Středověké poháry, renezanční číše, sklo Vikingů nebo sklo z časů Římské říše. Málokdo na světě svede tak věrné a dokonalé repliky historického skla, vycházející z konkrétních objevů archeologů, jako skláři Jiří a Jakub Haidlovi. Otec a syn. Ve svém rodinném studiu s píckou ve Svojkově na Českolipsku vytváří od roku 2008 jak tyto přesné kopie, ale rovněž další kousky „lesního skla“, skla velmožů a panovníků, nebo skla z filmů a pohádek. Jejich produkce míří převážně do evropských muzeí.

Deník na návštěvěDeník na návštěvěZdroj: Deník„Vyrábíme repliky historického skla na podkladech získaných z archeologických výzkumů a ostatních historických pramenů. O původu se snažíme informovat a jsme rádi, když jsou naši zákazníci historií trochu posedlí a zajímají se o ni,“ potvrzuje Jiří Haidl. On sám „věří“ v alchymistické vlivy na výrobu skla a tak asi proto má i v historii nejvíce oblíbené období renesance a rudolfinskou éru v Čechách. Ostatně o tom napovídá i kopie známé busty císaře Rudolfa II. v Haidlově ateliéru, vedle knihovničky plné odborných publikací a knih o historii a archeologii. „Snažíme se co nejvěrněji napodobit skla našich předků a předchůdců, před kterými smekáme a s pokorou obdivujeme, co dokázali vytvořit v nám tak stále tajemných podmínkách.“

Z epochy renesance, kdy se mimo jiné lidé rádi trávili, Jiří Haidl obdivuje poháry s nalepenými páskami, ty neodměřovaly pijákům míru, ale používaly se ke stvrzení dohod. „Na důkaz proto souhlasili s pitím z jedné číše. Právě ty pásky na sklenici odměřovaly dávku, kterou máš vypít,a by se zjistilo, že máš čisté úmysly, to se mi velmi líbí a možná by se něco takového mohlo používat i dneska,“ říká otec Jiří. „Je dobré, když sklenička má příběh, ale je i spousta lidí, co o to nestojí, naše zboží berou jen jako určitý design, bez těch historických souvislostí,“ připomíná syn Jakub.

Jiří Haidl zmiňuje také číše zvané „Roemer“, kde jejich pojmenování vychází z holandského slovesa slaviti, velebiti a které sloužily k pronášení slavnostních přípitků. „Neprávem jim někteří lidé říkají římské sklenice či „Římani“, ale se starým Římem nemají nic společného, jsou to renesanční sklenice z Nizozemí,“ vysvětluje sklářský virtuos. V regálech zaujmou i výrobky z vikinského období. „Éru zpopularizovaly seriály, nadšenci pořádají srazy, skla Vikingů jsme dělali hodně.“

Po léta nepotřebovali žádnou reklamu, protože poptávka po jejich tvorbě převyšovala nabídku. Nepříjemnou změnu a realitu i jim přinesl poslední rok, kdy kvůli uzavření turistických center, památek a muzeí jejich odbyt pokulhává. „Potýkáme se s tím, že spadla turistika, prodáváme hlavně prostřednictvím evropských muzeí a ta jsou už rok „mrtvá“. Na situaci museli reagovat například využíváním e-shopu,ale pec nezhasli. „Žijeme z nějakých rezerv a věříme, že se situace zase zlepší,“ míní Jiří Haidl.

Jak vzpomíná, mnoho let pracoval s kamarádem v pronajatých prostorách v Novém Boru, pak se rozhodl postavit na vlastní nohy a hledat vhodné místo, kde by své mistrovské řemeslo provozoval samostatně. O Svojkově nerozhodl ani tak překrásný výhled do krajiny, blízkost Nového Boru, ale fakt, že zde byl zaveden plyn a volné pozemky.

Haidlovi sklovinu taví v pánvové peci na pouhých 30 kilogramů. „Nám stačí. Děláme průměrně 50 kusů denně, u džbánků je to méně a u panáků naopak třeba až 200 kusů a máme pícku prázdnou,“ tvrdí. Společnou práci si táta i syn chválí byť se smíchem dodávají, že občas to je slušná „ponorka“. „Oba si uvědomujeme, že takhle je to dobře nastavené, spolupráce nám vyhovuje a je nejlepším řešením, má více výhod než nevýhod,“ říká hlava rodiny. Navíc je zcela nezbytné, aby u sklářské pece stále někdo z nich byl a zajišťoval stálou obsluhu případně se postaral o zákazníky. „Nedá se zhasnout a jít od toho pryč. Sklárna je docela dobrá „psí bouda“,“ podotýká Haidl.