„Spíš taková draze pomocná síla,“ upozornila se smíchem ještě na jaře, kdy jsme rozhovor v rámci Velkého knižního čtvrtku připravovaly. Jenže pak přišel koronavirus a humor všechny přešel. Zejména malé živnostníky, knihkupce nevyjímaje.

Jak proměnily letošní koronavirové události život knihkupců?
Poměrně výrazně. V první řadě to bylo poklesem příjmů v měsících, kdy jsme museli úplně zavřít. Později to pokračovalo úpravami edičních plánů u nakladatelů a omezením počtu plánovaných novinek. V neposlední řadě jsme museli omezit i pravidelné kulturní akce, včetně Velkého knižního čtvrtku, který připadá právě na březen a na říjen.

To byly ty vaše pověstné snídaně s knihou. Jak vás vlastně napadly?
Jednoduše. Knížky se mohou prodávat až od půlnoci. Když se knižní čtvrtek konal poprvé, opravdu jsme to dodrželi a otevřeli skutečně o půlnoci. A lidé přišli, dokonce tu vytvořili frontu a byli tady až do čtyř do rána. Jenže to bylo pro obě strany poměrně náročné, a tak jsme postupem času přešli na knižní snídaně. A kromě novinek jsme nabízeli od sedmi do devíti ráno i kávu a koláče. Lidé si už na to zvykli a chodili rádi. Snad se to nestane jen minulostí.

Autoři snímku o tragickém závodě, při kterém zahynul Hanč a Vrbata hledají peníze na dokončení filmu formou sbírky.
Hanč a Vrbata ožijí ve filmu. Tvůrci na něj shání peníze

Změnila podle vás současná situace nějak vztah lidí ke knížkám obecně, případně změnil se nějak jejich výběr a priority?
Ano, bohužel se zájem o knížky odrazil v určité finanční nejistotě lidí. Také se oproti jiným letům méně zásobili knihami na dovolenou. Výběr ale zůstal v podstatě stejný. Rozhodně ale nebyl žádný zájem o tituly, které se týkaly koronaviru, ať už v oblasti vzdělávací, tak beletristické, i když zpravidla šlo o zajímavé tituly.

Vy jste s knížkami strávila celý život. Jak se podle vás proměnil vkus čtenářů, když odmyslím poslední měsíce a dny?
Musím říct, že se výrazně nemění. Pořád se čtou detektivky, i když jiní autoři než kdysi, to je pochopitelné. Velký podíl na tom má úspěch severských autorů, jako je v prvé řadě Nesbo, nebo třeba Peter May. Zájem je stále také o české autory a pořád se čtou ženské romány… A pak tu jsou různé trendy. Jeden čas například ezoterika. Ale abych byla spravedlivá, i dříve vycházely dobré knihy, zvláště výborné překlady světové literatury. Strana a vláda věděly, že si nesmí naštvat určitou část obyvatelstva…

V 90. letech, kdy byl obrovský hlad po jakékoli zahraniční literatuře a překladatelů bylo málo, nebyla úroveň taková, na kterou jsme byli u dobrých překladů zvyklí. Změnilo se to?
Je to lepší, i když pořád nacházíte překlady, které bijí do očí. Třeba loni vyšel životopis J. P. Belmonda, na který jsme se moc těšili, ale bohužel jeho překlad byl vyhlášen za nejhorší knihu roku. Jinak bych ale řekla, že se úroveň hodně zvedla. Výborné jsou tradičně překlady z angličtiny a z francouzštiny. Na dobrém překladu hodně záleží a dokonce jsem slyšela názor Petra Bílka (literární teoretik, pozn. red.) že úspěch knih Aleny Mornštajnové, která je teď na vrcholu všech žebříčků prodejnosti, vidí kromě témat právě v tom, že je sama původní profesí překladatelka a umí s jazykem jinak pracovat.

