Nebývalý otřes zažila právě před 76 lety Česká Lípa. Dlouho se o něm mlčelo. 15. června 1945 zde české polovojenské jednotky nelítostně, bez varování i zákonného důvodu vyhnaly z domovů pět tisíc obyvatel města. Teprve nedávno o tom získala českolipská veřejnost základní informace.

Civilisty německého původu, jejichž rodiny tady žily i po staletí, nedisciplinovaní ozbrojenci nahnali do prostoru před bývalým českolipským pivovarem. Tam je šikanovali, obrali o poslední majetek i ryze osobní věci. Dav skládající se především z žen, dětí a starců pak hnali přes Písečnou k německé hranici u Waltersdorfu. Právě na místě u zaniklého pivovaru se nyní sešla skupina českolipských obyvatel, aby si tuto historickou událost pietně připomněla.

„Už třetí rok se snažíme na tomto místě upozornit na akty bezpráví, které se v našem městě odehrály. Město pravidelně vzpomíná na oběti holocaustu, světových válek, na oběti totalitního režimu. Na odsunuté Němce doposud oficiálně veřejně v České Lípě vzpomínáno nebylo,“ uvedl českolipský historik Tomáš Cidlina, který se zaměřuje na novodobé dějiny a neformální tryznu zorganizoval. Podle něj je mylné uplatňovat princip kolektivní viny na základě národnostního klíče a je třeba nahlas připomenout a říci, že se i na německy mluvícím obyvatelstvu odehrálo velké bezpráví. „Cítíme potřebu alespoň v těchto časech pojmenovat tento akt bezpráví,“ zdůraznil.

Řada lidí s ním souzněla. „Nikdy nebude fungovat odplata za zlo zlem – oko za oko, zub za zub. V naší kultuře navíc máme zakódované odpuštění, a to je podstatné,“ vyjádřil svůj názor jeden z účastníků piety.

Cidlina naslouchajícím aktérům setkání citoval z několika autentických dokumentů a vzpomínek pamětníků. „Některá svědectví jsme získali teprve před týdnem. Je vidět, že téma je stále živé a stále se ještě dozvídáme nové informace o této kapitole dějin našeho města,“ řekl historik.

Zvláště dojemné byly věty od Marianny Tschech (1914-2008), které bylo v roce 1945 31 let, byla matkou tří dětí a její muž byl v sovětském zajetí. Cidlina část zážitků bývalé Českolipanky citoval. K osudnému 15. červnu uvedla: „Od domu jsme odcházeli přesně v 5 hodin. Ulice byly lemovány vojáky, na ulicích se otevíraly domovní dveře a z nich vycházeli staří zlomení lidé se svými kufry, mladé ženy, které samy musely své děti poponášet, si sotva mohly ještě něco vzít. Viděli jsme i nemocné na kolečkových židlích. Vojáci se odpudivě a cynicky smáli. Mnohým z nich jsem pohlédla do očí, ale v žádných jsem nezahlédla stopu soucitu. U pivovaru jsme byli asi až do osmi hodin. Probíhaly osobní prohlídky. Bylo tam několik tisíc lidí. Sebrali mi snubní prsten.“

Historik přidal i úryvky z opačné strany – z deníku vojáka a revolučního gardisty Františka Mrkose. „15. červen, pátek. Budíček pro naší četu ve 3 hodiny, provádíme osobní prohlídky Němců – kufry, hodinky, zlato, peníze, věci měli dobře schované, ženy s sebou měly krásné prádlo, čokoládu, cigarety. Kufry ztrácejí ve chvíli – dva kožichy,“ zapsal si Mrkos.

Jak Cidlina zmínil, Česká Lípa bylo relativně pěkné a prosperující město s bohatým průmyslovým potenciálem a jeho okolí zase skýtalo celou řadu usedlostí a hospodářských dvorů. Už proto nebyl problém ho osídlit a záhy po utichnutí války sem směřovaly zástupy lidí z vnitrozemí. Málokdo ovšem chtěl bydlet pod jednou střechou s bývalými majiteli, byť i to se zejména na venkově stávalo. Už proto došlo k odsunu německého obyvatelstva takto záhy po válce, tedy před srpnem 1945, kdy skončilo i pod nátlakem mocností období tzv. divokých odsunů. Jednotky podplukovníka Vovse byly pověstné velkou negativní motivací, odsun organizovaly ve velké části severních Čech a jejich působení je spojováno s celou řadou excesů i na Litoměřicku, Českokamenicku a jinde. V zásadě ale Voves konal v duchu z nejvyšších míst proklamované rétoriky o zbavení se německého živlu.

