Ač pocházel ze šlechtické německy hovořící rodiny, do konce života si zachoval plynulou češtinu. 

„Páter Angelus měl takové milé, přátelské a hladící oči. Když se na člověka díval, měla jsem pocit pohody, porozumění, souznění. Byl neustále vstřícný a přátelský a bylo vidět, že do Doks jezdí rád,“ vzpomíná historička a kronikářka z Doks Renata Mauserová na duchovního, který také vykonával dvojjazyčné bohoslužby v kostele v Doksech.

Angelus od raných 90. let inicioval kulturní výměnu mezi studenty klášterního gymnázia v Ettalu v Německu a gymnázia v České Lípě. Nikdy se nepřestal zajímat o dění v Doksech, sledoval místní zpravodaj a zajímavé články překládal do němčiny pro své soukmenovce, sudetské Němce. Byl současně jedním z organizátorů setkávání rodáků v Doksech. 

Renata Mauserová znala pátera osobně. „U šlechty je typické, že tíhnou k místu, kde má rod své kořeny, kde se vyvíjel, rozrůstal, i když se potom jeho členové rozběhnou po celé Evropě, nepřestanou se vracet ke svým kořenům. Dokazuje to i pohřeb jeho bratra Arnošta, který se na dokském zámku v roce 1925 narodil a přál si být zde také pochován. I když byli odsunuti, stále cítili, že doma jsou tady,“ vysvětluje a dodává, že po poválečném odsunu Němců byla cítit křivda na obou stranách, ale páter se snažil o vzájemné pochopení a porozumění. 

„Chtěl, abychom se vzájemně poznali, pochopili, protože se na tyto události nedá a ani nemůže zapomenout. Chtěl, abychom šli dál, abychom navázali přátelství, smíření, abychom budovali mosty vzájemného pochopení, ale přitom měli tyto události stále na paměti,“ upřesňuje historička. 

Ze setkávání se sudetskými Němci nabyla dojmu, že se do Doks jezdí spíše jen podívat, zavzpomínat. O majetky nestojí a mladá generace je doma v Německu tam, kde vyrostla. 

Zámek v Zahrádkách.
Kraj chce jednat s univerzitou o zámku v Zahrádkách. Využití pro něj zatím nemá

Na jaře 1945 se rodina Valdštejnů kvůli postupu vojsk a osvobození Československa přesunula do Plzně, poté do Horšovského Týna a následně do Bavorska. V Ettalu, německé město ležící nedaleko Garmisch-Partenkirchenu, páter navštěvoval se svým bratrancem Ferdinandem Kinským benediktinské gymnázium. Město se mu už stalo osudným. V roce 1951 zde vstoupil do noviciátu a přijal řeholní jméno Angelus. Poté studoval v Římě a Mnichově a v roce 1956 byl vysvěcen na kněze. 

Celý život působil ve škole v Ettalu, nejprve jako ředitel internátu, učitel a později i jako ředitel. Stal se členem sdružení Ackermann-Gemeinde a Spolku Adalberta Stiftera. Ale nikdy nepřestal být v úzkém kontaktu s církví v Československu. 

Po roce 1989 navázal spolupráci s gymnáziem v České Lípě a drobnými střípky usiloval o vzájemné porozumění a navázání dobrých vztahů. Seznamoval studenty s českou i německou literaturou. Ty německé s českou literaturou i z našeho pohraničí, a to konkrétně s Karlem Hynkem Máchou.

Českolipsko dostalo o Štědrém dnu nepříjemný dáreček. Lidi žijící poblíž vodních toků zasáhly povodně.
Zaplavení lidé se bojí, co přijde na jaře. Už teď měli s vodou plné ruce práce

„Požádal mě, abych provedla jeho a českolipské studenty po Doksech po stopách básníkových. Vytvořila se tak českoněmecká skupina. Navštívili jsme v Doksech místa spjatá s K. H. Máchou. Páter Angelus studentům povídal o Máchovi ze svého úhlu pohledu, a nakonec došlo k tomu, že jsme tam společně recitovali v češtině i v němčině Máj. Bylo to velice emotivní,“ vzpomíná Mauserová a vysvětluje, že jí spolu s ostatními rodáky velmi pomohl zmapovat tehdejší život v Doksech. 

Páter Angelus svými vzpomínkami na život na zámku pomohl i při projektování prohlídkového okruhu, který je věnován Valdštejnům, tedy jeho rodu. 

Německý duchovní také vykonával dvojjazyčné bohoslužby v kostele v Doksech například o Dokské pouti nebo při městských slavnostech. Ty vždy začínaly bohoslužbou a pak se přešlo na světskou část. Martin Prokeš, který se nechal páterem Angelusem Waldsteinem a Leo Dvořáčkem pokřtít, vzpomíná: „Navštívil jsem ho v Německu v klášteře, kde žil a působil. Setkání s ním patří mezi nezapomenutelné zážitky. Páter Angelus byl velmi skromný, vždy toužil po informacích o tom, co je v jeho milovaných Čechách nového. Přestože prožil mládí plné traumatu z odsunu z milované vlasti, vždy se velmi snažil o navazování nových česko-německých přátelství.“ 

V roce 1995 převzal páter z rukou prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy o smíření vztahů mezi Čechy a Němci. V roce 2003 mu byla v Českých Budějovicích Nadací Adalberta Stiftera udělena Umělecká cena česko-německého porozumění.

Pohřeb proběhne 4. 1. v bazilice benediktinského kláštera v německém Ettalu.