Eva Macalíková se narodila v roce 1930 do běžné pražské rodiny, otec pracoval jako inženýr-agronom, specializoval se na umělá hnojiva a maminka byla v domácnosti. První velké zážitky spojené s koncem druhé světové války zažila v patnácti letech. „Měli jsme malé hospodářství na Mělnicku a jedno odpoledne jsem byla svědkem pochodu zajatců z koncentračního tábora, který se táhl po hlavní silnici na Mělník. Lidé vypadali jako kostry potažené kůží, bylo to otřesné,“ svěřila se aktivní seniorka, která za tři měsíce oslaví devadesáté narozeniny.

Během druhé světové války u nich pobýval německý důstojník. Po válce se tehdejší patnáctiletá dívka stala svědkem toho, jak ho a další Němce házeli na náměstí zaživa do ohně. „Tyto dvě negativní události ve mně zanechaly stopu. Během života jsem zažila další špatné okamžiky, ale na tyto nikdy nezapomenu,“ zdůraznila Macalíková.

Po válce vychodila gymnázium a po maturitě plánovala nastoupit na tlumočnickou školu ve Švýcarsku. Budoucí plány ale narušily dvě události. Její tatínek v lednu 1948 zemřel v jednapadesáti letech na mozkovou mrtvici. „Maminka se psychicky zhroutila a už se nikdy nevzpamatovala. Upadla do depresí, později do maniodepresivních stavů. Musela jsem převzít otěže a o vše se postarat,“ popsala situaci pamětnice.

O měsíc později proběhl Vítězný únor a politická situace se v tehdejším Československu proměnila. „Jelikož mě otec vychovával k demokracii a svobodě, zapojila jsem se do pochodu studentů na Hrad. Zasáhly proti nám Lidové milice a několik dní jsem strávila ve věznici Ruzyně,“ vylíčila. Následovaly represe ze strany státu, vysněné studium v zahraničí padlo a na půl roku pracovala v továrně Orionka u pásu. „Když se ohlédnu zpět, šla bych do toho znovu, i kdybych věděla, co bude následovat,“ prohlásila seniorka.

Byla v Americe i Austrálii

Přihlásila se do kurzu pro sociálně-zdravotní pracovnice se specializací na nedonošené děti, který absolvovala při Masarykově nemocnici v Praze. Osud ji ale zavál jinam. Potkala tehdejšího ředitele Černého divadla v Praze Jiřího Srnce, který ji pozval na konkurz. Na něm uspěla a na deset let se stala součástí scény. Jako herečka díky tomu procestovala celý svět.

„Půl roku jsem pobývala v Austrálii, půl roku v Americe. Hráli jsme ve všech hlavních evropských městech včetně Moskvy či Berlína. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych v cizině zůstala. Stále jsem věřila, že se situace v Československu změní. Ta víra mě nutila zůstat,“ pokračovala ve vyprávění seniorka.

Pobyt v zahraničí byl pro ni nejdříve šok, především kvůli svobodě slova a dostatku zboží. Rozdíly v zemích byly podle ní markantní. „Zajímavou situaci jsme zažili v Německu, hráli jsme v západním Berlíně, ale bydleli ve východním. Po cestě na koncert nám děti na kole házely malé balíčky obsahující zprávy pro lidi žijící v druhé části Berlína,“ zmínila.

Liberec poznala díky manželovi

Její tatínek chtěl syna a po narození starší dcery ji vychovával jako kluka. „Nehrála jsem si s panenkami, místo toho lezla s kluky po stromech a cvrnkala kuličky. Vedl mě k tomu, abych se zajímala i o politické dění a byla soběstačná,“ popsala výchovu Macalíková. „Maminka to měla se mnou trochu horší, vaření mě absolutně nebavilo. Nechápala jsem, proč trávit hodiny vařením jídla, které se během chvíle sní. Nakonec jsem se to ale naučila,“ dodala se smíchem vitální dáma.

Právě výchova se podepsala i na přístupu ke vztahům, potažmo manželství. „Do něj jsem se opravdu nehnala. Žila jsem hodně kulturou, navštěvovala různé akce. Nápadníků jsem měla ale dost. I během pobytu v Austrálii za mnou jezdili farmáři českého původu a nabízeli, zda se nechci za ně provdat a usadit se,“ svěřila se Macalíková.

Vše se změnilo v okamžiku, kdy poznala Pavla Švancera, který působil jako architekt v libereckém Stavoprojektu. V Liberci po sobě zanechal výraznou stopu – ať už se jedná o budovu bazénu, kulturního domu, pavilony zoologické zahrady či koleje Harcov. „Dohodli jsme se, že budeme spolu žít tzv. na hromádce. Nakonec jsem se vdávala až v osmatřiceti po narození syna,“ prozradila pamětnice. A to proto, aby mohla doprovodit Švancera na jeho stáž ve francouzském městě La Rochelle, kde projektoval domovy pro seniory a handicapované.

Odmítá, že by byla feministkou. „Chápala jsem tu potřebu žen, ale já jsem si uměla to postavení vybojovat sama a to by měla podle mě umět každá správná ženská,“ osvětlila své postoje.

Pronikla i do politiky

Po návratu z Francie se usadili v Liberci. Po skončení mateřské dovolené se k divadlu už nevrátila a začala působit jako tlumočnice. „Do Liberce se mi zpočátku nechtělo, ale maminka mě uklidňovala, že to je Paříž severu. Jeden čas jsem působila i v hotelu Zlatý lev a následně se seznámila s Janem Šolcem a pomáhala mu v Liberci založit Občanské fórum. Byl to můj první aktivní průnik do politiky, jen škoda, že to nepřišlo o trochu dřív,“ uzavřela vyprávění Eva Macalíková.

Dům seniorů Liberec – Františkov
Dům poskytuje kvalitní a laskavou péči svým obyvatelům od roku 2003. Poskytuje dvě sociální služby, a to domov pro seniory a domov se zvláštní režimem. Obě jsou to pobytové služby se čtyřiadvacetihodinovou péčí. Domov pro seniory je rozmístěn ve všech třech domech (nesou jména Adam, Bára a Cilka) a má kapacitu 166 lůžek. Poskytuje komfortní bydlení a nabízí celou řadu služeb, od kavárny přes kadeřnický salón a pedikúru až po kapli, kde se konají bohoslužby. Během celého roku probíhá celá řada společenských akcí.

Příběhy pamětníků z Libereckého kraje

Logo Libereckého kraje.Zdroj: Liberecký kraj

V seriálu Příběhy pamětníků z Libereckého kraje každou druhou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách vašeho deníku. Projekt vznikl za podpory Libereckého kraje.