„Chceme u dětí především rozvíjet emoční inteligenci. Když se stane nějaký konflikt, tak se ho s nesnažíme okamžitě uzavřít, hlavně aby byl klid, ale vyřešit ho tak, aby si z toho něco děti vzaly. Společně rozebíráme, jak se cítí a proč se tak cítí,“ vysvětluje princip fungování zakladatelka Tereza Rücklová.

Cílem v takových případech je dostat děti zpět do komfortní zóny a zbavit je případného strachu. „Snažíme jim dát bezpečné prostředí, kde se nebude stávat, že by ráno plakaly po mamince, nebo že by následně doma vyprávěly, že se někoho nebo něčeho ve školce bojí,“ dodává hlavní důvody individuálního přístupu mladá žena a podotýká, že i proto je ve skupině menší počet dětí a inspiraci hledají mimo jiné v tzv. lesní pedagogice.

Všichni v Živátkách se oslovují jménem a navzájem si tykají. Iveta Oliverius, Hanka Zejmonová, které momentálně zaštiťují záskok a administrativní činnosti spolu s Terezou Rücklovou, která je k dispozici především dětem, k sobě přizvaly ještě jednu posilu, nyní druhou nejaktivnější členku Zuzanu Cemperovou.

Trofej pro nejlepší hasiče a sbory z celé země, má podobu skleněné helmy. Již tradičně je vyrobilo novoborské studio Jiříček společně s dalšími dílnami z regionu.
FOTO: Skleněné přilby pro nejlepší hasiče v zemi vznikají už 15 let v Novém Boru

Neříkají si učitelky nebo vychovatelky, ale průvodkyně. Rovnost mezi dětmi a dospělými se projevuje i tím, že pravidla platí pro všechny stejně. „Když chceme, aby děti dodržovaly nějaké dohody, tak ale platí i pro nás. Pokud například řekneme, že nebudeme svačit na koberci, tak to neznamená, že já se tam potom projdu s chlebem v ruce, protože já jsem ta velká,“ objasňuje sedmadvacetiletá žena princip skupiny.

Základem je také vzájemná důvěra. „Usilujeme o to, aby děti měly zdravé sebevědomí a věděly, že je v pořádku nesouhlasit nebo, že pláč není ostuda. Prostě, aby byly spokojené,“ usmívá se Tereza. Rodiče se nevyhánějí, naopak. „Není nic nezvyklého, že když si odpoledne přijde maminka se sourozenci pro dítko, tak tu s námi všichni zůstanou až do konce školky. Maminka si dá kávu nebo čaj a odpočine si. Mezitím si děti vyhrají společně jak s kamarády, tak sourozenci,“ říká.

Komunitní školka funguje pod zapsaným spolkem. Nespadá tudíž pod ministerstvo školství a provoz je závislý jen na příspěvcích od rodičů.

Ty činí 5 tisíc korun měsíčně za pět dní v týdnu, 4 tisíce za čtyři dny a takto jsou částky odstupňované až ke dvěma dnům týdně. Přesto, že se Živátka od běžných mateřinek v mnohém odlišují, zakladatelky sledují oficiální školní metodiku a rovněž ji následují. Jen s tím rozdílem, že děti se mohou sami rozhodnout, kdy se budou potřebné aktivitě věnovat. „U nás to nefunguje tak, že úderem deváté hodiny si všichni vezmeme nůžky a půjdeme povinně stříhat. Máme to v mnoha ohledech takové volnější,“ míní Tereza.

