Tiše a ve spánku, těsně před svými 99. narozeninami zemřel Vlastimil Pospíchal. Sklářská legenda z Nového Boru. Jeho život, naplněný tvůrčí, pedagogickou i výzkumnou prací byl jedno veliké dobrodružství. Ovládal pět světových jazyků a získal sedm patentů z oblasti sklářské technologie.V posledních letech žil střídavě v Novém Boru a na Malé Skále a stále se aktivně zajímal o dění ve sklářství.

„Zrovna jsme se chystali k návštěvě u něj, abychom mu gratulovali k narozeninám. Bohužel, smutná zpráva přišla dříve. Bor přišel o vynikajícího sklářského odborníka, pedagoga, i umělce,“ řekl novoborský starosta Jaromír Dvořák. Pospíchala si vážil pro jeho milou povahu, empatii, lásku k městu i české vlasti. Podle starosty, ze všech svých profesí a talentů byl Vlastimil Pospíchal vždy nejvíce pedagogem. Výuce odborných sklářských předmětů a technickým experimentům zasvětil svůj život. „Jeho všestrannost a jazykové nadání mu umožnily získat zajímavé životní zkušenosti, ale byly také velkým přínosem pro borskou sklářskou školu.“ zdůraznil Dvořák.

O českém skle přednášel v Kanadě a Tunisu. Pro vyučování sklářské technologie sepsal učebnice, které do té doby neexistovaly. „Jeho poctivost, odbornost, společné exkurze do skláren i dílenská cvičení pro mne a spolužáky zůstanou nezapomenutelné,“ litoval skonu svého někdejšího učitele Miroslav Hammer z Nového Boru, ten se věnuje i místní historii a tak popsal převratné momenty života svého profesora, který se narodil 11. srpna 1921 v Chotovicích u Nového Boru.

„U otce se vyučil brusičem skla. Od roku 1935 navštěvoval Německou státní odbornou školu pro průmysl sklářský v Boru,“ uvedl Hammer. Po okupaci pohraničí 1. 10. 1938 musel Pospíchal opustit 4. ročník a celá rodina zamířila do Belgie. Tam pracoval společně s otcem u bruselské firmy jako rytec a brusič skla. Také přicházel se svými výtvarnými návrhy, za tyto práce obdržel v roce 1943 vládní vyznamenání.

Chtěl bojovat s nacisty

V roce 1940 odjel do Francie, kde se přihlásil do československé zahraniční armády. Francouzský vojenský vlak, ve kterém jel do výcvikového tábora v Agde, byl nacistickými letadly napaden, vagón vedle něj byl vypálen. Útvar se pak přemisťoval a byl znovu přepaden nacistickými kulomety. Francouzští vojáci byli odvezeni do zajetí. Osmnáctiletý Vlastimil Pospíchal sice zůstal shodou šťastných náhod na svobodě, ale v neznámé zemi a bez prostředků.

Místní obyvatelé mu odmítli pomoci kvůli obavám ze špionáže. Přenocoval dvě noci v polích a nakonec vyhladovělý požádal v odstaveném německém autě o chleba. Ti rádi vyhověli, když hluboko ve Francii slyšeli němčinu. Do Belgie se vrátil na jízdním kole, které nalezl v opuštěném voze. V roce 1944 byl na ulici v Bruselu zatčen a deportován do Německa.

Tam pracoval v zajateckém táboře ve dvanáctihodinových směnách jako soustružník kovů. V lágru byl společně s italskými zajatci a jejich dva důstojníky učil francouzsky a od nich se učil italsky. „Protože byl omylem veden jako Belgičan, nemohl dostávat z domova balíčky s potravinami jako jiní totálně nasazení Češi, vyměňoval své kresby za jídlo, stále se připravoval na útěk domů,“ zmínil Hammer.

Útěk byl úspěšný až v březnu 1945. V květnu téhož roku navázal díky československému rozhlasu opět kontakt s rodinou. Otec byl již po smrti. Matku a bratra našel v Bruselu. V červnu 1945 se v Boru setkal se svým bývalým profesorem Jaromírem Špačkem, který byl již jmenován novým ředitelem borské sklářské školy a nastoupil do školy jako učitel rytí skla. Zároveň si doplňoval své vzdělání. V roce 1957 absolvoval obor chemie na Pedagogické fakultě na UK v Praze.

Od roku 2008 sepisoval pro archiv Střední průmyslové školy sklářské v Novém Boru, kde v minulosti léta působil, životopisy absolventů školy, kteří se úspěšně uplatnili ve svém oboru. Do Novoborského měsíčníku pravidelně psal články z české historie. Ostatně, jak objevili badatelé, měl společné prarodiče se zakladatelem české žurnalistiky Karlem Havlíčkem Borovským. Město i kraj ho také za celoživotní práci ocenili.