Byl to první rok v 30leté historii nejtěžšího zimního závodu na světě, kdy ho někdo zvládl na běžkách. Vencu jen o necelý den předešel účastník z Dánska. Cestu českého dobrodruha doprovázela veřejná finanční sbírka na podporu základní školy v Oknech. Lidé mohli přispívat za každý kilometr, který ujde. Nakonec se podařilo vybrat více než 209 000 korun. Závod Venca absolvoval již podruhé a letos i právě díky podpoře dětí z okenské školy ho dokázal dokončit.

„Když jsem to počítal, tak jsem průměrně spal asi čtyři hodiny za den a ono se to nastřádá. Když člověk dá spánku ještě míň, pak přijde spánková deprivace a ta dělá velké divadlo. To pak máte halucinace a člověk nerozlišuje, co je reálné a co není,“ vzpomínal Venca na těžký závod. Pro Českolipský deník se rozhovořil také o mentálních krizích, vlcích, kteří ho provázeli, a o nejnebezpečnějším zvířeti. Prozradil, jak si plánoval jídlo a proč nakonec nepřišla euforie.

Jak moc vás motivovali žáci školy v Oknech, pro níž jste za každý ujetý kilometr sbíral peníze, abyste závod dokončil?
Škola tím neskutečně žila, což mě překvapilo. Věděl jsem, že je výjimečná, a proto mě napadlo udělat sbírku a vybrat nějaké peníze, aby se mohli rozšířit. Ale potom to přerostlo v úplně něco jiného. Už to nebyla pouhá sbírka.

Jan Venca Francke, jeden z tatínků místního školáka, se v současnosti účastní závodu na Aljašce a lidé mohou přispívat částku za každý kilometr, který zdolá.
Škola v Oknech bojuje o přežití. Rodič na Aljašce získává peníze pro její rozvoj

Takže bez nich byste to možná nedokázal…
Žena mi posílala vzkazy od dětí ze školy. Vždycky, když mě na trati postihla velká krize, pouštěl jsem si je, když k tomu byly podmínky. A byl to neskutečný motor. Když jsem viděl, jak tím děti žijí, tak to pro mě byla obrovská motivace. Skvělé také bylo, že jsem mohl motivovat i já je, k pohybu, k dobrodružství, ke skutečnému zážitku. Udělali dokonce noční stezku, kde používali treková zařízení… Ano, okenská škola pro mě byla velkou motivací.

Byly i další faktory, které vám pomohly překonat nesnáze?
Samozřejmě, byla to i zkušenost z minulých ročníků. Čím častěji to člověk jde, tím víc má zkušeností a určitý mentální nadhled. Psychika hraje obrovskou roli. Všechno se tak nějak sešlo a okenská škola na tom měla velký podíl.

Zmínil jste krizové situace. Můžete spočítat, kolik jich bylo?
Nemůžu. Nějaká vyvstala téměř každý den. Ono je to svým způsobem velmi monotónní. Kdykoliv se probudíte, víte, že vás čeká přibližně 18 hodin pochodu v těžkých podmínkách a bez přestávky. To je velmi dlouhá doba. A vstávat s vědomím, že tohle vás čeká ještě dalších například dvacet nebo i více dní, má na psychiku velký vliv.

Která moment byl nejtěžší nejtěžší?
Největší psychickou krizi jsem měl po 650 kilometrech, kdy jsem se opravdu zlomil a byl jsem rozhodnutý, že to vzdám. Naštěstí to bylo v místě, kde se nešlo jen tak zabalit a skončit. Buď bych musel jít sto kilometrů zpět do vesnice, z níž jsem odešel, nebo se posunout 150 km dopředu k řece Yukon, kde byla další vesnice, a odtamtud odletět letadlem. Neměl jsem na výběr. Nemohl jsem zůstat v divočině a plakat, že už nemůžu a že jsem psychicky zraněný.