V České Lípě funguje unikátní školka Živátka. Zakladatelky nabízejí alternativu k tradičním mateřinkám s důrazem na vzájemnou důvěru a respekt.Zdroj: Tereza RücklováAč ani jedna z žen nemá přímo pedagogické vzdělání, v získávání nových vědomostí nezaostávají a pravidelně procházejí kurzy s tímto zaměřením. „Vzděláváme se různými webináři, třeba od psychologa Michala Studničky kurzem Dovychovat, nebo kurzy od projektu Nevýchova. Sledujeme a podporujeme také Zdeňku Šíp Staňkovou, která napsala poutavou knihu k zamyšlení, s názvem Děti jsou taky lidi a podobně. Všichni kompletně chceme projít kurzem Respektovat a být respektován, protože se nám líbí a dává nám smysl,“ vysvětluje Rücklová.

Sama prošla kurzem pedagogického pracovníka a všechny průvodkyně využívají i poradenství od pedagogických pracovníků z oficiálních školských zařízení. Děti ve skupině získají stejné spektrum znalostí jako v klasické školce, a dokonce i něco navíc. Umí například rozdělat oheň z kůry od břízy nebo si vyřezat lodičku. Problémy nebývají ani se zapojením malých svěřenců do klasické školní docházky. Jako příklad slouží Rücklové její vlastní syn. „Jediný rozdíl je, že se děti dokážou postavit sami za sebe a mají vlastní názor,“ podotýká.

Vandalové řádili na dětském hřišti v Provodíně. Zničili při tom dřevěná auta a utrhli klouzačku u hradu.
Vandalové řádili na dětském hřišti v Provodíně. Policie hledá svědky

Myšlenka na vlastní školku se začala rodit v době, kdy se Tereza sama stala matkou. Dostupná nabídka předškolních zařízeních se jí nelíbila a tak s kamarádkou začaly pro své vlastní děti tvořit projektové dny. Střídaly se ve svých domácnostech a průběh aktivit sdílely na sociálních sítích. „Začaly nám psát kamarádky a ptát se, zda bychom jim nepohlídaly dítě. Až se najednou nějakým způsobem stalo, že jsem seděla doma a ve svém 2+1 jsem měla deset dětí,“ vzpomíná se smíchem.

To bylo impulzem pro oficiální vznik komunitní školky a aktivní maminky začaly hledat nové prostory. Jedna z nich pracovala na zámku v Horní Libchavě, který se povětšinou otevírá jen o víkendech, a školka proto začala fungovat právě tam. Po čase se ale musela Živátka ze zámku vystěhovat a nové zázemí nakonec našla, i díky vstřícnosti města, poměrně rychle na českolipském sídlišti Lada. Aby bylo alespoň na základní vybavení prostor, založily maminky veřejnou sbírku, ve které se podařilo vybrat 50 tisíc korun.

ZŠ a ZUŠ v Jablonném v Podještědí se zapojila se do projektu Světová škola a na středu 24. dubna chystá akci Sportuj pro Afriku.
Školáci z Jablonného budou sportovat pro Afriku. Přidat se může každý

A podpora přišla i z dalších stran. Na obědy mohou docházet do nedaleké základní školy a protože tamní ředitel je nakloněný konceptu skupiny, smí využívat i zahradu. Tu ale musí nejprve upravit. „Před námi je ještě hodně práce, ale jakmile se nám podaří to nějak upravit, tak získáme vlastní venkovní zázemí a nebudeme odkázané na klasická hřiště, kde bývá nepořádek,“ říká s úlevou Tereza. Pochvaluje si, že v blízkosti současného působiště je velká louka nebo cyklostezka, kam je možné s dětmi zajít.

Plánů do budoucna mají zakladatelky alternativní školy celou řadu. „Chtěli bychom tu mít odpolední hernu pro maminky s dětmi a kroužky pro ty větší, například se zázemím pro deskové hry. Zkrátka, aby si tu něco našla každá věková kategorie. Už se nám nabízel i dědeček jedné naší kolegyně, který má tyto hry rád,“ popisuje Tereza své vize, mezi které patří i hraní divadla. „Vystupovali bychom například v českolipském Alzheimer centru. Už jsme s nimi komunikovali. Rádi bychom propojili právě generaci nejstarších s těmi nejmladšími,“ uvádí.