Deník na návštěvě: Hostinská v Kravařích vaří klasiku. Chce udržet tátův odkaz

Deník na návštěvěZdroj: Deník„Už uplynulý rok byl pro nás hrozný. Trápím se, potřebovala bych vidět to světlo na konci tunelu, ale zatím ho stále nevidím. Naopak,“ přiznává mladá žena. Vzdát se rodinné živnosti kvůli krizi způsobené pandemií a nouzovými stavy nechce. „Slíbila jsem tátovi, že se o hospodu postarám. Tak vařím dál jeho oblíbená jídla. Kdyby se táta dožil toho, co se teď děje, tak by to asi nedal. Zavřít vlastní hospodu, to pro něj byla opravdu nemyslitelná představa,“ přemítá s vážnou tváří.

Hostinská je vděčná za každého zákazníka. I když velikou část aut projíždějících přes vesnici odklonil před rokem nový obchvat Kravař, ti, co o vyhlášené hospůdce věděli, si k ní cestu pro oběd najdou. „Máme stálou klientelu, lidi, co nás podporují,“ říká. Především děkuje za přízeň řadě stálých odběratelů. Jsou mezi nimi i některé „celebrity“, které mají v okolí chalupy. O koho přesně jde, nechce Stránská s ohledem na jejich soukromí prozrazovat. Jeden z nich se ale utajit nedá, bývalý disident, ministr a nynější europoslanec Alexandr Vondra. „Vždy k nám pravidelně chodíval na jídlo a posedět. Teď si pro jídlo přijíždí s kastrolem,“ potvrzuje Stránská.

Deník na návštěvě: Obyvatelé Kravař na svou obec nedají dopustit

Historie jejich podniku se píše už 27 let. Doušovi zde původně měli „chalupu“, pak ovšem jednoho dne Vratislava Doušu vyhecovali chlapi v hospodě, a tak vznikl jeho hostinec U Doušů. „S tátou jsem pracovala od svých šestnácti let, všechno mě naučil. I když byl přísný učitel, jsem mu neskonale vděčná za to, co umím. Vždy jsem chtěla na jeho tradici navázat, on věděl, že já tu jeho hospodu udržím, snažím se o to,“ dodává paní Mirka.

Přestože jsou její pokrmy stále lákadlem, nuceným uzavřením lokálu zákazníci přichází o neopakovatelné kouzlo vnitřku hospody i přilehlé zahrádky. Štamgasti také nenávratně přišli o radost z návštěvy, kterou vytvářel zesnulý Vráťa Douša. Byl hospodský, jak má být. Jako z obrázků Josefa Lady. Nasazoval si na hlavu i typickou čapku, jako nosili staří hostinští. Hospoda, odkud se ozýval netradičně i křik páva, byla jeho chloubou. Nejen pro speciality ze zvěřiny, ale i výzdobou lokálu a malou zoologickou zahradou pro děti hostů. „Zvířata a pivo prostě celý život miluju, i když tu nechovám žádné šelmy, ale krocany, pávy, perličky, nejrůznější druhy okrasných slepic, králíky,“ říkal Douša. Za svou chloubu považoval i čtyřicet párů poštovních holubů.

Hospodu si Douša, původním povoláním řezník uzenář, založil v roce 1993. Jak vždy tvrdil, správný venkovský hospodský musí být řezník. „U vaření jsem stál už od osmi let. Vstávám v šest, navařím a paní s dcerou pak jídlo vydává. Jsme rodinný podnik,“ říkal. Na dovolenou neměl nikdy ani pomyšlení.

Od klavíru přesedlala na vzduchovou pušku. Kariéru ukončila v tom nejlepším

Jak potvrzuje jeho dcera Mirka, v hospodě po něm s láskou opatrují téměř kompletní sbírku podobizen našich prezidentů od konce války: obrazy, které visely ve školách a na úřadech. Doplňují je i obdobné fotografie J. V. Stalina nebo Milouše Jakeše, busty Lenina, vycpaní ptáci, kanci. Nejrůznější cedule připomínají časy minulé. Nad stoly v lokále visí i desítky bankovek z celého světa. Vozili mu je jeho obdivovatelé a štamgasti. Liberecký novinář a spisovatel Miloslav Lubas, který se v hospůdce často zastavoval, kdysi napsal: „Hosta provází humor na každém kroku – v lokále může číst: „Kdo je pilný jako včelka, plný energie jako býk, dře jako kůň a večer bývá unavený jako pes, měl by jít k veterináři, protože je nejspíš vůl.“

U Doušů se pravidelně zastavovali nejen šoféři nákladních aut, řemeslníci v montérkách a holínkách, ale i známé osobnosti jako už zmíněný Alexandr Vondra, herci Krytinář, Pomeje, bývalý ministr zahraničí Dientsbier, sexuolog Uzel. Připomínají je nadále podpisy na zdi. Vratislav Douša také nepotřeboval tisknout jídelní lístky, využíval – podobně jako nyní jeho dcera – černé tabule, kam psal vtipné slogany a svůj jídelníček.