Čtyřiačtyřicetiletý Jiří Patera bydlí v Praze a pracuje jako manažer v bance, zatímco Václav Nocar pochází z Mladé Boleslavi a v Liberci studuje třetím rokem na Fakultě zdravotnických studií Technické univerzity obor zdravotnický záchranář. Na první pohled by se mohlo zdát, že toho nemají moc společného. Opak je ale pravdou, oba se rozhodli stát se dobrovolníky, pomoci vyčerpanému zdravotnickému personálu a bojovat s epidemií koronaviru v první linii.

V rámci celorepublikového projektu s názvem MT72 vznikly mobilní týmy Českého červeného kříže (ČČK) s cílem posílit kapacitu nemocnic. Jejich koordinaci v kraji zastřešuje Oblastní spolek ČČK Liberec. Čtyři členové týmu jsou nasazeni v rozsahu 72 hodin a zajišťují tři po sobě jdoucí noční a denní směny. Zapojil se i Jiří Patera, který začátkem března absolvoval kurz Moderní ošetřovatelství v praxi pořádaný ČČK.

Na covidovém oddělení pomáhal s činností neivanzivního charakteru, jako je například polohování pacientů, stlaní postelí, měření teploty, tlaku a saturace krve kyslíkem, bilance tekutin, doplňování zvlhčovače kyslíku či manipulace s kyslíkovou maskou. „Podstatná část práce spočívá i v komunikaci s pacienty. Jedná se především o starší lidi, kteří často neskrývají strach o svůj život. Ty se snažíme uklidnit a přivést na jiné myšlenky,“ popsal náplň práce Patera.

To Václav Nocar se jako student do pomoci v boji proti covidu-19 zapojil už loni na jaře. Pracoval v triážním stanu a poté i na předsunutém urgentním přijmu. V prvním turnusu působil jako vedoucí denní směny, jeho pracovištěm byla covid jednotka na oddělení onkochirurgie, kde měl na starosti všední věci ošetřovatelského procesu a běžné pečovatelské činnosti.

„Liberecká nemocnice a ČČK nám připravily skvělé prostředí, do kterého jsme naskočili a začali ihned pomáhat. Přetížené sestry i ošetřovatelky na odděleních onkochirurgie a cévním byly rády, že jim s těmi nejobyčejnějšími činnostmi pomůžeme, budeme jim k ruce a snad i trochu čerstvým humorem vrátíme úsměv do tváří,“ přiblížil situaci Nocar. Obdobnou zkušenost se zdravotníky má i manažer Patera. „Je na nich vidět únava jen ve chvíli přestávky. Přesto zůstávají s dobrou náladou a maximální snahou vyhovět a pomoci pacientům,“ dodal Jiří Patera.

Radost i bezmoc

Mladý student prožívá smíšené pocity. Když se podaří pacienta vyléčit a ten odejde po svých do domácí péče, dostavuje se radost. Tu nahradí bezmoc, když vidí pacienty dusící se i navzdory kyslíkové masce produkující 15 litrů kyslíku za minutu. Po odchodu z nemocnice cítí zklamání a vztek, především na lidi nedodržující opatření, bagatelizující situaci či demonstrující na náměstích. „Internet má neuvěřitelnou sílu a jeho obrovská výhoda v podobě snadné dostupnosti se dnes stává velkým rizikem, kdy jej lidé berou za svatý oltář a nevěří názorům epidemiologů, hygieniků a dokonce ani primářů infekčních oddělení,“ zdůraznil mladý dobrovolník.

Jiří Patera na náročné práci ocenil hlavně to, že mohl na vlastní kůži přijít do styku s covidovou realitou. „Je rozdíl koukat na zprávy z pohodlí domova a pak na vlastní oči vidět pacienty, kteří jsou připojeni na kyslík, dusí se a není vůbec jisté, zda se i přes nejlepší snahu a péči zdravotníků vyléčí,“ podotkl s tím, že zažil nejednu emočně vypjatou příhodu.

„Pohled na dopady koronaviru je takto v přímém přenosu děsivý. Škoda, že se to nedá zprostředkovat všem těm, kteří už nechtějí dodržovat pár základních pravidel prevence,“ povzdychl si. Narážel tak na lidi, kteří nadále zlehčují vážnost aktuální situace.

Václav Nocar přiznal, že dokud umírali s koronavirem lidé ve věku jeho prarodičů, tak se mladý člověk cítil v bezpečí a svým způsobem byl na umírající v tomto věku zvyklý. Když začali umírat pacienti ve věku jeho rodičů či starších sourozenců, tak už ta dosavadní „pohoda“ zmizela. „Celá tato epidemie, kdy jsme vyměnili přednáškové sály za nemocniční oddělení s dusícími se pacienty a hlas přednášejících za zvuk puštěné kyslíkové masky na plné pecky, se stává emočně vypjatou a alarmující,“ řekl Nocar.

„Věřme lékařům“

Oba vidí světlo na konci tunelu v podobě očkování, je to jediná cesta ven z této situace a možnost, jak se vrátit k normálnímu životu. Podle Patery by lidé neměli vůbec otálet, protože jde o životy, a to především u starší generace. „Věřme vakcinologům a lékařům, kteří se zabývají touto problematikou. Ty čtyři písmenka před jménem nemají jen tak,“ uzavřel vyprávění Václav Nocar.