říkalo „chodojta“ a její nazdobená figurína stála na vrcholu vatry, kterou lidé chystali už několik dnů předem. Zvykem bylo, že si mládež chodojty z vršku vater kradla,“ popsal zvyk svérázného národa překladatel a publicista Milan Hrabal z Varnsdorfu.

I v tomto městě obnovili starý zvyk. Čarodějnici tu ale pojmenovali na „rampušačku“ a nosí ji v čele lampionového průvodu. Pak ji symbolicky spustí do řeky. Stejně, jako se o Smrtné neděli před Velikonocemi házela do vody Morana. I na tom je patrné, jak se lidové zvyklosti překrývaly, ale často znamenaly jediné. Oslavu konce nemilosrdné zimy a začátek jara.
Temná stránka čarodějnic

Hořící hranice a čarodějnice však nepatřily jen k magickým rituálům dávných tradic, ale i velmi smutné historii církevních dějin z období inkvizice. Oběťmi se zhusta stávaly ženy, které se vyznaly v přírodním léčitelství. Mimochodem, slovo čarodějnice znamenalo v překladu některých jazyků „moudrá žena“. Tyto „čarodějnice“ věděly mnohé o působení rostlin, hub, kamenů, kovů, drahokamů, ale i barev a vůní.

Tato přírodní magie sice později ovlivnila poznatky v lékařství či chemii, ale ve středověku a bohužel i později, jak dosvědčují procesy na severní Moravě, známé z románu Kladivo na čarodějnice, se lidé nechali ovládnout strachem. Neznalost, pověry a odvěký strach v nečisté síly přivedly na hranice statisíce nevinných žen po celé Evropě, ale dokonce i v Americe.