„Dát strojek znovu do chodu, rozhýbat ho tak, aby opět dobře fungoval mi přináší dobrý pocit,“ říká rozený Českolipák, ale jedním hlasem dodává, že takových zakázek je stále méně. „Dnes je 98 procent mé práce výměna baterek a zkracování pásků,“ povzdechne si řemeslník, který má na sobě černou zástěru s vlastním logem usmívajícího se budíku.

Situace se prý hodně zhoršila při covidu, kdy se lidé naučili nakupovat na internetu. Po pandemii mu ubyla zhruba polovina zákazníků. Že by si vzal učedníka si nedovede ani představit. „Všichni jsme rádi, že si vůbec vyděláme na provoz,“ pokrčí rameny řemeslník, který si od malička stále něco sestavoval. Například miloval stavebnici Merkur. Hodinářem se vyučil v Polné u Jihlavy, dnes už podobné učiliště čistě pro hodináře už snad ani neexistuje.

Na to, aby si vydělal, potřebuje denně vyměnit 15 až 20 baterií. Někdy se zadaří, jindy ne. S boomem chytrých hodinek už není o řemeslo ani o klasické hodinky takový zájem.

Česká Lípa byla po celé 19. století velmocí na potisk textilu. Zaujímala hned po Praze druhé místo v celé rakouské monarchii.
Česká Lípa byla velmocí na potisk textilu. Toto období mapuje výpravná kniha

„Opravuji mechanické věci. Umím si vyrobit vše, co je možné udělat na soustruhu. Například, když se zlomí hřídel. Ale téhle klasické hodinařiny, už je málo,“ vysvětluje a podívá se na starožitné kyvadlové hodiny stojící u zdi.

„Lidé chodí s pendlovkami, ale není jich tolik, aby mě to uživilo. Oprava je velmi časově náročná, a aby se oprava podařila, musím je minimálně desetkrát rozdělat,“ kroutí hlavou. „Jsou obvykle staré více než 100 let, jednu věc na nich uděláte a druhá se vysype,“ popisuje postup a smutně podotýká, že jsou časté i případy, kdy lidé nedokáží tuto mravenčí práci ocenit.

Opakovaně však bývá v hledáčku sběratelů, kteří už vědí, co taková oprava obnáší a ti si k němu najdou cestu i poměrně zdaleka. „Tyhle hodiny byly z Loun,“ ukazuje fotografii se starožitným přístrojem a pokračuje „Tohle je práce na týden. A pokud se jedná o závažové hodiny, raději je zákazníkovi odvezu přímo domů, pověsím na zeď a rozchodím. Závažové hodiny jsou oproti zařízením na pero vyšší dívčí,“ povytáhne obočí muž, který rád léta s dronem.

Prohlédněte si fotografie z archivu Hodinářství Luboše Starého: 

Bere do ruky hodiny a ručičky postaví do polohy za 10 minut 10 hodin. „Na všech je to takto nebo za 10 minut 2 hodiny. To, aby byl hezky vidět rozložený číselník,“ vysvětluje zákazníkům, kteří se v jeho obchodě diví, proč všechny hodiny ukazují stále stejný čas. „Lidé mi tu často říkají, ono vám to všechno stojí, ale tohle je ten důvod.“

Luboš Starý už svou práci vykonává od 70. let. Vlastní hodinářství rozjel od roku 1995. Začínal na sídlišti Špičák, kde měl stánek v samoobsluze Brümer. V roce 2000 si svůj krámek přestěhoval do Moskevské ulice a po 23 letech přesídlil do Mariánské a tam je zákazníkům k dispozici dodnes. Právě tam ukazuje fotografii černých hodinek Prim Orlík a podivuje se. „Je paradoxní, že co jsem tady od roku 2017, tak už jsem jich měl v ruce pět a přitom šlo o limitovanou sérii 300 kusů z roku 1965. Byly určené pro ženisty. Mezi sběrateli se nyní prodávají za půl milionu korun,“ říká a poukazuje na fakt, že hodinky Prim si stále udržují kvalitu.

„Opravdu vše se vyrábí tady, v Novém Městě nad Metují,“ podotýká šikovný řemeslník.

Naopak slavné Rolexky si k němu cestu často nenacházejí. „Ty se opravují ve značkových servisech. Nám ostatním nedodají ani náhradní šroubek,“ vysvětluje situaci.

Přes svou lásku k hodinářské práci přiznává, že uvažuje o zkrácení prodejní doby. Má totiž spoustu zájmů, na něž mu kvůli pracovnímu vytížení nezbýval čas. „Celý život jsem v práci od půl osmé a domů chodím v 6 večer.“

Své povolání však úplně opustit nechce. Nyní je dočasně v pracovní neschopnosti, ale doufá, že od února by již mohl zase přijímat zakázky a hodinové strojky budou opět moci začít odbývat čas pod jeho rukama.

Mohlo by vás zajímat: Čokoládu odmítal. Provázela ji záhadná úmrtí. Nyní v České Lípě nestíhá zakázky

Zdroj: Video: Hana Dvořáčková