Takže jste pokračoval dál…
Řekl jsem si ok, půjdu a prostě uvidím, třeba se něco stane. No a za ty čtyři dny, než jsem došel do té vesnice, tak jsem byl v úplně jiném mentálním stavu. Zase bylo všechno super. Strašně se to tam střídá. Jednou cítíte euforii, vychází a zapadá slunce, nefouká. To si plně užíváte. To je svým způsobem dovolená. Ale pak přijdou těžké podmínky, sněhová vánice, vítr a v tu chvíli nemůžete fyzicky ani psychicky. Okolo je jen samota, divočina. Jednou jste úplně happy a zničeno nic skoro pláčete. Výhodou je, že nemáte na výběr. Prostě musíte jít dopředu nebo zůstanete někde v divočině.

Jan Francke letos překonal Aljašku na běžkách v rámci závodu Iditarod Trail Invitational.Zdroj: Jan FranckeJaké bylo vaše setkání s losem?
Losy jsou velice nebezpeční. Jsou to obrovská zvířata. Samec může mít až 600 kilo. Je větší než kůň. V zimě jsou to pro člověka nejnebezpečnější zvířata. Je tam i hodně vlčích smeček, ale ti jsou obvykle jen zvědaví. Pozorují, stopují vás, ale málokdy si dovolí napadnout člověka. I losů je tam hodně a jsou velice teritoriální, často agresivní a útoční.

Stalo se, že zaútočili i na závodníky?
Už mnohokrát, včetně mě. Los na mě zaútočil, když jsem šel po takové úzké cestičce. Tam se velice rádi zdržují, protože se na nich neboří. Rada od místních zní, že je nejlepší počkat až odejde a nebo se vrátit a někde zabivakovat. Jenže když je zima, tak nechcete čekat dlouhou dobu. A navíc šance, že se půjde brodit někam do hlubokého sněhu, je malá. Tak jsem ho zkoušel vyplašit, docela se to dařilo, běžel směrem nahoru, ale pak se naštval, otočil se a vyběhl na mě. Zaútočil. Taky jsem se rychle otočil. Naštěstí jsem na sobě neměl lyže a už předtím jsem pokukoval, kam bych se mohl schovat. Skočil jsem do hlubokého sněhu za jeden strom, ale na cestičce jsem nechal sáně. On se jich lekl a prudce před nimi zabrzdil. Otočil se a vrátil se nazpátek na cestičku, přes níž jsem potřeboval jít. Raději jsem se vrátil dolů, šel jsem asi 20 minut a potkal další závodníky. Ti to riskli a opakovalo se to samé. Naštěstí projížděli místní na skútru, co měli srub u jezera, a hnali ho před sebou. On se tím vrátil k nám a nechtěl jít přes nás, ani přes ten skútr. Takže jsme zhruba hodinu čekali po pás zaboření ve sněhu, než než se jim ho podařilo s tím skútrem vyhnat.

Mezi oblíbené jarní houby patří smrž.
VIDEO: Smrže i májovky. Houbaři v kraji vyráží za prvními jarními úlovky

Hodinu po pás ve sněhu. To asi není moc příjemné…
Bylo mínus pětadvacet. Ale na druhou stranu hřál člověka adrenalin. Týden po nás startuje závod psích spřežení. Ten tam má obrovskou slávu a velkou historii. V podobném místě toto zvíře zaútočilo na jednoho mašéra a zranil mu psa. Mašéři s sebou mají zbraně, takže ho zastřelil a tam je pravidlo, že když někdo zastřelí jakékoliv velké zvíře, musí ho vyvrhnout. Maso se pak rozdává místním v okolí, jenže když ho špatně vyvrhne, tak se zkazí a přijde vniveč. A on ho špatně vyvrhnul. Dostal pokutu a chtěli ho i diskvalifikovat ze závodu. Nakonec dostal jen časovou penalizaci. Pravidla závodu jsou pro nás nepochopitelná. Já bych ho neměl ani čím skolit a vůbec netuším, jak bych ho měl vyvrhnout. Zvládl bych tak kapra. Je to tam trošku jiný svět.

