Horolezec Josef Rybička (54) začal s tímto sportem ve 13 letech na skalách v okolí Nového Boru. Dosáhl řady úspěchů a dnes předává své zkušenosti všem, komu učarovaly skály.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Na začátku to bylo několik těžkých výstupů na písku, pak díky dobrému lezeckému partnerovi Jirkovi Šmídovi třeba prvovýstup na Belovorskou věž nebo prvovýstup na Kežmarský štít. Nejmarkantnější je vylezení dvou nových cest v severní stěně Ajgru v roce 1976 a 1978, za což jsme dostali mistry sportu, pak zdolání dalších vrcholů jako na Pamiru Pik Lenina, Pik Komunisma, které mají přes 7000 metrů. Díky tomu, že jsme byli v reprezentačním mužstvu, měli jsme až do roku 1887 možnost vyjíždět a lézt velmi vážné věci.
Co ovlivní výstup na osmitisícovku?
Hodně věcí. Člověk tam může jezdit mockrát, ale je špatné počasí a je konec. Pak přijde den D, jste na tom dobře, aklimatizovaní, je dobré počasí a kopec vás pustí nahoru. Nepálští šerpové v základním táboře napřed vyvěsí modlitební vlajky, dávají se dary bohům, aby nás hora pustila nahoru. Nechodíme ji dobývat, hora je němá. Člověk může jenom použít lepší vybavení, ale musí mít pokoru. Ti, kdo si myslí „to je prd, tam vyběhnu“, se už nevrátí. Zachumelí, zahřmí, zatáhne se a hora je tam nepustí.
Co znamená pokora?
Velký kopec je vážná věc. Musí na něj lézt lidi, kteří si dokáží pomoct. Musí být dobré vedení, které v okamžiku, kdy se zkazí počasí a hora je nechce, řeknou: balíme. Když je člověk hodně blízko vrcholu, tak si občas řekne, že to doleze. Nedoleze. Když se vrátí, a nevylezl tam, každý ví, že to bylo za nepříznivých podmínek. Možná lidi, kteří to neznají, si pomyslí něco o srabech. To musí unést, protože zůstal naživu.
Co dává horolezectví do života?
Myslím, že lidi, kteří se třeba v naší škole naučí lézt, jsou připravení na další život. I na zklamání v životě. Stává se, že někdo špatně slaňuje, neudrží se na skále, zkouší to znovu, ale nejde to. Pak si přizná, že na to neměl z různých důvodů. Ví, že pro to něco udělal a také že se může kdykoliv vrátit a zkusit to znovu. Asi každý touží vylézt na osmičku, ale ne každému je dáno.
U lezení je hodně důležité kamarádství. Jak jej vnímáte?
Říká se, že kamarádství na laně je to nejlepší. Já si myslím, že mezi lidmi i mezi horolezci jsou velmi dobří kamarádi a to lano je jenom spojuje často na celý život. Ale taky je může rozdělit. Přátelství by mělo být napořád. Můžem se pohádat, mít jiné názory, ale pokud uznáme svoji chybu na laně nebo na cestách, když něco nejde, uznáme to. Nemůže být každý den svátek.
Na kterého z kamarádů rád vzpomínáte?
Na lidi, kteří mi pomohli. Jirka Šmíd mě k lezení dostal a hodně mi pomohl. Proto já dnes pomáhám dalším, ať už dětem nebo dospělým. Jirka se zabil tragicky. Vylezli jsme spolu novou cestu na Ajgr, na Matternhor, byli jsme spolu na osmitisícovkách bez kyslíku, což je pro každého horolezce vysoká škola.
Pak můj další spolulezec, Miroslav Šmíd (to je shoda jmen), se kterým jsme byli řadu měsíců v Patagonii, na expedici do Nepálu. Po revoluci, kdy se cesty otevřely, jsme založili několik cestovních kanceláří a vodili jsme lidi po různých místech. Za vrchol považuji expedici v roce 1997, kdy se nám podařilo vylézt na dvě osmitisícovky. Z dvanácti lidí vylezli tři na dvě osmitisícovky a ostatní na jednu osmitisícovku. Nebyl žádný zraněný a všichni lezli bez kyslíku. To se stává málokdy, byla dobrá parta i počasí a skvělý tým manažerů a podnikatelů, kteří měli duši horolezců.
Co ovlivňuje výkon horolezce?
Lezení je hodně o psychice. Jde o to, jaký byl den předtím, jak se člověk vyspal, o čem se mu zdálo, a spousta dalších věcí, které hrají roli, jak cestu vyleze.