Manju totiž pochází z jihozápadní Indie, ze státu Tamil Nadu. Její rodina pochází z té nejchudší vrstvy. Otec zemřel, maminka Setu se živí jako námezdní síla. Stejný osud by patrně potkal i toto děvčátko. Nebýt iniciativy Základní katolické školy majora Rudolfa Háska v Jablonci nad Nisou a dětí, které mají jednu spolužačku vzdálenou tisíce kilometrů. A. Manju patří mezi ty šťastné děti, které nejrůznější charitativní organizace vybraly v projektu Adopce na dálku.
„Rozhodli jsme se, že budeme adoptovat jedno dítě z nejchudších oblastí světa. Chtěla jsem, aby naše děti věděly, že se všude na světě děti nemají dobře,“ říká ředitelka školy Jana Kocourková. „Bylo nám jedno z jaké oblasti to bude. Manju vybrala Arcidiecézní charita Praha a los padl na Indii. Víme, že do projektu Adopce na dálku se vybírají ti nejchudší z nejchudších. A těch je v Indii většina,“ dodává.
Malé děti vyhánějí rodiče na ulici
V Indii, druhé nejlidnatější zemi světa, žije přes 1,2 miliardy lidí. Třetina je přitom mladší 14 let. Průměrný věk je tu 26 let a pouhých pět procent populace se dožívá 65 let. Pouze 61 % obyvatel je gramotných. Mezi ženami se naučí psát jen necelá polovina. Průměrná rodina má tři děti. „Ti nejchudší často vyženou už pěti, šestileté děti z domu, aby se živily, jak se dá. Mrtvými krysami, odpadem,“ převypráví mi autentické svědectví bývalé žákyně školy a jejích indických přátel ředitelka Kocourková.
„Pokud se dětem dostane alespoň základního vzdělání, mají před sebou vidinu lepší budoucnosti. Když se naučí alespoň psát, počítat, anglicky, mohou se uplatnit třeba v obchodě. A to už je lepší život než strašlivá, nepředstavitelná nuzota, o jaké nám při jedné besedě vyprávěla novinářka Pavla Jazairová, která Indii velmi dobře zná. Ta obrovská bída a na druhou stranu propastný rozdíl mezi chudými a bohatými je pro ni natolik skličující, že už se tam ani nechce vracet,“ vypráví mi ředitelka Kocourková.
A. Manju – (Manju je křestní jméno a písmeno A se před něj přidává jako jméno po otci) se díky jabloneckým dětem podařilo už vychodit základní školu. Sen mnoha indických rodin. „Ročně musíme našetřit 4. 900 korun. Za to má dívka školní potřeby, uniformu a jídlo v podobě teplé polévky. Děti musí být ve škole velmi pilné a pracovité. Jinak jsou z projektu vyřazeny a organizace, která adopci na dálku zprostředkovává, by nám předala náhradní dítě. Manju je ale opravdu nadaná žákyně. Dokonce touží stát se učitelkou,“ říká ředitelka Kocourková. Nejvíc ji prý baví matematika a tělocvik. Manju podporují jablonecké děti už osmým rokem.
„Nechtěli jsme, aby se peníze vybíraly formou příspěvků, který děti přinesou od rodičů,“ vysvětluje ředitelka. A tak vznikl Indický neboli Dortový den. Proč dortový? To je jednoduché. „Děti musí doma napéct nějaké dorty či pečivo. To si pak samy mezi sebou prodávají a výtěžek jde na školné pro Manju,“ vysvětluje ředitelka Kocourková.
„Utržily jsme nejvíc z druhého stupně, chlubí se šesťáci, když obcházím jejich stánky. Domácí perník, mufiny, pečivo z listového těsta, čokoládové a ovocné dorty. „Když si koupíte tři kousky, dostanete čtvrtý zdarma,“ zkouší jeden z kluků obchodní triky. „Prodali jsme všechno,“ dodává jeho spolužák a spokojeně rachtá papírovou krabicí s penězi pro Manju.
Hodina zeměpisu trochu jinak
„Co pro vás Indický den znamená,“ ptám se hloučku, třináctiletých dětí. „Znamená to, že si jeden večer musíme vyhradit, abychom vařili a pekli, ale hlavně víme, že to děláme pro někoho, kdo to potřebuje,“ vysvětluje s věcností i vážností v hlase Kateřina Stuchlíková ze sedmé třídy.
Součástí Indického dne není však jen získání výtěžku, ale i seznámení s kulturou vzdálené země. Pro někoho lepší způsob než stránky v zeměpisu. „Tohle jsou samosy,“ ukazuje mi jeden deváťák smažené placičky, plněné zeleninou. Chutnají výborně. „Recept nám našla na internetu paní učitelka,“ přiznávají aktéři, když chválím jejich vynalézavost. „No aspoň se kluci taky trochu naučí vařit. Když jsme byli v přírodě, našli se i takoví, co zalévali v čínské polévce i sáčky s kořením,“ směje se učitelka Jana Pěničková.
„No a co vlastně víte o Indii,“ ptám se nahodile. Ticho. A tak zkouším formou testu: „Hlavní město? Dillí, Bombaj…?“ ozývá se nesměle. „Náboženství?“ „Budhismus, ne hinduismus,“ opravují se dva šesťáci. „Měna? Rupie,“ zní sborově. „A nejkrásnější stavba?“ trápím je dál, Tádž Mahal,“ odtuší jeden z mladších kluků, který se chystá pod vedením učitele Libora Sasky na bubenický koncert. Kromě bubínků, činelů sedá bubenický orchestr i ke kýblům a dalším nádobám.
„To bude pěkný randál, pomyslím si. Učitel ukáže a spustí se takový koncert, že když přivřu oči, představuji si víření sukní indických tanečnic. Kluci jsou zapálení a šikovní. A když se k nim přidá klavír, kontrabas a kytara, vzniká improvizovaná skladba pro Indii. Z hudebky mají Saskovi žáci za jedna.
Do Indie za minulostí
„S Indií má naše škola společného víc než jen právě Manju,“ prozrazuje mi paní ředitelka a zachřestí barevnými skleněnými náramky na zápěstí. „To jsou takzvané bengle. Hlavní vývozní artikl významné obchodní rodiny Háskovy, v jejichž bývalé vile škola sídlí. O jablonecké bengle byl v Indii velký zájem. Tamní ženy je nosily nejen na rukou a nohou, ale sloužily i jako rituální předmět, házely se do posvátné řeky Gangy,“ vysvětlila mi na závěr ředitelka. Svět je zkrátka někdy mnohem menší, než se zdá.