Miroslava Jiráska asi neznáte. Ani já ho neznal. Nenápadný šestasedmdesátiletý muž se naší redakci ozval sám, když vyšlo několik článků o Ještědu. Jen tak mimochodem na sebe prozradil, že je jedním z posledních žijících lidí, kteří horský vysílač a hotel stavěli. Od roku 1967 do slavnostního otevření v roce 1973 zde byl prakticky denně. Jako pracovník kanceláře generálního dodavatele, kterým byly Pozemní stavby Liberec, měl Jirásek na starosti subdodavatele pro stavbu, vzduchotechniku, topení a strojírenské části.

Jaké vůbec tehdy bylo o Ještědu povědomí? Tušili jste už v počátcích stavby, že půjde o mimořádnou budovu?

Kdybych tvrdil, že jsme to tenkrát věděli, lhal bych. Teprve později v průběhu stavby jsme zjišťovali, jaké zajímavé věci tam vznikají. Ale to je zásluha architekta Hubáčka.

Na něj se chci také zeptat. On vlastně nedodržel podmínky té soutěže, neboť Ještěd plnil funkci vysílače i hotelu v jednom, zadání znělo jinak. Dnes by byl vyřazen. Čím to, že tak zapůsobil?

Když se dělal výběr na stavbu Ještědu, tak komise byla složená převážně z architektů, kteří rovněž dávali jednotlivé návrhy. A Hubáček to vyhrál proto, že jeho konkurenti uznali, že jeho projekt je ze všech návrhů nejlepší. Shodli se na tom.

Dobrá, ale musel přece kolem sebe mít nějakou auru, pouhý nápad přece lidi nepřesvědčí…

Hubáček byl známý tím, že kolem sebe soustředil pokrokově myslící lidi. Ať už techniky, architekty, stavitele a projektanty. Jeho jméno už tehdy něco znamenalo. A uvědomte si, že doba tvrdého socialismu byla krapánek uvolněnější. To všechno sehrálo roli.

Byl prý velký pedant…

Ano, byl. Neuznával žádné kličky dodavatelů. Oni si třeba chtěli tu a tam něco ulehčit. Spolupráce s ním byla velmi tvrdá. Neustupoval v ničem.

Házeli vám tehdy klacky pod nohy, protože nestavíte kravíny a masokombináty, ale nějaký Ještěd?

(smích) Pro Pozemní stavby Liberec byla hlavní náplň stavba bytů, to je pravda. A tohle bylo něco atypického. V té době byl ale na radnici nějaký Zikeš. On byl vzdělaný a měl rozum. Šel té stavbě naproti. Ředitel Pozemních staveb Rudolf Šik byl také ambiciózní člověk. Proto u něj měl Hubáček docela otevřené dveře. Samozřejmě existovali lidé - zejména mezi staviteli - kteří nám chtěli házet klacky pod nohy. Kvůli nim se dokončení stavby tak dlouho táhlo.

Věřili jste vůbec, že Ještěd dokončíte? Přeci jen, trvalo to dlouhých 7 let…

Musíte počítat, že se tam dělalo 6 měsíců v roce. V zimě se nedalo vůbec stavět. Až v říjnu 1967 se stavba vytápěla a mohlo se dělat uvnitř, ale počasí všechno brzdilo. Naštěstí pro režim to nebyla prioritní stavba, takže se to vždycky nějak popohnalo. Náš ředitel měl dlouhé prsty a držel nad stavbou chlupatou ruku, jak ten tlak zdola nazýval sám Hubáček.

Řešily se nějaké problémy, se kterými jste nepočítali?

Těch bylo hodně. Problémem byl třeba to, že plášť z umělé hmoty nad čtvrtým patrem nešlo nějak rozumně uchytit, protože v něm nesměl být žádný kovový předmět. Původně měli cosi dodat Italové, ale to bylo moc drahé. Češi si ale poradili. Dovnitř se napnula lana, která byla předepjata na 5,2 metráku, ta drží plášť pohromadě. Počítalo se s tím, že životnost pláště je 20 let a že pak budou lepší technologie, které umožní lepší řešení. A vidíte, ono to vydrželo do dneška. Zaplaťpánbu!

Na Ještědu dost fouká. Jak se v takových podmínkách pracuje?