Miloš Kadlec, ředitel územní správy NPÚ Sychrov.
Přes překážky ke hvězdám, říká Miloš Kadlec, kastelán ze zámku Sychrov

Když jsme u těch žebříčků, jaké knihy vedou u vás?
Víte, je docela zajímavé, že ty žebříčky se hodně liší podle velikosti města, takže trochu jiný je v Praze, jiný třeba v Liberci a v Jablonci. Říkají to i sami nakladatelé, ale čím to je, opravdu nevím.
U nás, v tomto případě asi stejně jako jinde, vedla určitě Alena Mornštajnová. Zájem byl i o autobiografie Kamily Moučkové a známého neurochirurga Vladimíra Beneše. Z dětské literatury je populární Prašina, která ukazuje, jak se dá přežít bez mobilu a wifi, taková „Foglarovka“ ze současnosti. A pak se čte také Petra Soukupová a hlavně její poslední kniha o „divných“ dětech. Ta je úžasná a říkají to i maminky dětí, které jsou trochu jiné.

Není vám líto, že právě knihkupectví musejí být teď uzavřena, přestože po uzavření knihoven, divadel, kin i galerií jsou knihy jedinou kulturou, kterou lidé v tomto těžkém čase mají?
Je mi to moc líto! Vím, že v dané situaci se těžko objektivně posuzují nouzová opatření, ale nemyslím si, že při omezených návštěvách divadel či knihoven vznikají velká semeniště nákazy. A krámky typu našeho knihkupectví rozhodně umí zajistit hygienické normy. Navíc kvalitní kniha, na kterou by byl čas právě teď, znamená jistě nesmírnou psychickou pomoc.

Máte nějakou, kterou byste právě teď čtenářům doporučila?
Není to jednoduché. Výběr je velký a opravdu záleží na povaze člověka a jeho rozpoložení. Vychází stále kvalitní detektivky, za povšimnutí stojí jistě řada současných autorů a třeba historické romány mohou přivést k určitému srovnávání.

Se sklizní se na Liberecku a Turnovsku začne kolem 20. září. Jablka patří v Česku k nejoblíbenějším druhům ovoce, Češi jich snědí v průměru 23,7 kg za rok.
Jablek je letos dost. Otázkou je, zda se to odrazí i v nižších cenách

Jakou konkurenci pro vás představují elektronické knihy a čtečky?
V nich konkurenci nevidím. I zkušenosti jiných knihkupců hovoří o tom, že budou existovat vedle sebe. Jsou prostě momenty, kdy je čtečka výborná, třeba na cestách. Je lehká a vezete si v ní velké množství knih, pak ale převáží situace, kdy člověk potřebuje mít v ruce tu skutečnou knížku, která šustí. Větší konkurenci pro nás představují internetové obchody.

Kudy vedla vaše cesta ke knížkám, k celoživotní zálibě o literaturu?
Já jsem vyrůstala na vesnici, jsem ze Zásady, kde jsme jako děti poletovaly venku, chodily do Sokola a samozřejmě tam byla i knihovna, kterou shodou okolností vedl ředitel naší školy. Já jsem docela brzy četla, takže jsem tam začala chodit už od druhé třídy a později jsem tam také pomáhala. A tak se stalo, že jsem měla v deváté třídě až na pár výjimek pro dospělé, které nám nechtěli půjčit, snad všechno přečtené. Bylo to kolem tří tisíc titulů. Vzpomínám si, jak jsem jednou něco provedla a maminka mě za to nechtěla do knihovny pustit. Věděla, že to je pro mě ten největší trest.

Jaroslav Brož – Výroba březových košťat - rok 2017.
Metlař, houslař či kovář. To jsou zapomenutá řemesla Libereckého kraje

A tak jste se později stala knihovnicí…
Pokračovalo to pak na gymnáziu, kde jsme měli vynikající češtinářku. Zjistila jsem, že se dá knihovnictví studovat, a ačkoliv mě od toho všichni zrazovali a říkali, ať jdu raději na práva, měla jsem svou hlavu. V liberecké knihovně jsem po studiu pracovala celý život a nikdy, ani minutu, jsem nelitovala. I když doba přinesla mnohé zvraty, i v těch zoufalých letech mně tam držel úžasný kolektiv.

Jak vidíte budoucnost malých knihkupectví a antikvariátů?
Optimismus a naděje zůstávají hlavním motivem našeho podnikání, jinak to nejde. Nemůžeme zavírat oči před faktem, že se kvůli obchodním řetězcům knihy dostávají na úroveň běžného spotřebního zboží, ale atmosféra kamenných obchodů s knihami podle mě je a vždycky bude nenahraditelná.