Dobrovolci zní velice archaicky. „Dneska bychom řekli dobrovolníci,“ usmívá se pracovník Státního okresního archivu Česká Lípa Michal Rádl a vysvětluje, co to bylo vlastně za lidi.

„V podstatě to byli zajatci rakousko-uherské armády, ale můžeme říci, že bývalé, protože to, o čem hovoříme, se odehrává 28. října a později v roce 1918. Jsou to tedy všichni kluci české, moravské, slovenské, ale i třeba německé národnosti, kteří byli v italských zajateckých táborech dobrovolně bez jakéhokoliv nátlaku. Rozhodli se, že budou sloužit v československé armádě, která v té době vznikala,“ uvedl Rádl, který bude mít na toto téma v sobotu 17. února ve 14:00 přednášku v českolipském muzeu.

Jak přesně probíhal v roce 1918 přechod dobrovolců do československé armády? 
Tihle dobrovolníci nechtěli čekat v zajateckém táboře na repatriaci, která mohla být třeba až za půl roku. Až si na ně někdo vzpomene, vybaví vlaky a pojede se do Československa. Chtěli se do země dostat dřív. Aktivně a v té uniformě, kterou měli, ale už s červenou modrou a bílou trikolórou. Chtěli pomáhat jako dobrovolníci v nově vznikající československé armádě.

Kolik jich bylo?
Můžeme hovořit přibližně o 60 tisících lidí. Právě tolik jich vyhodnotilo situaci tak, že je lepší opustit zajatecký tábor v Itálii a zažít dobrodružství na cestě do vlasti se zbraní v ruce. Nemohli vědět, zda ještě nedojde k nějakému bojovému střetu.

A došlo?
Ano. Byly to jednak akce v pohraničí proti německé menšině, která ho chtěla odtrhnout a připojit ho k „německému“ Rakousku a posléze na Slovensku. Já bych je skoro nazval, že byli taková druhá legionářská armáda. Ovšem po 28. říjnu 1918, už nemůžeme o legionářských idejích mluvit, ale můžeme hovořit o nemalé odvaze dobrovolců.

Přišel tento fenomén i z jiných zemích? Nejenom v Itálii?
V Itálii byl asi nejsilnější. Hodně se o to zasloužil Hynek Gibiš, budoucí generál československé armády, který dokázal tyto jednotky veřejně a politicky organizovat. Také naši kluci z legií, které v Itálii vznikly, tam byli převeleni. Nebo naopak, i k některým legionářským jednotkám někteří dobrovolci přecházeli. Ale už neměli status legionáře, protože tam vstoupili po 28. říjnu, proto nesměli požívat status legionáře a neměli ani výhody s ním spojené.

O jaké výhody konkrétně přišli?
Všichni si vzpomeneme, že po válce získávali legionáři trafiky. Ale tu dostali i ostatní vojáci jiných armád, kteří byli zproštěni služby, nebo byli zraněni na těle i na duchu. Po první světové válce však přišel zákon, který legionáře zvýhodňoval. Například přednostně nařizoval obsazovat míst ve státní správě lidmi, kteří se prokážou legionářský potvrzením. Výhody byly i takové, že se služba v legiích několikrát započítávala do odpracované doby. Je to hezky vidět v seriálu Četnické humoresky. Arazim má na uniformě taková tři véčka, a to jsou právě roky strávené v legiích, takže i ten by měl jít v uvozovkách do penze dřív než normální člověk.

A tyhle výhody legionářů se dobrovolcům nelíbily. Takže na ně žárlili?
To se jim nelíbilo. A až vlastně Košický vládní program v roce 1945 chtěl vytvářet novou lidově demokratickou armádu, kde se zruší nestranickost. Pak se nahlíželo podobně na všechny příslušníky odboje, ať byli na jakékoliv straně. Na to, že někdo tráví čas v zajateckém táboře lze vlastně v roce 1945 nahlížet i způsobem, že je to člověk, který byl politickým vězněm. Když to přeženu, tak protože on se už dál nezapojil, nezběhl, nebojoval nikde, ale trpěl.

close Pamětní medaile dobrovolců. info Zdroj: Státní okresní archiv Česká Lípa zoom_in Pamětní medaile dobrovolců.