Pokud vás los napadne, tak máte právo ho zastřelit?
Pokud vám jde o život nebo vám ohrožuje psa, tak ano. Když jsou losy zranění, zmohou být hodně agresivní. Pak útočí na všechno, co se hýbe.

Děti měli ve škole v Oknech napsáno: Když se objeví los, dělej, že jsi strom…
Přesně tak. Další rada od místních je, že los špatně vidí. Takže je nejlepší se schovat někde za strom, protože vás nevidí. A když nejsou stromy, tak musíte předstírat, že strom jste vy. Později jsem potkal ještě jednou ohromného losa, ale už jsem se neodvážil ho jakkoli plašit. Raději jsem odešel kousek do lesa a on v klidu prošel.

Starosta Radek Lípa vede Zákupy 13 let.
O bydlení v Zákupech je zájem, město chystá parcely. A pustí se i do náměstí

Jaké bylo setkání s vlky?
Jsou to zvědavá zvířata. Závodníci jsou pro ně něco netradičního a zvláště zajímavá shledávají psí spřežení. Ti psi je fascinují. Spřežení startují týden po nás a velice brzo nás dojedou, pak často vidíte čerstvé stopy od vlků. Nebo, když v noci svítíte čelovkou, tak spatříte očička jak vás sledujou nebo slyšíte jak vyjí, když mezi sebou komunikují smečky. Statisticky zaútočili na malý počet lidí. Musel by to být hodně slabý jedinec a hladová smečka. Je pravda, že slabý jedinec jsem tam byl velice často (smích), ale ale ten respekt asi mají.

Jan Francke letos překonal Aljašku na běžkách v rámci závodu Iditarod Trail Invitational.Zdroj: Jan FranckeTakže vlků jste se nebál?
Když jsem se závody začínal, tak jsem se jich bál hodně. Zaprvé se jedná o docela veliké vlky a když jste v té divočině, uprostřed noci psychicky a fyzicky na dně a teď vidíte nebo cítíte vlky, všeobecně zvířata okolo vás, tak je člověk malinký. Ale čím víc jsem těch závodů absolvoval, tím méně jsem se jich bál. Člověk z nich má respekt, ale strach jsem měl hlavně z losů.

Jel jste i v noci?
Nikdy jsem nejel celou noc, ale například do dvou, do tří do rána ano. Někdy jsem věděl, že třeba za 30 km bude srub. Takže bylo lepší jít pokračovat i v noci a dojít na ten srub, než někde bivakovat venku.

Kolik jste toho naspal?
Když jsem to počítal, tak jsem průměrně spal asi 4 hodiny za den a ono se to nastřádá. Když člověk dá spánku ještě míň, pak přijde spánková deprivace a ta dělá velké divadlo. To pak máte halucinace a člověk nerozlišuje co je reálné a co není. V kombinaci s podchlazení to může skončit špatně.

Poznáte místo na Českolipsku?
HÁDANKA z Českolipska: Poznáte vesničku v regionu na fotografiích a videu?

Jak to bylo s halucinacemi letos?
Letos jsem měl jen lehké halucinace. Dokázal jsem je rozeznat. Vlastně jsem si je i trošku užíval. Většinou přijdou v noci, když pozorujete zasněžené stromy, v nich vidíte různé tvary, jak se něco hýbe a tak. Ale člověk ví, že to je jen z únavy a ze spánkové deprivace. Ale když jsem jednou jel podobné závody na Yukonu, pouze kratší, tak tam jsem měl velice ošklivé halucinace. To jsem viděl různé příšery, zvířata a měl jsem i sluchové vjemy, dokonce jsem slyšel cinkat tramvaj, bavit se lidi. Tehdy bylo těžké je rozlišovat. Tentokrát když jsem cítil, že už jsem úplně vyřízený, tak jsem raději zabivakoval a dopřál si odpočinek a spánek, pokud to šlo. Protože v mínus 40 se moc dobře nespí.

