Tento milovník krajiny obepínající Liberecký kraj se narodil v Jablonci a už s rodiči chodil do Jizerských hor. Ty novopečený otec publikace „O věčných proměnách lesa“ maloval a později i fotografoval. „My jsme poznali Jizerky úplně jiné. Po odsunu německého obyvatelstva byly naprosto prázdné. Předtím do začátku války tam žil čilý turistický ruch. V pětačtyřicátém roce ale hory úplně osiřely a byly vlastně panenskou přírodou. Do toho jsme vcházeli. Byl to pro nás zážitek, který je neopakovatelný a který bych si přál alespoň nastínit dalším generacím,“ vzpomíná Weiss.

Původně druhově pestré lesy postupně začaly masově nahrazovat smrky. O návrat buků se proto začali zasazovat ochranáři přírody i nadace. „Na rozdíl od spousty ostatních lesních krajin v Česku u nás buků zůstalo poměrně hodně. Bohužel se ale koncentrují jen na severních svazích a některých dalších menších lokalitách. Buk je perfektní dřevina, která zvládá klimatické změny, znečištění ovzduší i další útrapy, které Jizerské lesy v minulých letech mnohdy neustály,“ vysvětluje ředitel libereckého odboru CHKO Jiří Hušek.

Právě bučiny zasáhl nedávný požár u Raspenavy. Vypálil přibližně pět hektarů z celkových tří tisíc. „Požár nebyl jen povrchový, ale prohořívala i lesní půda. Může se stát, že stromy tam budou odumírat ještě nějakou dobu na následky vypálení kořenových systémů,“ načrtává Hušek důsledky.

Podle něj si však příroda i bez lidské pomoci se škodami poradí. Jizerské hory konec konců přestály už mnohé nepřízně. Některé z nich popisuje Weiss ve své knize. „Když nastal ten katastrofální zlom, kdy nádherné stromy na vrcholu začaly odcházet, padat a umírat, byl to pro mě velice smutný zážitek,“ vypráví autor.

Pláně pokryté sněhem, skály i prosluněné borůvčí na fotografiích hor však ukazují, že i přes veškeré těžkosti jsou Jizerky pro mnohé symbolem klidu a odpočinku. „Střídavě jsem maloval nebo pracoval na linorytech, prostě jsem se chtěl zmocnit krásy Jizerských hor všemi způsoby. Se stojánkem u Divé Máří nebo na Jizerské louce nebo u Špičaté věže. Pro mne to byly silné zážitky, blíž jsem se k srdci hor nemohl dostat. Nikdy jsem nehledal výkon, stačilo mi pohladit skálu a sedět v jejím stínu,“ popisuje v knize Weiss. K lásce k horám ho vedl už jeho otec i strýc.

Jako CHKO byly Jizerky zapsány 8. prosince 1967 s účinností od Nového roku. „Za těch padesát let prošly obrovským vývojem. Myslím si, že z toho nejhoršího se Jizerky dostaly. Ale ta cesta, abychom mohli říct, že jsou problémy zažehnány, je ještě daleká,“ uzavírá ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny František Pelc.