Zapojil jste se do kampaně za pěstounskou péči. Co je podle vás její největší výhodou?
Blízkost jednoho konkrétního člověka. To je něco, co vám nenahradí ani třicet těch nejlepších zdravotních sester a pečovatelek. Krása, kterou má pozitivní energie jedněch dobrých rukou. To je to, co dítě potřebuje nejvíc.

Máte s pěstounstvím sám nějakou konkrétní zkušenost?
Mám. Můj slovenský strýc a teta vychovávali jako pěstouni dohromady devět dětí! Kromě toho měli tři vlastní. Hodně se o tom mluvilo, protože je to rodina s největším počtem dětí v pěstounské péči na Slovensku.

Jak jste je vnímal? Bral jste je jako vlastní bratrance a sestřenice?
No určitě. Teta se strýcem nedělali žádné rozdíly. Ke všem se chovali jako k vlastním a my je také tak brali. Pro mě to bylo naprosto přirozené, protože o první dítě se začali starat, když mi byly nějaké tři, čtyři roky. Myslím si, že byli dobrými pěstouny, protože osm z těch devíti dětí si později vzalo i jejich jméno.

A co vy sám? Uvažoval byste někdy o přijetí dítěte do pěstounské péče?
Moje současné pracovní vytížení to v podstatě vylučuje. Jinak bych se ale nebránil. Naopak. Mám děti rád. Se vším, co k tomu patří. Nebyl by pro mě problém mít nějakého človíčka v péči sám. Jen bych musel ukončit hraní asi ve dvanácti divadelních inscenacích a přestat točit a moderovat. Jenže jinou práci nemám.

Jak je důležitá rodina pro herce?
Jako pro každého jiného. Moc. Jen s námi herci je to mnohem složitější. Máme jiný pracovní rytmus, navíc jsme různého založení, někdo potřebuje být po představení večer sám, jiný naopak chce ty emoce sdílet. Na druhou stranu, hercem je člověk od školy, takže partner většinou ví, do čeho jde.

Myslíte si, že se téma pěstounské péče u nás dostatečně propaguje? Vždyť pěstouni stále chybí. Zvláště, když je potřeba dát rodinu třeba sourozencům. Jen v Libereckém kraji by pěstouny potřebovala zhruba stovka dětí, do programu se však přihlásilo jen 39 lidí.
Z mého laického pohledu by to mohlo být lepší, ale když se podívám o deset, ne-li dvacet let zpátky, udělal se ohromný pokrok. Mimochodem, ta propagace je právě důvod, proč jsem se do projektu zapojil.

Vy jste se narodil v Liberci. Jak na své rodné město vzpomínáte? Jaká je vaše nejmilejší vzpomínka?
Těžká otázka, protože během dětství se odehrají stovky a tisíce kouzelných okamžiků. Byly to první lásky ve školce, později na základce v Barvířské, LŠU. Byly to prázdniny u babičky a dědy v Dolní Řasnici. Ale i nedělní výlety s maminkou do Lidových sadů, jednou za čas do zoo, botanické, na Ještěd… A pak samozřejmě patří nejmilejší vzpomínky na Vánoce v Liberci. Vůně smrčku a skoro pokaždé hodně sněhu. Táta nás brával na sáňky. Nedávno jsem se byl téměř po čtyřiceti letech podívat ve Valdštejnské ulici, kterou jsme s tátou a sestrou sjížděli. Už navždy to pro mě bude asi největší kopec na světě, kde se jezdí tak rychle, že se vám tají dech.

Vracíte se sem často?
Jak to jde. Teď hodně do Nového Města, kde mám část rodiny.

Z toho, co říkáte, vyplývá, jak je rodina pro formování života důležitá. Ale ještě k divadlu. Jste na volné noze, kde teď všude hrajete?
Třeba v Divadle na Fidlovačce v muzikálu Šakalí léta, v agenturním představení Doktor v nesnázích, teď připravujeme inscenaci Kouř, podle filmu Tomáše Vorla a s Palmovkou hraju také ve hře Výjimečný stav, s níž jsme byli před prázdninami i v jabloneckém divadle.

Týden náhradního rodičovství: Kampaň má za cíl zvýšit zájem o vykonávání pěstounské péče. Během Týdne náhradního rodičovství se od 7. do 11. října uskuteční akce pro veřejnost po celém Libereckém kraji, například besedy s odborníky a pěstouny. Besedy jsou kromě Liberce připraveny také v Železném Brodě a Jablonci nad Nisou. Promítání filmů s pěstounskou tematikou se uskuteční v Novém Boru, v Semilech a v České Lípě.