Výběr nabízí nedávno zahájená výstava v Pojizerské galerii v Semilech. „Dnes už skoro nefotím. Fotky totiž dělá díky pokročilé digitální technologii dneska skoro každý. A dobře. Takže berte tuto výstavu jako velmi pozdně odpolední drzost kdysi vášnivého amatéra,“ říká Vašut.

Jak byste charakterizoval výstavu i výběr jednotlivých fotobrazů, jak své fotografické koláže nazýváte?
Ta výstava se jmenuje Reprízy. Skutečně jde o reprízy mých zážitků. Ale v podstatě je to taková všehochuť toho, co jsem dělal mezi lety 1990 až 2010.

Před osmi lety jste s focením přestal. Proč?
Dřív, aby byl člověk fotografem a dotáhl to až na výstavu, musel být technicky zručný. S digitálními technologiemi se ale ukazuje, kolik lidí má dobré oko. Jestli tady může být ještě něco zajímavé, tak jsou to třeba fotky míst, která už dnes neexistují. Třeba newyorských dvojčat.

V katalogu uvádíte, že vás k fotografování přivedl váš dědeček. Kdy se ve vás opravdu probudila chuť a odvaha být fotografem?
Bylo to v New Yorku, kam jsem ve svých třiceti letech přijel na svůj velmi opožděný vandr a kde jsem si koupil svůj první pořádný foťák. Byl to legendární Nikon F2. New York je nesmírně fotogenické město, okamžitě mě dostal. Ani ne tak lidé, sám totiž nemám rád, když mě někdo fotí. Byla to hlavně architektura, atmosféra, ale i příroda. A později, když jsem objevil kouzlo počítače a možnost všelijak ty snímky přetvářet, muchlat, rozbalovat, opracovávat, destilovat, cizelovat, začal jsem si s nimi hrát tak, že nakonec vznikla z původní fotografie abstraktní kompozice.

Zámek Zákupy.
Zámek i podzámčí v Zákupech ovládne vánoční nálada

Vy ty fotky ale rozbalujete nejen po technické stránce, ale i tematicky. Chcete jejich prostřednictvím něco sdělit? Jestli se to tedy takhle dá vyjádřit?
Dá a je to vlastně obsaženo v názvech. V nich je vždycky zahrnuto to, co si pod tím představuji, co chci říct, ale nechávám divákovi naprostou volnost. A pokud mu ta fotka připomíná něco jiného, budiž mu přáno.

Ta výstava možná trochu vypovídá o stavu světa. O tom, co nám možná chybí, nad čím bychom se měli zamyslet… Třeba snímek s názvem Pokřivená realita.
Asi bych to neřekl takhle vznešeně, ale určitá reflexe toho, jaký mám pohled na dnešní svět a jeho směřování, tam určitě je. A ten pohled není příliš radostný. Myslím si, že pokud budeme dál pokračovat tímto směrem, nečeká tuto zemi příliš radostný konec.

Byl jste poměrně dlouho v cizině. Jen v USA jste strávil rok a půl. Jak vidíte touto optikou českou společenskou scénu?
Neblahým způsobem. Je to těžká otázka, všechno začíná tím, že jsme zvonili klíči a volali po návratu do Evropy. Nikdo si ale tehdy neuvědomil, že Evropa bohužel převzala z toho východu všechny jeho nejhorší vlastnosti a my jsme tím přichýlením k západu opět přebrali to nejhorší. Ona na to existuje určitá teorie, podle které se ty dva systémy, kdy byl svět bipolárně rozdělen na západ a východ, musí nutně prolínat.

Ilustrační foto.
Česká Lípa zjišťuje zájem seniorů o tábornické pobyty. Zájem je prý obrovský

A co vám z toho vychází?
Že si každý z těch systémů vzal z toho opačného to horší, takže žijeme v takovém zvláštním kapitalistickém socialismu. A elity, které vedou Evropskou unii, podle mě dělají vše proto, aby vytvořily něco, co se velice podobá někdejší RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci, uměle vytvořený hospodářský konstrukt východního bloku, pozn. red.). Evropská unie, do které jsme vstupovali a pro kterou jsem hlasoval i já, je podle mě jiná EU. Neuvědomili jsme si její demokratický deficit, což je špatný základ, na kterém se podle mě nedá stavět. A už se projevují všechny její slabiny.

Češi byli vždycky tak trochu kverulanti, kteří se stavěli proti autoritám. Jak si vysvětlujete, že tolik začínáme nekriticky přejímat názory mocných, ať už z jedné nebo druhé strany?
Víte, to je těžké, jsme malý stát. Hezky to už kdysi říkal Jan Werich, když s nadsázkou tvrdil, že o těch malých, nepodstatných věcech, jako kam se pojede na prázdniny, za kolik a kde se na to vezme, rozhoduje jeho žena a o těch velkých, zásadních věcech, jako je třeba náš vztah k Taiwanu, rozhoduje on. A s námi je to podobné. Naše samostatnost se čím dál víc ořezává.

Pojďme pryč od politiky. Kromě toho, že jste herec a politik, jste tu představil i svou knihu poezie. To se o vás také moc neví, že?
Já se nepovažuji ani za fotografa, ani za básníka. Fotografie je můj koníček a kdysi jsem se považoval za vášnivého amatéra. Sepsal jsem knihu poezie, ale s tím už jsem také skončil, dlouho jsem už nic nenapsal. Tak uvidíme, která múza mě ještě políbí s podzimem života.

V okolí Polevska se konečně rozběhla sezóna.
Stopu lyžařům na Polevsku rozjezdila auta. Na viníky vypsali odměnu

Tak se vraťme k herectví. Prý teď točíte film, který pracovně nazýváte Pažout po 20 letech?
Po 13 letech. Není to ale už podle Michala Viewegha. A jestliže byl Pažout v Románu pro ženy takový ten „kocour“ v nejlepších letech, tak má nová postava má nejlepší léta už za sebou. A tenhle kdysi nenapravitelný sukničkář se na stará kolena doopravdy zamiloval. Jmenuje se to Ďábel na horách, já se tam jmenuji Anděl a soukromě to nazývám romanticky korektní komedií.