Zmrzlina & Pizza Ciao funguje v ulici Jindřicha z Lipé už druhým rokem. Provozuje ho především Ebral Kjazimi, zatímco jeho bratr se stará o další výrobnu v Mělníku. Zmrzlina tam jde úplně stejně na odbyt jako v České Lípě.
Vše začalo, když si v polovině 70. let otevřel Ebralův dědeček cukrárnu v Makarské. Tam strávil dvě sezóny, ale protože chtěl podnikat celoročně, nalezl prostor v srbském Majdanpeku. V tomto městečku vyráběl sladké pochoutky dlouhých 17 let. Přišla však 90. léta s nimi válka, a tak se rodina rozhodla vrátit do Makedónie, odkud děda pocházel.
Ebralovi byli v té době 4 roky. Jeho otec, vyučený cukrář, odešel zkusit štěstí do Česka. Když bylo Ebralovi 17 let, získal zde táta trvalý pobyt a rodinní příslušníci se za ním vydali. „Od roku 2006, již žiju v Česku,“ potvrdil zmrzlinář.
První cukrárnu si rodina otevřela v Brně. V moravské metropoli však vysoké nájmy neumožňovaly převážně sezónní činnost. „Pracovat pět měsíců, zbytek roku platit nájem a další položky se nevyplatilo,“ uvedl.
Uvažovali, že by mohli zkusit štěstí v menším městě. Náhoda tomu chtěla a Kjazimiho otec dostal doporučení na operaci kyčle ve Vrchlabí. Sever se rodině zalíbil. Poohlédli se tu tedy po zajímavých prostorech. „Původně jsme domlouvali nájem v Novém Boru. Tam to nakonec nevyšlo a mezitím jsme našli tento dům,“ rozhlédl se po budově v českolipské ulici Jindřicha z Lipé.
Otec už přenechal řemeslo synům, i když minulý rok ještě pomáhal v mělnické provozovně. Lecčemu je naučil, na spoustu receptů, ale museli s bratrem přijít sami. „Známe je jen my dva. Já a brácha. Ani manželky netuší, co je v nich skryto,“ usmál se. Ne, že by ženám nedůvěřovali, ale obávají se, aby v dobré víře něco nechtíc nevyzradily.
„Dlouho nám trvalo, než jsme některé receptury optimalizovali, a tak zmrzlinu děláme jen my dva,“ vysvětlil absolvent gymnázia. Učili se pokus omyl. „Něco jsme vyzkoušeli, a když to nebylo to podle našich představ, tak jsem to vyhodili. Ale to je přece v každém oboru,“ konstatoval.
Příprava zmrzliny se od dědových dob změnila. „Dříve se mléko vařilo 5 až 6 hodin, dokud nezhnědlo. Ze 100 litrů ho nakonec zbylo 50. Nechalo se odpočívat a pak se přidala vajíčka, cukr a další suroviny,“ popsal pracovní postup svého předka. Například vanilková zmrzlina se dělala z pravých vanilkových lusků. „Nepoužívala se žádná směs. Nic takového v Jugoslávii nebylo,“ zavzpomínal světoběžník.
Zmrzlinu zhotovují stále podobně. „Co jde, děláme stejně,“ usmál se. Například syrová vejce nejsou v Česku v ledové pochoutce dovolená. „Dříve se do zmrzliny dávaly žloutky. To je dnes zakázané,“ upřesnil pětatřicetiletý muž.
Syrová vejce měla zajistit, aby zmrzlina byla hezky krémová. „Nyní se místo nich přimíchávají pasty. V Maďarsku se vajíčka užívat smí. Můj švagr tam podniká a žloutky do zmrzliny dává,“ uvedl.
Mléko se vaří hodinu na 80 až 90 stupňů, vloží se do něj základ. Pak se nechá 24 hodin chladnout na 4 nebo 5 stupňů. Na pět litrů přijde pokaždé jiná příchuť. Například šmoula nebo slaný karamel, vanilka, čokoláda a podobně. „Stroje se musí 2x týdně dezinfikovat. To musíme dělat. Hygiena může přijít kdykoliv,“ podotkl.
Její návštěvu zažil vloni. Vše bylo v naprostém pořádku. „Receptura je jedna věc, ale čistota je základ. Zmrzlina je velmi citlivá, proto na ni stoprocentně dbáme. Pokud se stane, že nestíháme, tak raději vyrobíme méně. Je lepší neprodávat než udělat malér a mít špatnou reklamu,“ řekl rezolutně.
Denně vyrobí 30 druhů. Ve vitríně je vždy umístěných šestnáct. „Když se například vyprodají dva druhy, tak přineseme další. Vždy jinou, nikdy ne stejnou. Ale 16 rozdílných zmrzlin být musí,“ vysvětlil. Deset druhů je vždy stejných a dalších šest se mění. „Někdy je čokoládová, někdy slaný karamel, jindy mák/višeň. Tuto příchuť jsme dělali třikrát a vždy se prodala za pár hodin,“ usmál se.
Celkem mají 39 základů zmrzlin. „Některé si děláme sami. Především ovocné,“ poznamenal. U sorbetu připadají vždy na 6 litrů mléka minimálně 3 kila ovoce. Většinou se to nestává, ale pokud nějaký druh nejde na odbyt nemilosrdně se vyhodí.
„Zmrzlina vydrží třeba i tři dny a více, ale kdo jí trochu rozumí, pozná, že není čerstvá. Je to vidět jak na chuti, tak na konzistenci. Zkrátka to není ono,“ uvedl. Proto je zmrzlina v nabídce maximálně druhý den. Poté jde do koše.
„Kvalitní zmrzlinu dělají kvalitní suroviny,“ poznamenal muž, jehož mateřština je turečtina. Vše kromě základních surovin, například čokoláda, putuje do zmrzlinárny z Itálie. Nejvíce na odbyt jdou právě ovocné pochoutky. „Například lesní směs, jahoda, zelené jablko, mango je také dobrá zmrzka, taková kyselá. Oblíbený je i citron. A z mléčných zmrzlin jde zase kinder, tmavá i bílá čokoláda a pak slaný karamel. To je celosvětová móda,“ usmál se.
Cena zatím zůstává 30 korun za kopeček o velikosti od 90 do 110 ml. Uvažuje, že příští rok zdraží. „Všechno šlo nahoru, hlavně elektřina a my jsme nechali stejnou cenu,“ pokrčil rameny.
V druhé části provozovny je k mání pizza. Jedná se o doplňkový sortiment, který má zajistit, aby bylo co prodávat i v druhé části sezóny. Je tomu už 15 let, co bratři absolvovali půlroční kurz na její výrobu. Konal se částečně v Česku a částečně v Itálii. Přístup k pizze mají stejný jako ke zmrzlině.
„Když už stojí například hodinu, tak ji vyhodíme. Je lepší vydělat si o něco méně a být klidnější. Lidi se budou vracet,“ myslí si. Přiznal, že někdy zaznamenal negativní komentáře na obsluhu, ale na své výrobky nikdy. „Že by byla špatná nebo zmrzlina nebo pizza, to se ještě nestalo. A ani nestane,“ řekl.
Do budoucna by si přál cukrárnu, která by fungovala celý rok, stejně, jako měl jeho děda.