Na adresu františkánských misií, které probíhají v ulicích jsem vyslechla, a to přímo z církevních kruhů, že jejich význam je možná přeceňován. Lidé prý už neslyší na ovlivňování tohoto typu. Jsou už prý nabaženi různými církvemi, které je na ulici oslovují.

Pro mě osobně však misijní týden, který pořádal františkánský řád loni na podzim právě v Liberci, význam měl. Minimálně v tom, že jsem ztratila ostych, který většinu z nás při setkání s muži v kutnách provází. A díky tomu jsem poznala skvělé lidi, kteří nežijí odtrženi od reálného života. Naopak. Svůj život zasvětili plně pomoci druhým. Většinou těm nejpotřebnějším. Nejchudším, opuštěným, strádajícím materiálně i citově. Stejně jako zakladatel tohoto řádu František z Assisi, jehož jméno se skloňuje právě nyní v době adventní v souvislosti s prvním živým výjevem o narození Jezulátka, předchůdcem dnešních betlémů.

Otec Bartoloměj

„Je to jeden z několika řeholních řádů u nás, celkem má asi padesát členů, šest z toho je nás v Liberci. Další jsou v Praze, Brně, Uherském Hradišti…“ vypočítává otec Bartoloměj, farář v kostele sv. Antonína Paudánského v Ruprechticích, tedy farnosti, kterou spravují právě františkáni.

Sedíme v pokoji pro hosty „kláštera“ v Ruprechticích. Nejedná se však o typickou sakrální stavbu, jakou byla například klášterní budova Voršilek, která dnes slouží, či spíše dosluhuje jako poliklinika.

Tohle je obyčejný rodinný domek, předválečná stavba, kterou františkáni koupili tajně už v době tuhé normalizace. Věřili, že jednou dojde ke společenským změnám a stavba v blízkosti kostela může v budoucnu sloužit třeba jako fara. Svůj původní domov měli však františkáni, přesněji jedna z jejich větví - kapucíni v Liberci už od roku 1907. V blízkosti odsvěceného, dnes bohužel chátrajícího kostela Máří Magdaleny pod Keilovým vrchem. Až do osudných padesátých let, kdy byly řády rozprášeny a jejich členové pozavíráni.

Místnost pro hosty je prostě zařízená, otec Bartoloměj sedí naproti mně už v civilu. Typický hnědý hábit sloužící jako liturgický oděv odložil spolu s vrchním ornátem, který si přes něj navléká při bohoslužbách.

„Z ornátu nám čouhá kapuce, v tom se lišíme od diecézních kněží,“ říká milým hlasem s moravským nářečím, když dodává, že jejich oblečení je vrstvené jako cibule. Právě odsloužil ranní bohoslužbu.

Za chvíli bude vypravovat pohřeb. Telefon střídá telefon. Lidé si domlouvají křty, pohřby, někdy jen potřebují pomoci, poradit v těžké situaci. Probíhá příprava programů pro děti nebo seniory z farnosti. Farář nežije pouze modlitbami. Musí být i schopným úředníkem, který vyřizuje běžnou agendu pro svůj úřad. Manažerem, který vyběhává nejrůznější příspěvky a granty pro údržbu kostela, psychologem, někdy i řemeslníkem, když je peněz nedostatek, a to je často, a v kostele je třeba něco opravit. Své by o tom mohl vyprávět i jablonecký děkan Oldřich Kolář, ale to už jsme v jiném příběhu.

„Na úřadech jsme bráni s respektem, veřejností s otevřeností a zájmem,“ porovnává s dobou a zkušenostmi svých kolegů v době před sametovou revolucí mladý kněz. Pracovní den začíná společnou modlitbou o šesté hodině ranní a pak už to jde jedno po druhém až do pozdního večera.

Zajímá mě, proč i v dnešní době, kdy se církev modernizuje, nosí řeholníci stále své středověké kutny lišící se podle jednotlivých řádů jen barvou a různými znaky. Františkánský hábit je hnědý s typickou kapucí a provazem (cingulem) se třemi uzly, který slouží místo opasku. Na něm je někdy zavěšen růženec.

„Je to určitá identifikace s řádem a jeho spiritualitou, slouží i k prezentaci řádu na veřejnosti. Je v tom tradice, odkaz na zakladatele řádu i jeho historii. Je v něm i určitý symbol trvalosti. Móda se po staletí mění, ale naše hábity vypadají stále stejně od 13. století, kdy byl řád založen Františkem z Assisi. Mužem, který chtěl pomáhat těm nejchudším a proto přijal i jejich tehdejší běžný šat obyčejnou režnou kutnu,” vysvětluje mi otec Bartoloměj. Dostáváme se i k tomu, že František z Assisi byl původně velmi bohatý muž, který prožil lehkomyslné mládí a po neúspěšném pokusu nalézt slávu v rytířské zbrani se obrátil k Bohu a rozhodl se sloužit chudým a potřebným. Proto najdete františkány dnes i v hospicích nebo domovech pro seniory vyžadující zvláštní péči.