V zimě to bylo krušné. Od půlky října, kdy napadl první sníh. Měli jsme kolikrát i problém dostat se na stavbu. Pak se koupila fréza na sníh, která nám vždycky uvolnila cestu. Někdy ale třeba až v 9 hodin ráno.

A bránil vítr a mráz něčemu na stavbě?

Když se osadil nahoře válcovitý tubus z umělé hmoty, kam přišlo radiokomunikační zařízení, přiběhli chlapi ze stavby a křičeli: „Hejbe se vám Ještěd!“ Vršek se kymácel ze strany na stranu, ale nikoliv větrem, ale vlivem laminárního obtékání vzduchu. To jsme tenkrát ale ještě nevěděli. Přijel Hubáček se statikem, lámali si nad tím hlavu. My jsme mezitím vlezli na vršek a vždycky jsme se hýbali jako na houpačce proti výkyvu věže. A na základě této myšlenky tam pak nainstalovali kyvadlo, které kmity špičky Ještědu vyrovnávalo.

Takže jste vlastně stál u zrodu myšlenky instalovat tam kyvadlo.

Tenkrát se řešilo, jak to dělají v cizině. Někde používali kládu na laně, ta bouchala do pláště a tím zastavovala hýbání. To se nám nezdálo vhodné. Jinde to řešili hydraulicky, ale to by pro nás bylo drahé. Neměli jsme devizy. Nakonec se vymyslela několikatunová koule, která je nahoře zavěšená na třech pérech. Ta koule se usadila na vršek a celé závaží se vlastně vychyluje z osy přesně opačně než věž a tím to kmitání zastavuje. Celá věž se ale díky těm pérům mírně chvěje. Toho si ovšem člověk nemůže všimnout.

Prý jste při stavbě zažili malý výbuch?

Byly tam železobetonové nádrže na naftu. Uvnitř je umístěno hasicí zařízení, které v případě zahoření nafty šlo spustit ze stavby. Vypustilo by do nádrží hasicí pěnu. Vyprojektovalo se to tak, že betonové víko na nádrži bylo zúžené a v případě exploze by se nadzvedlo a neroztrhalo by to celou stavbu. A bohužel jsme to při stavbě nechtěně otestovali.

Skutečně? Co se přesně stalo?

Zkrátka někdo spustil to hašení, aniž tam byl požár. V nádrži vznikl přetlak, bouchlo to, deska se zlomila. Seděli jsme v kanceláři stavbyvedoucího a v tu chvíli se s námi celá dřevěná chatka nadzvedla. Prý v tom měl prsty jeden dělník, který byl ale členem KSČ, takže se ta věc potom ututlala a připisovalo se to technické závadě. No ale aspoň víme, že to bylo dobře naprojektované.

Zažili jste také nějaké humorné okamžiky?

Asi tři neděle před otevřením měl dorazit z Rumburku koberec, který nechali obarvit v Holandsku a který měl přijít do foyer. Sám Hubáček si ho objednal.

Když koberec přišel, s hrůzou jsme zjistili, že je brčálově zelený. Všichni si dělali legraci, že Hubáček tam bude jako vodník Česílko. No a protože tehdejšímu prezidentovi Husákovi se přezdívalo Brčák, tak jsme to nechtěli riskovat a rychle se objednal koberec jiný.

Jistě jste slyšel o tom, že většina vybavení hotelu, která byla navržena speciálně pro Ještěd, se za ta léta „záhadně ztratila“.

To já vím, dokonce jeden z tehdejších šéfů restaurace v Ještědu má v Liberci pěknou vilu, ve které má úplně ten samý mramor, který byl uvnitř použitý (smích). A myslím, že má i nějaké židle z restaurace.

Byl jste se na Ještědu vůbec podívat někdy v poslední době?

Tak jako Hubáček, ani já jsem tam jeden čas hodně dlouhou dobu vůbec nechodil. No a nedávno, asi po 20 letech, jsem tam šel s vnukem, aby viděl, kde jeho děda pracoval. A že v Čechách se dá postavit pěkný barák (smích).

No a jaké pocity převládaly?

Trošku smutek. To víte, je to hodně zdevastované. Taky už to bude 40 let, co jsme Ještěd stavěli. A já teď někde četl, že rekonstrukce by přišla na 400 milionů korun. To je opravdu hodně, obzvlášť když vezmete, že rozpočet na jeho stavbu byl 21,5 milionu korun. Tak mi ty počty prostě moc nesedí (smích).