Do Poslova mlýna se zdravotně postižení se svými psy sjíždějí každoročně. „Znovu si tu s instruktory procvičí povely, protože někteří za rok, kdy jsou s pejskem sami, trošku poleví, a tak je potřeba výcvik dotáhnout. Kromě toho si tu popovídají s ostatními a zrekreují se,“ říká Irena Bartoňová ze společnosti Helppes Praha.
Než pejsek přijde do domácnosti, musí projít výcvikem. Tím se zabývají pracovníci občanského sdružení Helppes - Centrum výcviku psů pro postižené. Připravují zde vodicí psy pro zrakově postižené, asistenční psy pro vozíčkáře, sluchově postižené, pro kombinované handicapy a pro dětské klienty.
„Člověku s handicapem pomáhají začlenit se do společnosti. Psi skládají speciální zkoušku, která je vždy uzpůsobená pro konkrétního člověka podle toho, co od pejska potřebuje, aby mohl samostatně fungovat v životě,“ vysvětluje Irena Bartoňová.

Psi jsou vycvičení přesně podle požadavků tělesně postiženého. Někdy mají i kombinované vady, a tak je potřeba naučit psího pomocníka přesně tomu, co nemocný potřebuje. Například u některého z vozíčkářů stačí, aby pes podal věc ze země do ruky, u jiného musí vyskočit předními tlapkami až na klín, protože jeho pán je méně pohyblivý. Lidé, kteří mají postižení řeči, mají psa, který rozumí jejich způsobu mluvy.
Psi pomáhají se svlékáním, podávají věci, které upadnou. Musí umět podat i zabalené jídlo, aniž by potrhali obal nebo aby ho snědli sami. Jednou z nejtěžších věcí je podávání kovových předmětů, jako jsou třeba klíče.
„Někdy lidé říkají, že asistenční psi jsou chudáci, protože stále pracují. Ale je to jinak. Pro pejska je pomoc hrou a navíc mají tu výhodu, že mohou být stále se svým pánem,“ usmívá se Irena Bartoňová.

„Trenéři se u pejska střídají, protože pak si lépe zvykne na klienta. Je důležité, aby člověk dokázal odhadnout, kdy je pes unavený, a výcvik zkrátit,“ říká trenérka Jana Brožová a předvádí, jak probíhá výcvik. „Trenér musí být trpělivý a důležité je vždy úkol dokončit.“ Sžívání člověka s asistenčním psem trvá kolem půl roku. „Učíme psy určitým povelům - upadlo, podej, hledej. Stává se, že po nějakém čase se změní, pán s pejskem si vytvoří vlastní jazyk a fungují bez problému,“ dělí se o zkušenosti trenérka.
Někteří pejsi jsou zároveň canisterapeuty. Například tělesně postižené Terezce na vozíčku pomáhá Jim. Terezka leží a je opřená o Jima, který se v tu chvíli ani nepohne. Svým teplem prohřívá Terezce svaly, uvolňuje tak jejich napětí a zmírňuje bolest. „Pro Terezku je soužití se psem také velká motivace, protože už jenom dát mu odměnu je pro ni námaha. Má radost, když se to podaří,“ komentuje Jana Brožová.
Také ostatní klienti potvrzují, že setkání v Poslově mlýně má pro ně velký význam, a každoročně se těší na další.