Právě zde vznikaly prvotřídní lustry prodávané do paláců, oper, kostelů, luxusních hotelů celého světa. Z kdysi výstavní lustrárny, kterou ještě za socialistické éry využíval a pak v roce 1972 opustil tehdejší národní podnik Lustry (dnes Preciosa) zbyl nebezpečný až strašidelný areál. Vše z něj je buď zničeno, nebo v dezolátním stavu. Část průmyslového areálu pohlcuje náletová vegetace. Varování před vstupem nenajdete. I když budovy jsou prakticky již bez zastřešení, bez oken, s propadlými stropy, kde se mnohé stěny hroutí. Malérem hrozí trčící traverzy, dráty, plechy, místnosti zaneřádil odpad všeho druhu i doupata bezdomovců.

Příběhy opuštěných budov.Příběhy opuštěných budov.Zdroj: Deník„Pryč je naše mladí a vzpomínky, byla to krásna továrna,“ posteskla si pamětnice Miluše Brázdová. Přidal se i Zdeněk Vávra, který tam kdysi jako učeň chodil na brigádu. „Tam jsem si poprvé vydělal penízky na magnetofon B 52. Je to smutné, jak vše co bylo pěkné pomalu, ale jistě mizí.“

Hlavní železobetonová budova s cihelnými vyzdívkami a secesní výzdobou byla dokladem doby, v které se průmyslová funkce objektu snoubila s kvalitní architekturou. Na ní se podepsalo kromě zanedbané průběžné údržbě předchozích vlastníků, také rozkrádání, spekulativní zájmy a střídání majitelů.

Současná podoba nádraží Vyšehrad
V Česku chátrají nádraží i továrny. Deník mapuje opuštěné stavby

V různých letech spřádané plány, vize o využití evropských či krajských peněz na její záchranu a nové využití zapadly. Město, kterému památka nepatřila a nepatří si před desítkou let na tak obří projekt netrouflo, i když budovy byly ještě v nesrovnatelně lepším stavu.

Letos 22. června, kdy objektu zasadil další z ran požár, nemovitost o velikosti 6 622 metrů čtverečních stále nabízel realitní makléř z Prahy ke koupi za cenu pozemku.

„Hodně emocí muselo odejít, než jsem se odhodlala to vidět. Eliáška přišla o svou charakteristickou střechu. O dvě ikonické věžičky a kus nádherného průčelí včetně části nápisu Elias Palme. Je strašně zvláštní, že to vypadá -soudě laickým okem- jako by požár vznikl přesně pod střední částí krovu. Tou nejnáchylnější,“ napsala po požáru z 22. června letošního roku na sociální síti architektka Tereza Šváchová.

Jak dodala, dům musí nyní projít důsledným prozkoumáním odborníků. „Nelze vynášet rychlé soudy. Na první pohled je ale zřejmé, že budova stále stojí. Ještě o něco méně důstojněji a o něco více smutněji. O to důležitější je nyní apelovat a zdůrazňovat křehkost celé situace. Eliáška je stále kulturní památkou a i přes všechen důraz kladený na všeobecné bezpečí ji nelze jen tak odepsat a strhnout,“ mínila architektka Šváchová.

Až pořádek a klid. Pár hodin po požáru ani nejsou znát u někdejší slavné továrny na luxusní lustry v Kamenickém Šenově stopy po zásahu šesti jednotek hasičů.
Požár jen prohloubil zkázu věhlasné Eliášky. Vyšetřování jeho vzniku pokračuje

Právě ona, před několika lety věnovala velké úsilí propagaci záchrany objektů. Přišla s projektem „Skleněného domu“, který by jedinečnou památku přeměnil v unikátní muzeum lustrů s velkorysým zázemím.

Obnova by vyžadovala stovky milionů korun. Vzhledem k tomu a stále horšímu stavu nemovitosti už spousta lidí obratu k lepšímu nevěří. Jak již dříve pro Deník uvedl zastupitel a bývalý starosta města Michal Třešňák, financování jakéhokoliv záměru záchrany takto rozsáhlého objektu je velice komplikované, protože majitelem není stát, kraj, ani město či další významný partner pro eventuální dotační tituly. „Umím si jen představit úpravu celého prostoru tak, aby zde vzniklo místo odkazující na třísetletou tradici výroby osvětlovadel v Kamenickém Šenově,“ sdělil ještě před posledním požárem Třešňák.

Firma Elias Palme vyráběla v Kamenickém Šenově (Steinschönau) lustry od roku 1849. Založil ji místní rodák Elias Palme (1827–1893), objekty „Eliášky“ postavil stavitel Adolf Richter za šest měsíců.

Provoz v nich začal 1. listopadu 1905. Komplex zahrnoval brusírny a kulírny i slévárnu, soustružnu, pasírnu, lakovnu a galvanickou laboratoř. K pohonu strojů sloužila parní kotelna a strojovna ve dvoře. Ty nejluxusnější zde vyrobené lustry osvětlovaly například milánskou operu La Scala nebo operní dům Teatro dell’Opera v Římě. Po II. světové válce zde pokračovala výroba až do roku 1972. Pak ji přestal národní podnik Lustry využívat a sloužila jen jako sklady. Objekt byl roku 2007 prohlášen kulturní památkou.

Areál továrny někdejší firmy Elias Palme v Kamenickém Šenově. Tato dávná chlouba sklářského města dnes „žaluje“ na zpronevěřený odkaz předků..Zdroj: Deník/Petr PokornýTovárny firmy Elias Palme (lidově Eliáška)

Kde stojí: Město Kamenický Šenov, Lustrárenská ulice a ul. Eliase Palme

GPS lokace: 50.7732053N, 14.4681297E

Kdy a kým postavena: 1905, stavitelem Adolf Richter, investorem Elias Palme & Co.

Kdy a jakou zažila největší slávu: 1905 – 1939, zde vyrobené lustry osvětlovaly například milánskou operu La Scala, Teatro dell’Opera v Římě, nebo Hotel Waldorf Astoria v New Yorku ad.

Odkdy a proč chátrá: Od roku 1972, kdy zde skončila výroba. Střídání majitelů po roce 1989. Poslední požár v ruinách byl 22. 6. 2023