Spal jste i venku nebo pouze ve srubech?
Srubů tam zase tolik není, takže jsem půlku času spal venku a půlku na srubech. Na pobřeží už jsou vesnice původních obyvatel. Inuité mají všude školu a poštu, i když je to vesnice o padesáti obyvatelích. V největší žije zhruba 250 obyvatel. Lidé tam o závodě vědí a je to pro ně pozdvižení. Takže nás velice často nechali přespat například ve škole. A když jsme přišli třeba v půlnoci, našli jsme na dveřích telefon na ředitele. Domorodci měli rovněž GPS tracker a sledovali náš pohyb. Párkrát se mi stalo, že mě uvítali už před vesnicí a byli velmi milí a pohostinní.

Venku jste spal ve stanu?
Ano, v dnešní době ultralehkých materiálů to zase taková zátěž není. Jsou tam závodníci, kteří jenom bivakují na sněhu. Pro mě je ten stan domečkem, který evokuje falešný pocit bezpečí. Máte okolo sebe i něco, co vás chrání proti větru.

Můžete si v něm přitopit?
Malinko. Tohle je malý expediční stan. V něm bych úplně netopil, protože je nízký. Je nebezpečí, že chytne což se mi při jiném závodě málem stalo. Nejhorší ale je, že jak člověk dýchá a odpařuje se z něj voda, a do toho mrzne, tak se ráno probudí a má nad sebou námrazu na stanu, na spacáku. Všechno je zmrzlý. Boty jsou jak kámen. Takže nejhorší část za celých 24 hodin je ráno vstát a začít se hýbat, obout si boty.

Praktické workshopy probíhají ve společnostech Festool a Krofian.
FOTO, VIDEO: Škola a průmysl v České Lípě: Žáci se učí řemeslo přímo ve firmách

Jaké jsou podmínky ve srubech?
Je to lepší. Většinou tam bývají kamna, takže si zatopíte. A plus je už jen to, že se jedná o dřevěnou stavbu. I když byly i sruby, kde nešlo zatopit, tak je to lepší než stan. Člověk se vyhnul té námraze a měl větší prostor. Zkrátka jakákoliv masivnější střecha nad hlavou byla dobrá.

Co jste jedl a pil?
Převážně co nejvíc tučná a kalorická jídla, abych nemusel jíst moc, ačkoliv hlad jsem měl pořád. Takže sýr, oříšky, nějaké sušené maso, salám a pro změnu chutí, protože se tím člověk přejí, něco sladkého. A samozřejmě sušenou stravu, ta se pouze zalije horkou vodou. Měl jsem jeden dva pytlíčky na den. Vodu si rozpouštíte ze sněhu, což je docela dlouhý proces. Já jsem táhl necelé 3 litry a rozpustit sníh, abyste měli 3 litry vody trvá minimálně hodinu. Ve srubu je to samozřejmě snadné.

Vodu z řeky jste nezkoušel?
I vodu z řeky je potřeba převařit. Mnohokrát se stalo závodníkům, že šli kolem řeky a nabrali si vodu, neuvařili ji a měli žaludeční problémy. Sníh je o něco lepší, počet bakterií je mnohem menší. Samozřejmě čím déle leží, tím je riziko větší. Já jsem vždycky sbíral čerstvý sníh. Málokdy jsem měl vodu úplně převařenou, ale vyšlo to bez jakýchkoliv problémů.

Zásoby jídla jste doplňoval průběžně?
Ve vesnicích je vždy pošta. Takže jsem si před závodem naposílal balíčky s jídlem právě tam. Dvakrát se stalo, že balíček tam nedorazil. Ale výhoda je, že takto postupují všichni závodníci. Já jsem například věděl, že nějaký Steve to vzdal, takže jsem mohl otevřít jeho balíček s jídlem.

ZŠ a ZUŠ v Jablonném v Podještědí se zapojila se do projektu Světová škola a na středu 24. dubna chystá akci Sportuj pro Afriku.
Školáci z Jablonného budou sportovat pro Afriku. Přidat se může každý

To je v regulích závodu?
Ano. Jídla pak bylo velké množství, protože startovalo 38 závodníků a polovina nedokončila.

