Všech osm libereckých hřbitovů se v uplynulých dnech rozzářilo stovkami svíček. A nejen ty. Ještě i pozdě večer bylo na řadě míst vidět zástupy lidí. Ti proudili k poslednímu místu svých blízkých, aby tu zapálili svíčku, položili květinu a vzpomínkou poděkovali za společné chvíle.

„Na hřbitov chodím v předvečer Dušiček pokaždé. Je to zvláštní čas, kdy mám pocit, že jsem si s rodiči blíž než v jiné dny, kdy sem nosím květiny. Myslím, že tento večer má v sobě něco mystického,“ říká Alena Pěnkavová z Jablonce nad Nisou.

„Úcta k zemřelým je vlastně trvalý vztah propojený vírou. Lidé navštěvují hroby svých blízkých a často i k mrtvému promlouvají. Podvědomě připouštějí, že jejich drahý nezemřel, ale žije někde jinde, vidí ho a slyší,“ přiblížil tradici katolický duchovní Miloš Raban. Svíčka a její zapálení má rovněž svou symboliku. V křesťanské tradici je světlo a oheň symbolem věčného života. Například Židé pokládali na hrob kamínky jako symbol věčného domu.

Už kdysi dávno ve starém Římě

Zvyk uctívání památky zesnulých navazuje na předkřesťanské tradice. Církev sice od nepaměti konala modlitby a obětovala za zesnulé, ale už na přelomu tisíciletí roku 998 zavedl tento zvyk v druhý listopadový den benediktýnský opat Odillo z Cluny a zvyk se rychle rozšířil po všech křesťanských zemích. Od té doby se v 18 evropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček.

Svátek Všech svatých vychází z doložené historické události, jíž bylo vysvěcení Pantheonu v Římě v roce 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů. Svátek Všech svatých je tak vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli. Dušičky (duše v očistci) jsou rovněž katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé.

V římskokatolickém kalendáři najdeme u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Protestanti tento den označují jako Památka zesnulých. Tento pojem vešel i do kalendáře veskrze ateistického.

Americké Dušičky jako koleda

Dušičky slaví každý po svém. Zatímco ve střední Evropě mají klidný průběh, v anglosaských zemích a především v Americe si lidé na tento den pečlivě připravují pestrobarevné kostýmy na slavnostní veselice, vydlabávají dýně, které mají strašit…

„Na hroby svých blízkých chodí jistě taky, v obchodech však spíš než dušičkové věnce koupíte strašidelné rekvizity a kostýmy, které pečlivě vymýšlejí dlouhé týdny malí i velcí. Ti malí pak chodí dům o domu (také v náležitě strašidelně vyzdobených a hlavně blikajících kostýmech) se svým nesmělým „Trick or treat“ a koledují sladkosti. Velcí se ve svých dokonalých kostýmech chystají na dlouho očekávané Halloween party. Tak trochu to připomíná naše Velikonoce.

„Specializované obchody se „strašidelným zbožím“ si v této době rozhodně přijdou na své. Koupíte tu vše od nezbytné blikající dýně, která nesmí chybět v žádné domácnosti, až po uříznutou ruku, věru věrně vyvedenou,“ popisuje Hana Hlinovská, která ve Spojených státech prožila sedm let.

Irské dýně a sladké lebky z Mexika

Vydlabávané dýně ale nejsou americkým vynálezem. Za velkou louži je tam přivezli Evropané. Pravděpodobně Irové. Dušičky i Halloween mají totiž společného jmenovatele – keltský svátek Samhain. Ten se slavil 1. listopadu a znamenal v doslovném překladu „Konec léta“. V té době, kdy definitivně končí teplá, životadárná část roku a nastává mrazivá zima, se symbolicky prolínal svět živých a mrtvých.

Duchové podle keltských mýtů vycházeli z hrobů, aby se potkali i s živými. Někteří, aby lidem pomáhali, jiní, aby škodili. „Staří Keltové si na sebe navlékali masky, aby je duchové nepoznali a nemohli jim ublížit. Ohně měly duším zemřelých svítit na cestu do světa,“ říká specialista na problematiku Stanislav Drahný.

Ještě svérázněji ale přistupují k Dušičkám v Mexiku. „Byl jsem tam před lety právě v době Dušiček a to, co jsem tam viděl, mě nejprve šokovalo, a zároveň i nadchlo. Mexičané místo obvyklých věnců a květin přinášejí nebožtíkům oblíbené jídlo, alkohol, cigarety. Je to doslova jeden velký mejdan. Lidé na své příbuzné vzpomínají, ale přitom to není tryzna,“ vyprávěl o své návštěvě mexických Dušiček Lumír Schwarz z Jablonce nad Nisou. Jako důkaz si schovává sladkost ve tvaru lebky, jaké se v době Dušiček pečou po celém Mexiku.

Kde se vzaly

Svátek Dušiček zavedl v roce 998 svatý Odilo, benediktinský opat z francouzského města Cluny. Svátek se záhy rozšířil i mimo benediktinské kláštery a od 14. století ho přijali i v Římě. V Aragonii začali kněží celebrovat v ten den tři mše svaté za zemřelé. Papež Benedikt XIV. tento zvyk v roce 1748 potvrdil a rozšířil jej pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V roce 1915 se Dušičky připomínaly v celé katolické církvi.