Dobrovolci se zasloužili o vznik republiky, neusilovali o rovné postavení s legionáři už dříve?
Nesměle, tehdy se jasně budovala legionářská linie ruští, francouzští, italští legionáři. Případně neoficiální srbská legie. To byli ti hrdinové. Oni vstoupili dobrovolně do zahraniční armády, často i ze zajateckých táborů. A rakouská politická reprezentace jasně deklarovala, že každý přeběhlík bude okamžitě popraven. Zatímco ti, kteří padli do zajetí a dočkali se konce války, tak neriskovali každý den svůj život. Obecně v táborech v Itálii, nebo případně ve Francii, byly snesitelné podmínky. Horší to bylo třeba v carském Rusku. Tam když v rakouské uniformě padly do zajetí, tak minimálně do Brest-litevského míru byly podmínky horší. Proto hodně vstupovali do té legie.

Zmínil jste se, že k dobrovolcům vstupovali i německy mluvící muži. Jak to? 
Ano. Asi to nebylo láskou k nově vznikající republice, ale spíše se chtěli například rychle dostat do německy mluvícího pohraničí. Zjistit, jaká je situace. Spousta jich také cestou utekla. Ztratili se v německém prostoru na území Rakouska. Mluvili německy, infiltrovali se.

To je zajímavé, že jim vůbec do těchto nových jednotek umožnili vstoupit… 
Nová československá armáda nikomu nebránila. Neuvažovali stylem, s těmi máme špatné zkušenosti, ti jsou z pohraničí, ti německy mluvící, nebudou loajální. Často byli ze smíšených manželství, ale byli i tací, kteří do cíle nedojeli.

Dobrovolci byli svým způsobem ignorováni, že? 
Legionáři to byla honorace. První republika budovala legionářskou tradici. Dobrovolců se i dotklo, že na ně bylo pohlíženo jako na příslušníky rakouské armády, kteří bojovali na špatné straně, a proto si mají, oproti legionářům, ještě odsloužit tu klasickou mírovou vojnu v armádě Československé republiky.

V roce 1929 se dobrovolcům podařilo získat alespoň nějakou satisfakci?
V tom roce 1929 se jim podařilo alespoň založit si vlastní organizaci, založili si průkazky. Začínaly se vybírat členské příspěvky, aby vzniklo něco podobného, co už měli legionáři. Sepisovali paměti na vše co prodělali. Tato činnost se úspěšně rozvíjela až do osmatřicátého roku. Politická reprezentace si začala uvědomovat, že je to nemalá politická síla, kterou je potřeba zohlednit, nějaká práva jim přiznat a představit je společnosti. Rehabilitovat je.

Z jakého důvodu upadli po roce 1948 v nemilost?
Byli nositeli masarykovských a benešovských ideálů. Byli často iniciátory vzniku různých masarykovských pomníků a osvětových přednášek, zakládali spolky a byli nositeli prvorepulikové tradice. Přitom všechny spolky byly stmeleny do Národní fronty, kde mohly být jenom ty spolky, které strana povolila nebo tolerovala. Paradoxně, po roce 1948 byli z první světové války dobře hodnoceni, takoví ti revolucionáři. Například účastníci rumburské vzpoury. Ti, co se rozhodli, že už nebudou bojovat za Rakousko, žádní legionáři, ale vzbouřenci, čeští námořníci na rakouských lodích. Ti se také rozhodli, že nebudou bojovat. Velká námořní jednotka byla v Pule, v dnešním Chorvatsku, kde vzbouřencem byl i známý Českolipan Ludvík Přibyl. Tehdejší režim nemohl zapomenout na válku, ale mohl zapomenout na legionáře a vyzdvihnout revolucionáře.

Je dnes nějaká organizace, která se zaobírá dobrovolci?
Máme dvě organizace. V roce 1991 byla obnovená Československá obec legionářská a Český svaz bojovníků za svobodu. Dobrovolce si spíš bere pod svá bedra obec legionářská. Už jen proto, že pan Jozef Špánik o dobrovolcích napsal knihu Zapomenuté vojsko, na kterou obec legionářská přispěla.