Jan Venca Francke, jeden z tatínků místního školáka, se v současnosti účastní závodu na Aljašce a lidé mohou přispívat částku za každý kilometr, který zdolá.Zdroj: Petra FranckeByl tím nejhezčím zážitkem dojezd do cíle?
Člověk čeká, že když dokončí po pětadvaceti dnech takhle intenzivní cestu, tak na něj padne spousta euforií. Je pravda, že poslední den, když jsem věděl, že už dokončím, tak mi cestou docházelo, co se se mi povedlo a měl jsem silné chvilky. Vběhly mi i slzy do očí. Ale když jsem došel do cíle, tak vůbec nic. Neměl jsem žádnou emoci radosti. Najednou mi vypnula hlava. Už věděla, že nemusím nikam táhnout ty sáňky.

A ten nejhezčí okamžik byl tedy který?
Byl jsem hodně unavený. Tři hodiny ráno a na řece Yukon byly nádherné hvězdy. Není tam žádné světelné znečištění a vidíte trojnásobek hvězd než tady. Byla úplně nádherná čistá hvězdná obloha a do toho začala krásná polární záře. Když tam stojíte pod takovouhle scénou a polární záře tančí po obloze, k tomu úžasné ticho, protože sníh absorbuje velice dobře hluk… Ten okamžik byl nádherný.

Euforie ještě nepřišla?
Radost byla, ale čekal jsem to větší. Myslím, že to může být obrana hlavy. Dejme tomu v 80 procentech případů zažíváte nepěkné situace a vlastně se vám to vůbec nelíbí. A když to skončí, tak hlava zavře bránu. Velice málo jsem se k závodu vracel. Až nyní, když jsem začal zpracovávat fotky a videa, se k němu vracím a vybavují se mi vzpomínky a pocity. Ale než jsem se vrátil do Čech, tak na něj vůbec nevzpomínal. Nepřišlo ani uvědomění si, že jsem ujel 1600 km. Nic. Možná časem.

Praktické workshopy probíhají ve společnostech Festool a Krofian.
FOTO, VIDEO: Škola a průmysl v České Lípě: Žáci se učí řemeslo přímo ve firmách

Jak vás napadlo jít na takto těžký závod?
Zažíváte tam víc nepěkných stavů než těch příjemných, ale myslím si, že to jsou právě ty krize, které překonáte. Pak přichází ta euforie v tom, že je člověk překonal. Špatné počasí vždycky skončí, každá bouřka se přežene, každý vítr přestane a většinou následuje něco příjemného. Takže možná to uspokojení z faktu, že člověk dokázal překonat diskomfort, se pořád opakuje. Z našeho pohledu je zvláštní, že se člověk se vrací a znovu vyhledává utrpení. Ale je to spíše radost z toho, že dokáže překonat sám sebe.

Jsou i další důvody proč se vracet?
Aljaška, divočina, to je něco neuvěřitelného. Když jste tam, stojíte uprostřed ničeho a víte, že stovky kilometrů okolo jste jenom vy a dalších pár závodníků. Nebo vidět polární záři, západy, východy slunce, to je krásné. Svým způsobem je to vlastně mentální dovolená, protože tady řešíme práci, rodinu a děti. Člověk má neustále nějaké vjemy, ale tam řešíte jen to, abyste se pohybovala dopředu, abyste neměla hlad, žízeň, aby vám nebyla zima. A nic jiného. Žití se smrskne jenom na animální potřeby. Je to i trochu návykové a nemusí to být jen Aljaška, občas stačí i Česko.

Jak jste se dozvěděl o tomto závodu?
Bylo to z knížky od Honzy Kopky Ve spárech Aljašky, který tento závod absolvoval před mnoha lety jako jeden z prvních Čechů. Navíc ho znám, protože pocházíme ze stejného města, z Jablonce nad Nisou. Tam jsem se o něm poprvé dozvěděl. Mohlo mi být tak 17. Ale už od mala mě bavilo číst o polárních výpravách, takže má cesta byla přirozená.

Splněný dětský sen?
Přesně tak je to. Teď už to asi bude doživotní plnění dětských snů, které přechází v dospělácké sny.