Těsně před nástupem u pivovaru i více obyvatel ukončilo svůj život sebevraždou. Podle historika Ladislava Smejkala existují důkazy o tom, že v rámci této organizované zlovůle československých milicí nebyli ušetřeni ani skuteční antifašisté: „Šlo o vilky, dobré byty, co si vytipovali. Majetek konfiskovali, aniž k tomu měli zákonný důvod,“ pojmenoval podstatu pogromu vůči českolipským Němcům. Jak uvedl už dříve, v rámci stejného rozkazu bylo ten den vyhnáno i tisíc lidí z Mimoně, kteří se spojili s kolonou od České Lípy.

V České Lípě si současníci chtějí datum 15. června 1945 připomínat i v dalších letech. „Já osobně tady jako matka tří dětí musím myslet a vzpomínat právě na všechny ty nevinné děti, co na tomto místě musely prožít,“ řekla na setkání Jitka Cidlinová.

Upozornění historiků na neblahou a dlouho skrývanou minulost města přivítala i krajská zastupitelka Markéta Červinková z České Lípy. „Pochopit, co znamená domov, je ohromě důležité. Stejně jako schopnost vzájemně se respektovat a dokázat dál žít v demokratické společnosti, ta na tom respektu i k odlišným názorům stojí,“ řekla Červinková. Jak podotkla, s opačným jednáním se už i v Lípě setkala, naposledy v souvislosti s právě probíhající venkovní výstavou fotografií a textů dávných obyvatel Českolipska před českolipskou radnicí. „Nenávistné reakce vypovídají především jen o těch, co je říkají, a rozšiřují a potvrzují, jak je důležité hovořit o tom, co se v minulosti nejen v České Lípě také dělo,“ zmínila.

Vzpomínky pamětnice

Vážené dámy a pánové! Zdravím Vás srdečně z Mnichova!

Bohužel se nemohu zúčastnit této akce osobně. Proto jsem prosila organizátory, aby mé pozdravy pro Vás, milí krajané, přečetli za mě. Dovoluji si Vás pojmenovat Milí krajané, protože opravdu cítím, že odsud, z kraje okolo České Lípy a Nového Boru, pocházím. Bylo mi teprve pět let, když jsem se dostala poprvé do této krásné krajiny, odkud pocházeli moji předci. Doloženi zde byli již od 16. století, vím to přesně, protože se to dá snadno zjistit v českých matrikách. Když moji rodiče s námi coby malými dětmi přijeli o Velikonocích 1965 do rodného kraje, bylo to poprvé od bolestivého odsunu v roce 1945. My děti o tom ještě nic netušily. Rodiče nám tím nechtěli zatěžovat život…

Pocit štěstí mého otce, když znovu uviděl rodný kraj, a jeho bolest ze ztráty domova, to vše jsem pochopila až mnohem později. Můj první pobyt v Haidě, v Novém Boru, totiž způsobil, že jsem se víc a víc začala zajímat o své kořeny. Vystudovala jsem český jazyk a literaturu, pracovala jsem šest let v Praze (v rozhlase a v česko-německém fondu budoucnosti) a teď už 20 let působím v malém, ale i v České republice renomovaném Spolku Adalberta Stiftera v Mnichově. Během těchto let jsem potkala tolik sympatických lidí, Čechů i Sudetských Němců, se kterými jsem mohla sdílet vzpomínky, radost a sounáležitost s naší zemí.

Myslím si, že je to důležitá, příjemná, ulehčující a radostná záležitost, sdílet zkušenosti a všimnout si, že druhý o to má zájem. A ten zážitek přeji i Vám!

A proto si velice vážím, že jste se zde sešli, aby jste si připomněli osud tehdejších německých spoluobčanů, kteří museli podobně jako moji rodiče opustit své město, své domy, školy, kostely, všecko, co jim bylo tak blízké a známé.

(Možná jsou mezi vámi lidé, kteří by rádi namítli, že „Němci“ předtím ukřivdili Čechům. Máte pravdu, ale nemusíte mi nic vysvětlovat! Vím o tom, protože se to v Německu učí ve školách, za mých časů a i dnes.) Velmi ráda bych společně s Vámi vzpomínala také na světlé stránky našich společných dějin! Máme tolik, na co můžeme být hrdí a pyšní!

Vaše Anna Knechtel