Dlouhá cesta do Ruprechtic

Ani otec Bartoloměj ještě jako Pavel Černý (Bartoloměj je řádové jméno symbolizující nový život, novou identitu a novic si ho může vybrat sám) nepřemýšlel o vstupu do řádu od útlého věku, přestože jeho strýček vstoupil k salesiánům a celý život sloužil na misiích v Peru, stal se ředitelem tamní školy, dokonce přednášel na univerzitě a měl, byť nepřímo, na malého Pavla určitý vliv.

I on ušel určitou cestu. Po studiu na ekonomické škole ho čekala nejspíš dráha bankovního úředníka. Začal pracovat ve spořitelně, ale pořád v něm přetrvával pocit, že není na správném místě.

Kdysi, koncem osmdesátých let jezdil na víkendová setkání a tábory křesťansky orientované mládeže, kde se mladíků jeden starý pán, salesián, zeptal, zda by někdo z nich neuvažoval o kněžské službě. „Já samozřejmě nechtěl, ale asi to ve mně už zůstalo a na prahu dospělosti vygradovalo v to, že jsem absolvoval generální zpověď a nastoupil kněžskou dráhu. Vstoupil k františkánům, kteří mu z řádů působících v českých zemích byli svým zaměřením nejbližší,“ noří se pomalu do vlastních vzpomínek mladý farář.

Po vstupních formalitách určitou dobu navštěvoval řád a po určité době,

kdy své rozhodnutí nezměnil, už absolvoval noviciát, přijal řeholní šat a plně se věnoval životu v řádu. V roce 1999 absolvoval studia teologie a byl povolán do Liberce na roční praxi před kněžským svěcením. Po roce se vrátil do Prahy, kde působil jako kaplan. V roce 2002 přišel do Liberce - Rochlice, poté působil pět let v Plzni, odkud byl před dvěma lety vyslán do ruprechtického kostela, kde je dodnes.

Je otázkou, kdy bude zapotřebí v jiné farnosti, v jiném městě. Kněz si své působení vybírat nemůže. Jeden z rozdílů mezi řeholním a diecézním knězem je v tom, že člen řádu neopouští jen své farníky, ale i své spolubratry v komunitě, jakousi náhradní rodinu, kterou je na rozdíl od diecézních kněží obklopen.

Bratr Antonín

Služebně nejstarším členem františkánského řádu v Liberci je bratr Antonín. Vlastním jménem Pavel Kejdana. Rád vypráví anekdoty a ve farnosti se věnuje těm nejpotřebnějším. Lidé se na něj obracejí v nouzi nejvyšší, kdy nemají prostředky na živobytí, střechu nad hlavou.

Bratr Antonín patří vlastně k novodobým zakladatelům řádu. „V roce 1969 kdy došlo k politickému i náboženskému uvolnění jsme spolu s několika bratry, kteří se vrátili z vězení založili snad jednu z prvních komunit v Čechách, ve Vrchlabí v Krkonoších. Dále jsme sloužili ve Špindlerově Mlýně a dalších obcích,“ pouští se do vyprávění bratr Antonín. On sám měl v té době za sebou také kriminál. „Kláštery byly zrušeny, ale členy řádu jsme zůstali nadále. Pracovali jsme různě na stavbách, žili v soukromí a naivně jsme si mysleli, že jsme hrozně utajení. StB o nás ale věděla skoro všechno. V roce 1961 přišel zátah a já dostal po odvolání dva roky. Naštěstí v roce 1962 přišla amnestie pro politické vězně, mezi něž kněží za paragraf o „podvracení republiky“ patřili. Oproti jiným, kteří v kriminále strávili deset a více let, to ale byla spíš taková reportážní návštěva,“ vzpomíná na Pankrác, Ruzyň a Valdice. Říká to s moudrým, smířeným úsměvem. Bez sebemenšího náznaku hořkosti. „Byli tam lidé, kteří pro nás mnoho znamenali. Být v jejich společnosti znamenalo určité vyznamenání,“ převrací zlo doby do jeho opačné polohy.

Z Vrchlabí přešel on a další člen řádu, bratr Tomáš, do Hrádku nad Nisou, kde sloužil dlouhých 16 let. Nikoliv jako duchovní, ale jako domovník u řeholních sester v Chrastavě. Poznal i farnosti v nedalekém Vysokém, v Raspenavě. Zažil zboření kostela ve Václavicích. Prý aby jeho zchátralost nedráždila Němce, snad bývalé starousedlíky, kteří si jezdili fotit, jak nakládáme se vzácným dědictvím.

Pokud to šlo, snažil se spolu s ostatními kostely zachraňovat. Někdy i vlastníma rukama. „Zkušenost ze stavby se hodila… Bylo to důležité. Věřili jsme, že když se nám je podaří zachránit, jednou opět nastane doba, kdy si lidé kostelů začnou opět vážit. A ta doba teď přišla. Kostely se opět opravují, stávají se znovu dominantami obcí a měst. I když zatím jen jako určitý symbol, historická památka. Ale jsem přesvědčen, že lidé půjdou ještě dál a začnou si klást otázky o smyslu svého bytí,“ uzavírá bratr Antonín. Moudrý, vzdělaný a laskavý muž se smyslem pro humor i životní realitu, v jehož společnosti je radost pobývat.