Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že realita je od představ daleko. „Vezměte si na sebe něco, co můžete propálit,“ byla první instruktáž majitelky zlatnictví Lenky Poláčkové, když jsem si byl jednodenní „fušku“ domluvit. Moje představa vzala rázem za své. V malé manufaktuře v českolipské Žižkově ulici se vše dělá ručně a co kus, to originál.

Seznámení s prostředím, kde budu fušovat místním odbornicím do řemesla, jsem si zevrubně prohlédl, a když na mě začaly zlatnice mluvit, připadal jsem si jako z jiného světa.

„Položíte to na fajnágl a zbrousíte fajlí,“ popsala svou další činnost Iva Houžvičková, jedna ze zlatnic. První úkol byl tedy seznámit se s hantýrkou, která tento obor provází. Chvilku jsem si připadal jako na kurzu esperanta, ale základních pět pojmů jsem se doslova nabifloval.

Zlaté české ručičky

Po celá dlouhá staletí se lidstvo parádilo, a i šperky podléhají diktátu paní Módy. „Střídají se materiály. Zlato se mění za levnější stříbro a za ještě levnější ocel,“ poznamenala Lenka Poláčková a pokračuje: „Místo drahokamů se nosí skla, ale přesto – zlato bylo po tisíce let znakem hodnoty.“ Vždyť už ve starém Římě vzniklo rčení: Zlato zdůrazňuje krásu žen a bohatství mužů.

Bedlivě sleduji precizní práci mistrů svého oboru a divím se jako malé dítě, když zlatnice letuje plamenem velmi zvláštní prsten. Pro laika je to zajímavá podívaná, když prsten v ohni zrudne, opalizuje a nakonec zasyčí, když ho zchladí ve vodě. Dovídám se, že babička donesla staré zbytky zlata, zlomky i jeden zub a tady se to pěkně přerecykluje a nakonec z toho bude dárek vnučce k maturitě.

„Zákazníci vědí, že se opravdu snažíme a děláme i to, co jinde odmítají,“ s hrdostí poznamenala majitelka zlatnictví. Dříve se zlatník učil dvacet pět let, než dostal tovaryšský list a i dnes je třeba mít za sebou dlouho praxi, aby se dala splnit všechna přání, která zákazníci mají.

Ramšála a rinkajzl

Konečně se dostávám k práci. Usedám ke stolu, který je speciálně vykrojen, jako by u něj měl sedět člověk s obřím břichem. Ve vykrojené části je šosfél, kožená kapsa, kam padá drahocenný materiál. Okolo mě na stole svidřík, anka, ramšála a rinkajzl. Jména libozvučná, ale stále tápu, co je co. Stříbrný řetízek, který si chystám „spíchnout“, nebude podle mého soudu taková dřina. Že to byl omyl, jsem se vzápětí přesvědčil.

„Nejdřív si z toho stříbrného drátu uděláte očka, pak je slícujete a nakonec sletujete,“ s klidem prohodila Vlasta Bělová, jedna ze zlatnic.
Očka jsem ještě zvládl, když jsem na kulaté kleště namotával drát. Ale provléknutí řetízkem už ne. I tento jednoduchý úkon má svá pravidla, aby se řetízek na ruce nekroutil. Slícoval jsem očka, což znamená konce stlačit k sobě kleštěmi.

Nakonec jsem položil šperk s očky na dřevěný uhel, potřel boraxem a pinzetou položil malý stříbrný plíšek, který zataví oba konce očka. Moje myšlenka, že už to je skoro hotové, vzala rázem za své. Zapnutí hořáku bylo v pohodě, ale chytit ten správný odstup plamene od svařovaného očka nebyl zase tak jednoduchý úkon.

Několikrát plamen odfoukl plíšek úplně jinam, pak jsem dal plamen moc blízko, až jsem trošičku spekl karabinu. Na několikátý pokus, za vydatné pomoci zlatnic, jsem očka spájel. Zapotil jsem se.

Zvládnou všechno

Že tady zvládají opravdu vše, jsem se utvrdil ve chvíli, když jsem obdivoval grandle, což jsou trofejní šperky. Jelení zub se zasadí do zlata a okolo zlatník zhotoví dubové lístky z červeného a žlutého zlata. Prohlédl jsem si i velké a masivní barokní šperky s porcelánovou madonou. Obdivovat bylo co celý den.

Při mém odchodu si mladý pár vyzvedl snubní prstýnky a opravdu pečlivě sledoval, jestli prstýnky splňují jejich představy. Pár nechtěl sériovou strojovou výrobu jako je k mání všude, ale měli na prsteny specifické požadavky. Majitelé prstenů ani netuší, jak černé měla zlatnice ruce i tváře, když je leštila.

„Používáme staré, klasické metody, ruční práci, léty vyzkoušené technologické postupy. Proto taky naše prsteny vydrží bez problému každodenní nošení, třeba i dvacet let,“ upřesňuje způsob práce Lenka Poláčková. Stačí občas malá kontrola, servis nebo vyleštění. Já jsem si den ve zlatnictví opravdu užil. I když se to na první pohled nezdá, je to dřina, ale krásné a zajímavé řemeslo.

„Každý by měl mít na sobě něco osobitého a originálního, co ho ozdobí a zdůrazní jeho osobnost,“ dodala závěrem Lenka Poláčková.

Tomáš Mařas