Ten letos oslaví čtvrtstoletí u policie. „Beru povolání policisty jako poslání, a to i se všemi útrapami. Pokud chceme mluvit o hrdinech, nejsme to jen my z IZS, ale jsou to i jiné profese – pečovatelky, prodavačky, uklízečky a tak bych mohl pokračovat,“ říká policista tělem i duší.

Můžete přiblížit svou pracovní náplň během koronakrize?
Můj pracovní den se proměnil. V době vypuknutí krize jsem čerpal dovolenou, kterou jsem ihned přerušil. Následně běžel kolotoč příprav bezpečnostního opatření na státní hranici. Museli jsme reagovat na nově vzniklé situace. Byl jsem téměř tři týdny jen v práci a něco tvořil a připravoval bez jediného dne volna. Mimo to jsem ve štábu III. řídící úrovně, což obnáší 24 hodin na pracovišti, kde sbíráte informace z terénu, instruujete, řídíte policisty, příslušníky Celní správy a vojáky Armády České republiky a samozřejmě musíte reagovat na aktuální změny, které Vláda České republiky v souvislosti s překračováním státních hranic vydá.

Zvládáte v tom fofru i jinou agendu?
Ano. Mezi těmito čtyřiadvacítkami musíte také dělat i jinou činnost, a to pečovat o „své“ oddělení. Takže mezi těmito službami jsem jezdil a stále jezdím ještě do práce dělat svou činnost. Informace mé ženě, že přijedu na oběd domů, se ukázala téměř vždy mylná a já jel domů z práce až večer. Nyní se to už trošku zvolnilo.

Co vše jste museli zpočátku zařídit?
Měnily se policejní služby, rušily se dovolené, policisté, kteří byli v zahraničí nebo se mohli setkat s někým, kdo byl „infikován“, museli mnohdy do čtrnáctidenní karantény. Takže to byla další má náplň. Dát dohromady policisty ze všech oddělení, které má celý odbor cizinecké policie, a zkoordinovat je tak, aby bylo zabezpečeno personálně bezpečnostní opatření na státních hranicích. Právě povinná karanténa některých policistů byla problémem a služby se musely různě přesouvat a měnit. Pro nás ale bylo prioritou, abychom co možná nejvíce zabránili nakažení policistů onemocněním COVID-19. Musím říci, že dle mých dostupných informací se nám to prozatím povedlo.

Jak se nařízení podepsala na atmosféře ve sboru?
Na policistech je vidět únava, vyčerpání. I já sám na sobě pozoruji, že nejsem v kondici a ten „maraton“ je znát. Ale nesmíme se tomu poddávat. Atmosféra mezi policisty je normální. Samozřejmě, že je každý, tedy alespoň mi to přijde, ostražitější a snaží se, aby se nenakazil. Rozhodně ale mezi policisty nepanuje panika z nákazy.

Překvapilo vás něco během aktuální situace?
Nemohu říci, že by mne něco vysloveně překvapilo. Rozhodně jsem pyšný na policisty, na to, jak to zvládají. Každou chvíli se jim dle potřeby mění služby a oni i přesto plní profesionálně své úkoly. Ochotně přijímají změny, ač vím, že to není pro ně jednoduché. Jsem na ně hrdý a moji podřízení to vědí, jelikož jsem jim to dal nejednou najevo, ať už formou děkovné SMS, nebo děkovného dopisu. Myslím si, že takovou podporu potřebují a zaslouží si ji.

Vzedmula se vlna solidarity, řada dobrovolníků a podnikatelů ocenila činnost policie slovy i materiálně. Překvapila vás tato iniciativa?
Musím říci, že mne až dojímá, jak se dokázal náš národ semknout. A není to jen o občanech České republiky. Pomáhají a poskytují podporu i cizinci. Například na hraniční přechod Petrovice – Lückendorf donesla občerstvení občanka Ukrajiny žijící u nás. Občerstvení ale donášejí i různí obyvatelé, kteří v blízkosti tohoto hraničního přechodu žijí. Vím, že podobnou zkušenost měli také policisté, vojáci a kolegové z celní správy, kteří sloužili na hraničním přechodu Harrachov-Jakuszyce. Dále nemohu opomenout případ, kdy nám „kolegyně“ z Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký a Liberecký kraj z Liberce vyrobily a donesly látkové roušky, které jsem předal podřízeným policistům k užívání.

Kdo další podpořil členy policejního sboru?
Nemohu opomenout dobrovolníky z Českolipska, kteří 1. dubna rozvezli policistům sloužícím na státních hranicích v Libereckém kraji na vlastní náklady balíčky s potravinami, které sami připravili. Občanům nejsou ti v tzv. první linii lhostejní. A já si jich zato vážím. Zaslouží si tak od nás uznání a velké poděkování. Myslím si, že nejen mě, ale také kolegy tato podpora těší a dodává sílu pro další práci.

Lidé si více než kdy jindy cení práce příslušníků IZS. Připadáte si jako hrdinové?
Nemohu mluvit za ostatní policisty. Je možné, že se někteří jako hrdinové cítí. Pokud však hovořím za sebe, vůbec se necítím jako nějaký hrdina. Je to má práce a nyní jsme ve stavu, kdy nás tato společnost potřebuje více než kdy jindy. A já to tak beru a podle toho se musíme i chovat. Tuto práci dělám již téměř 25 let a vybral jsem si ji dobrovolně. Beru povolání policisty jako poslání, a to i se všemi útrapami. Pokud chceme mluvit o hrdinech, nejsme to jen my z IZS, ale jsou to i jiné profese – pečovatelky, prodavačky, uklízečky a tak bych mohl pokračovat. Hrdiny jsou však i dobrovolníci, kteří podporují právě složky IZS, ale dělají i jinou záslužnou práci jako například nákupy starším občanům a podobně.

Jak se vám pracuje v ochranných pomůckách?
Samozřejmě, že používání ochranných pomůcek je s ohledem na to, že na ně nejsme zvyklí, trošku něco nového a je to pro nás právě proto nepohodlné. Ale jestliže to má pomoci tomu, abychom zmírnili následky, které mohou vzniknout v souvislosti s onemocněním, musí pohodlí stranou a musíme si zvyknout. Proto apeluji i na ostatní, kteří někdy vymění riziko za své pohodlí, aby byli zodpovědní, vydrželi to. Odložme na chvíli své pohodlí stranou a dbejme na rady odborníků.

Pracovní nasazení má dopad i na osobní život. Podporuje vás rodina?
Co se týká mého osobního života, ten téměř přestal existovat. Naštěstí mám skvělou ženu, která si na to, že mnohdy pracuji nad rámec své pracovní doby, za těch 24 let společného soužití zvykla. Jsem jí za to nesmírně vděčný a vážím si jí. Ví, že odcházím nerad od rozdělané práce, a tak chápe, že mnohdy zůstanu v práci déle. Věděla, koho si bere a respektuje to. Takže předpokládám, že i toto složité období překonáme a v srpnu tak oslavíme dvacetileté výročí svatby. Moje děti to už tolik nevnímají. Dceři bude 19 let a synovi 16 let, takže ač máme spolu skvělé vztahy, nemusím asi nikomu říkat, že jim táta zase až tak nechybí, i když občas nějakou tu průpovídku utrousí.